S Manfredem Wohlfahrtem o současném Rakousku

Německo zpracovalo svou historii upřímněji

Manfred Wohlfahrt (1946) je autor a redaktor knih o historii. Učil na gymnáziu v rakouském Waidhofenu an der Ybbs. Organizátor výstav, spoluvydavatel již zaniklého kulturně-politického čtvrtletníku Zeitschrift, byl činný v komunální politice za Stranu zelených.

Proč podle tebe zvítězil v prvním kole rakouských prezidentských voleb s jasnou převahou kandidát FPÖ Hofer? Změnila se tak citelně atmosféra v rakouské společnosti, nebo to vyjadřovalo všeobecnou nespokojenost obyvatelstva?

O tom se nyní v Rakousku všude diskutuje, v hospodě u piva, jako teď v našem případě, mezi politology a analytiky veřejného mínění. Zcela jednoznačný názor panuje na skutečnost, že lze v Rakousku cítit mrzutost z červeno-černé koalice, která byla vlastně rozhodující vládní formou Druhé republiky. Někteří proto hovoří o konci Druhé republiky. Vítězství Hofera, reprezentanta populistické opoziční strany, to potvrdilo. Ani ne tak kritika konkrétních vládních opatření, jako spíše zcela obecný a široce rozšířený pocit nechuti ke stranám i k osobnostem politiky dle mého názoru rozhodl. Jak už tomu u populistů bývá, nedrží se věcné kritiky, ale emocionalizují, generalizují a personalizují. Většina obyvatelstva to dobře přijímá, neboť není vyžadováno žádné vlastní přemýšlení a zvažování argumentů se stává přebytečným. Opoziční strany, které od voliče očekávají či vyžadují rozdílný úsudek, mají v takovéto atmosféře mnohem horší šance. To ovšem není problém specifický pro Rakousko. Čím menší je vzdělanost, tím větší panuje souhlas s osobami jako Strache, Le Pen, Berlusconi a s jejich komplici.

Nakolik je rakouská společnost informována o politice visegrádských států?

Informovanost v rakouské veřejnosti jistě není vynikající, už jen kvůli stupni rozšíření bulvárního tisku ve srovnání s malým množstvím kvalitních novin, navíc tištěných v malých nákladech.

Ve srovnání s Českou republikou je na tom Rakousko, co se týče kvalitních tištěných periodik, ale nepochybně lépe.

To nevím, českou scénu neznám. Nicméně na otázku, co považuji za kvalitní rakouská tištěná periodika, odpovídám: Die Presse, Falter, Der Standard a na tvoji přímluvu i lokální Oberösterreichische Nachrichten.

Z visegrádských států jsme informováni především o Polsku a Maďarsku, u nichž nás dráždí – především v prvním případě, ale i v druhém – nacionalismus. Nacionalismus se dá velmi lehce, jak je známo z historie, populisticky zprostředkovat. A tak lze veřejnost snadno naladit proti EU, z níž visegrádské státy víceméně spíše profitovaly. Aby však společenství, jakým je EU, fungovalo, musí mezi jeho konstitutivní prvky patřit solidární chování členů; především v otázce uprchlíků už by bylo načase chování změnit. Co se toho týče, není v žádném případě ze strany oficiálních zástupců států visegrádské skupiny nic patrné.

Je zde patrný vliv na veřejné mínění v Rakousku, případně na postoje rakouských politiků?

Rakouská politika se nad tím ještě nijak významně nepozastavila – z diplomatické slušnosti, zbabělosti či snad z částečně principiálního souhlasu!

Jak bys popsal vztah mezi rakouským a německým obyvatelstvem, mezi rakouskou a německou politikou?

V zásadě naprosto harmonický, žádné problémy vlastně nejsou vnímatelné. Co se období nacismu týče, nemáme Německu co vyčítat: My, tedy Rakousko, jsme Hitlera Německu „dodali“! (narozen v Horních Rakousích), Rakousko mělo v letech 1938–1945 vyšší stupeň (národně socialistické) nacistické organizovanosti než „stará říše“, poválečné Německo zpracovalo svou nejmladší historii mnohem upřímněji a důsledněji než Rakousko. Rakušané se většinu času pokoušeli představovat pouze jako oběti. V souvislosti se spolkovým prezidentem se nám analogicky ukazuje velmi skromný obrázek: Německo má svého Richarda von Weizsäckera nebo Joachima Gaucka, Rakousko zase Kurta Waldheima a nyní kandidáta na prezidentské křeslo Hofera z krajně pravicového tábora.

Odkdy můžeme hovořit o rakouském národě?

Pokud chceš použít přesně označení „rakouský národ“, je to – bez delšího uvažování – jednodušší, než kdyby ses ptal na „Rakousko“. Toto jméno se totiž vztahuje k příslušné zemi, k příslušnému státu, z historického pohledu také k jedné dynastii, zatímco výraz „rakouský národ“ se zaměřuje na obyvatelstvo této země. Bez dlouhých úvah – přitom se pravděpodobně vynoří mnohé protimluvy – bych si dovolil tvrdit, že přiřazení obyvatelstva k „národu“ nelze provést zvenčí, že tedy národ vzniká tehdy, když se k němu dané obyvatelstvo či lid daného státu přihlásí a snaží se nalézt v historii kořeny podporující tuto myšlenku. Co se týče vědomí sounáležitosti, můžeme tvrdit, že našich devět spolkových zemí prodělalo od let 1918–1921 něco jako společenský národotvorný proces. Země, které kdysi patřily k „rakouskému domu“, se tehdy právě vydaly na vlastní cestu.

Co nostalgie vůči onomu „rakouskému domu“?

Každý nostalgický revizionismus se mi zdá pochybený. Naproti tomu by byla každá – opravdová, nikoli pouze při různých příležitostech proklamovaná – celoevropská kooperace žádoucí. Dostat tuto kooperaci do stavu plodné koexistence s danou historicky opodstatněnou národní hrdostí, a přitom zachovat stav bdělosti vůči nacionalismům všeho druhu, to je velká výzva naší doby.

Čím by se dnes zabýval Thomas Bernhard (rakouský spisovatel a dramatik – pozn. red.)?

V širším slova smyslu byl Bernhard jistě politický člověk a jeho dílo lze jistě interpretovat také politicky. Když ve své době zahrnul určité skupiny kousavou kritikou, jak lehce by se mu dnes dařilo; když tehdy označil Rakousko za „zemi maloměšťáků“, co by se na tom mělo změnit? Každopádně ta okolnost, že mezitím maloměšťáctví získalo hojné potomstvo z bývalého dělnictva. Viděl by to Bernhardt také tak?

Jaké jsou největší úspěchy a neúspěchy rakouské politiky posledních dvaceti let?

Že se z Rakouska vyvinul jeden z nejbohatších států světa a současně že je jednou ze spíše čistých zemí z ekologického hlediska, to lze jistě označit za úspěch. To, že intelektuální vývoj a politika, vzdělání nedržely krok s hospodářským růstem, je naproti tomu žalostné. A fakt, že jsme navzdory všemu bohatství nezvýšili příspěvky na rozvojovou pomoc na domluvenou výši 0,7 procenta, nýbrž zůstali na 0,26 procenta, není neúspěch, ale hanba.

Je Rakousko část Západu? Čeho se Rakousko cítí být součástí?

Západ, Východ, to nebyly a ani dnes nejsou jen geografické pojmy. Co se týče historické dimenze těchto označení, není snad nutné žádné vysvětlování, v současnosti už ono dělení naštěstí není již tak jasné. Nakonec jsme, lépe řečeno jste, v 1989 dosáhli jisté propustnosti, která je i pro nás velmi vítaná. Jestli jsme „součástí Západu“? Dobrá otázka. Ale protiotázka: Existuje ještě Východ? A jestli ano, jsou to snad ty čtyři visegrádské státy? Nebo mám při této otázce myslet za hranice Evropy, případně Evropské unie?

Zda jsme součástí Západu, je otázka velmi komplexní a obtížná k zodpovězení, protože bychom se nejprve museli shodnout na oněch pojmech. Ale nedělejme z toho příliš komplikovanou záležitost: Z vojenského hlediska lze na tuto otázku rychle odvětit „ne“. Z hlediska hospodářského, kulturního, společenského: Ano, Rakousko a Rakušané se, dokud se Evropa dělila na Východ a Západ, samozřejmě i přes svou neutralitu cítili být součástí Západu. A v těch čtyřech a půl desetiletích mezi 2. světovou válkou a rokem 1989 se tradice přirozeně upevňovaly, i co se týče politických a společenských samozřejmostí. Vidím v budoucnosti vztahu mezi našimi dvěma státy velké šance zrušit s konečnou platností i ty pomyslné hranice, existují-li ještě, jen se, milí Češi, konečně vzdejte atomové energie! A kromě toho: Migranti nejsou automaticky zločinci, i když někteří pravicově orientovaní na Západě činí, jako by se jednalo o dva zaměnitelné pojmy.

Tedy ještě jednou: Ano, jsme v tradičním slova smyslu částí Západu, doufáme však, že už toto rozlišování Východu a Západu, alespoň v rámci Evropy, co možná nejdřív nebude hrát žádnou roli.

Každá země má své specifické politické zkušenosti. Můžeš z toho, co víš o Rakousku, odvodit nějaké doporučení pro současnou a budoucí českou politiku?

Tuto otázku bys měl položit spíše nějakému opravdu starému a opravdu moudrému člověku – a i tehdy bys jako odpověď sklidil více otazníků než praktických rad.

Za Listy se ptal Martin Burian, z němčiny přeložil Viktor Tichák.

Martin Burian(1960) je výtvarník, od roku 2015 spoluvydavatel Listů. Žije v Rakousku.

Manfred Wohlfahrt

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

S Manfredem Wohlfahrtem o současném Rakousku

Německo zpracovalo svou historii upřímněji

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu