Jan Vaněček

Věřit jen polovině

Stále přibývá těch spoluobčanů, kteří žijí v obavách, co je kromě počasí čeká zítra. Zda nedostanou v práci vyhazov, aby je někdo na ulici neokradl či nezmlátil, bojí se také nemoci, neboť i za zdraví se musí platit. Do lékárny se chodí pro léky s peněženkou. Mohou však obdivovat bezdomovce, o nichž jsme dříve neměli ani tuchy, jak jim to jde vesele od ruky, když prohledávají popelnici či kontejner, co by se hodilo nebo dalo ve sběrnách zpeněžit, aby bylo na čůčo.

Místo obilí pěstujeme na polích a lukách elektrovoltaické elektrárny, stavíme na orné půdě obří supermarkety a jiná peněženková lákadla dnešní doby. Kdyby naši předkové z venkova, kteří kdysi na těchto gruntech makali, aby jim daly obživu, mohli vstát z hrobu, tak by za to někomu nafackovali. Přestává tady být zemský ráj na pohled, jak se zpívá v hymně.

Místo na procházku městem a do přírody chodíme o víkendech do těchto obchodnických lákadel, abychom si tam prohlédli zejména to, co k životu nepotřebujeme. Zatímco za socialismu jsme prožívali muka a naštvanost z toho, že v regálech nemají to, co bychom k životu nutně potřebovali, dnes prožíváme jiná muka: muka volby z toho, že tam toho mají tolik, a my nevíme, co si vybrat. Stresuje nás, kolik to stojí, a zjistíme, že na to nemáme, jedině si u lichvářů vypůjčit. A nenosíme-li s sebou anglický nebo německý slovník a lupu, je často problém rozpoznat, co to v té krabici vlastně sídlí, jestli je to k jídlu pro lidi, pro psy, kočky, nebo to vystraší zloděje. A také míváme v hlavě muka z toho, jestli by se to nedalo koupit v jiném supermarketu laciněji. Čilé důchodce je možno spatřit pobíhat s letáky v ruce od obchoďáku k obchoďáku. Posléze třeba zjistí, že klamy patří do reklamy.

Taková je dnešní doba, plná spěchu, pochybností, blbostí a přihlouplých povídaček politiků. Televize nás tím nervuje den co den. Dozvídáme se ponejvíce o korupci, kdo co ukradl, který lump stát podvedl a povedlo se mu vzít šikovně roha nebo koho zase zabili. Aktuálním tématem jsou migranti, kteří zaplavují Evropu, a hrozí tady migrační potopa. To lidi vystraší. Slabší povahy raději v tu chvíli televizi vypínají a jdou si zahrát Člověče, nezlob se. Pak ty hrůzy vystřídají na obrazovce další hrůzy, stupidní seriály, které nemají konce. A díváte-li se na několik takových seriálů, hlavně amerických, den co den, plete se mu děj natolik, že se stáváte pomatencem a nevíte pak, který je který, kdo jakou postavou v nich a kolik lidí už zastřelil, divíte se, proč mu náhle vyhodili auto do povětří. V noci si místo spaní lámete hlavu, zda vyvěšovat na své chalupě na samotě u lesa vlajku čínskou, nebo tibetskou, abyste šel s dobou. Mně chlapi v hospodě mezi třetím a čtvrtým pivem poradili, abych vyvěsil pro jistotu obě. Tím že nic nezkazím. Nevyvěsil jsem žádnou, tím také nic nezkazím!

A v tomto podivném světě musí každý z nás hledat a nalézat své místo, přátele a vybrat si takový modus vivendi, aby úplně nezblbl i ve svém volném čase. Vyplatí se věřit jen polovině z toho, co slyším. Ale které? Bohužel většina Čechů věří ponejvíce té špatné: drbům, pomluvám a bulváru. „O tom“ ten současný život tak nějak je. Napadá mne na závěr jedna Wericha moudrost: „Umění žít spočívá v tom vědět, kdy se na to máš raději vy... kašlat.“

Jan Vaněček (1946) publikuje časopisecky i knižně povídky a fejetony; připravil knižní vzpomínky Inge Švandové-Koutecké Můj život s operou. Žije v Českém Krumlově.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Vaněček

Věřit jen polovině

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu