Vladimír Špidla

Referendum o evropském příběhu

Před krátkým časem mne požádal šéfredaktor komentářového webu Social Europe Henning Meyer, zda bych mohl shrnout svůj náhled na britské referendum o vystoupení z Evropské unie, na jeho význam a souvislosti. Pokusil jsem se pro evropské kolegy shrnout hlavní výzvy, které v něm vnímám z pohledu České republiky a české sociální demokracie. Rád bych ale tuto debatu tlumočil i z druhé strany českému publiku, a podpořil tak veřejný dialog o budoucnosti Evropské unie.

Evropské jádro a periferie

Přesně ta je totiž nyní ve hře, na tom se nakonec shoduje většina autorů v nedávno vydaném sborníku Social Europe o takzvaném brexitu. Část západních kolegů vnímá jako závažnou už vůbec skutečnost, že po éře diskusí o prohlubování evropské integrace dospěla jedna z největších evropských ekonomik a země s výrazným hlasem v EU k politickému momentu, kdy rozhoduje o členství ve svazku evropských zemí vůbec. Důležitější mi ale připadá otázka, co může výsledek britského referenda skutečně přinést – ať už Velké Británii, Evropské unii jako celku, ostatním členským státům, včetně nás.

Britské referendum přichází v době, kdy se stále otevřeněji mluví o „dvourychlostní Evropě“. Má se tím na mysli stav, kdy část členských států – typicky starších členů, ale především členů eurozóny – doceňuje výhody prohlubování integrace, vytváří mezi sebou stále pevnější a harmonizovanější vazby, včetně ekonomických, a logické vyústění vývoje spatřuje v integraci institucionální. Vedle tohoto integračního jádra jsou pak země – typicky mladší členové, především neplatící eurem – kterým se z různých důvodů nedaří držet dech s dynamikou vývoje, kterou by si země v jádru představovaly. Podpora pro další evropskou integraci v těchto zemích není nijak silná. Vzniká proto napětí, v jehož ústředí stojí otázka: má vzniknout na půdorysu eurozóny „Nová Evropa“, sice menší, ale stejně dynamická, anebo zůstane zachován půdorys unie bez vnitřního členění, za cenu pomalejšího tempa?

Politická odpověď na politické rozhodnutí

Britské referendum může tuto debatu nečekaně rychle dovést k politickým závěrům, jejichž ujednání by bez něj trvalo mnohem déle. Základem pro tuto hypotézu je skutečnost, že eurozóna je především politickým projektem. Nikdo proto nebude čekat, až jak se vyvinou hospodářské dopady případného britského odchodu (který bude pravděpodobně stejně nahrazen nějakým typem asociační dohody). Reakce nebude vycházet z výsledků vzájemného obchodu nebo z dění v ratingových agenturách. Evropská reakce na britské referendum bude politickou odpovědí na situaci, kdy si otázku po setrvání ve svazku se společnou budoucností jedna ze zemí položila. V jejím jádru proto bude představa, jak se má evropská budoucnost odvíjet dál – a na jakých hodnotách a principech má stát.

Pokud by Velká Británie rozhodla o rozvázání svého členství v Evropské unii, dá se očekávat rychlá a intenzivní snaha o semknutí eurozóny, včetně návrhů na vytváření vlastních společných institucí. Pokud by došlo k takovému vývoji, klade nám zásadní otázku, kde v tu chvíli chceme jako Česká republika stát. Jak už jsem zmínil výše, myšlenka na hlubší evropskou integraci u nás dnes nemá mnoho příznivců, zatím jsme nestanovili ani termín přijetí společné evropské měny, ačkoliv jsme se ji zavázali přijmout již na základě přístupové smlouvy k EU v roce 2003. Kdybychom se ale ocitli za hranicemi nového uskupení, může nám to působit problém v několika ohledech.

Cesta před Maastrichtskou smlouvu

Za prvé, v eurozóně jsou naši sousedé a partneři – Rakousko, Německo a Slovensko. Jiné tempo rozvoje by nás mohlo začít oddalovat a Česká republika by tím přišla o řadu výhod, které jako země s rozvinutým průmyslovým sektorem a proexportní orientací má. Za druhé, pokud bychom zůstali za branami, budeme si tam také muset hledat nové spojence. Společně s Polskem můžeme být i vítanými nevěstami, jako ženich na nás ale vybude právě Velká Británie, zdaleka nejsilnější ekonomika mimo integrované jádro.

Velká Británie by totiž byla nepochybně tím lídrem, který by ve skupině „odstředěných“ států určoval podmínky a politickou vzdálenost od centra. Vedle integrovaného jádra by se tak na obou světových stranách ocitly dezintegrované národní státy, ačkoliv formálně členové Evropské unie, fakticky vyčleněni z nejdůležitějších rozhodování. Velká Británie a státy střední a východní Evropy mimo eurozónu by mezi sebou udržovaly intergovernamentální vazby a vrátily by se v tomto smyslu před Maastrichtskou smlouvu. Podobně intergovernamentálně by totiž musely jednat i s eurozónou – každý stát sám za sebe, ve vzájemné konkurenci. Národní protekcionismus by se tím stal zcela legitimní strategií přístupu těchto formálních členů k integrovanému jádru.

Budoucnost evropské myšlenky

Nová Evropa by znamenala konec té staré, včetně její ústřední myšlenky. Ta je totiž založená na nabídce partnerství, solidaritě, na společném hledání společné budoucnosti. Právě díky této otevřenosti, díky tomu, že byla dosavadní Evropa založena na demokratických principech a humanistických hodnotách, dokázala svou nabídkou společné budoucnosti oslovovat, vytvářet stabilitu, posilovat vzájemnou důvěru. Je na místě si připomenout, že pro stabilitu a mír na evropském kontinentu byla Evropská unie založena. Jejím posláním bylo právě nacházet takový rámec, do kterého se vejdou tradičně znesvářené evropské země, aby mohly společným úsilím odstranit a překlenout ekonomické i lidské vyčerpání, nenávist a předsudky, které jim zanechala druhá světová válka.

Pokud by Evropa přišla o tuto svou přitažlivost a stáhla se do sebe, oslabí ji to jako geopolitického hráče. Je na místě si klást otázku, jaký signál dá smrštění evropského jádra směrem ke státům na vnějších hranicích Evropské unie, kde dnes hoří nebo doutnají problémy – ať už na Ukrajině, na Západním Balkáně nebo v Turecku. Konkurenční vztah jednotlivých členských států by navíc působil stále větší obtíže při hledání společných řešení, včetně společné zahraniční politiky. Dopad oslabení Evropy jako geopolitického centra bychom nepochybně pocítili i my, ačkoliv geograficky jsme v jejím středu.

Dnešní Evropská unie má ve svých základech připomínku „velkého příběhu“, který vyrostl na troskách největšího konfliktu moderních dějin. Jeho charakteristikou je, že nenabízí podrobný technický manuál na řešení každého dílčího problému. Velký evropský příběh naopak nabízí především smysl, kvůli kterému má cenu dílčí problémy společně překonávat. Nemám obavu, že bychom u nás nebo ve Velké Británii ztratili důvěru ve vlastní evropanství. Pokud ale vedeme debatu, zda ho naplňovat společně, či individuálně, je potřeba si porovnat argumenty. Individuální evropanství, tedy přesvědčování ostatních evropských států o své pravdě a významu, nás historicky přivedlo spíše ke ztrátám než k rozvoji. To, že tuto skutečnost evropské státy v jistý moment pochopily, se dá přirovnat k zázraku. A zázraky se neopakují.

Vladimír Špidla (1951) je politik, předseda vlády za ČSSD a eurokomisař pro

zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti.

Vladimír Špidla (1951) je politik, předseda vlády za ČSSD a eurokomisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimír Špidla

Referendum o evropském příběhu

Evropské jádro a periferie

Politická odpověď na politické rozhodnutí

Cesta před Maastrichtskou smlouvu

Budoucnost evropské myšlenky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu