Jiří Müller

O trápení a spravedlnosti pro Jana Šimsu

Mileně

S Janem Šimsou jsem se seznámil v lednu 1977. Měsíc po mém propuštění z vězení mi nabídl 500 korun jako pomoc. Peníze jsem přijal a na oplátku se ho optal, proč věří. Odpověď zněla: „Protože to považuji za rozumné.“

Chci dnes vzpomenout jeden známý skutek Jana Šimsy, za který byl trestán, a zamyslet se nad cestou spravedlnosti. 31. května 1978 při domovní prohlídce Jan Šimsa chránil svou ženu Milenu před policejním násilím a odstrčil od ní policistu. Byl odsouzen k osmi měsícům.

Pro Jana Šimsu nebylo vězení místem, kde se trápil fyzicky, nýbrž duchovně. Farář Českobratrské církve evangelické přemýšlel nad zásadní otázkou, totiž zda se má člověk násilím bránit násilí. Na odpověď čekal celých osm měsíců. Jiný soud, než vynesla brněnská justice, mravní soud, vyřkl v samizdatovém fejetonu v září 1978 Ludvík Vaculík. Je to soud ostrý jako břitva a současně schopný každého z nás rozesmát. Šimsa vzpomínal na okamžik po propuštění, kdy si ho přečetl: „Konečně jsem pochopil, že jsem se trápil s vyzněním události zbytečně.“

Vaculík tehdy napsal: „Nevím, jestli mu dali Bibli, za kapitalistických papežů ji zakazovali. A nevím, v které její knize, kapitole a verši by sám hledal pro svůj případ vysvětlení. Já tu sice Bibli někde mám, jenže jsem po čertech nezručný v jejím užívání. Proto mi dovolte, abych z ní výklad Šimsova skutku citoval jenom spolehlivým odhadem: nelíbilo se Hospodinu, že si Israel nechává srát na hlavu...“

V roce 1991 Jana Šimsu vyznamenal Václav Havel řádem T. G. Masaryka „za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva“. Rozsudek ale stále platí. Šimsa sám nechce pro sebe nic žádat, byť by to byla spravedlnost. Za zločince je považován dalších 16 let.

A pak se spravedlnost sama od sebe vydává na cestu. Jakoby náhodou. Mohu to dosvědčit, protože sám jsem tou náhodou. Jednoho večera v roce 2007 Šimsovi s lehkostí vykládají, jak Jenda z náhlého popudu navštívil soudkyni, která jej v roce 1978 odsoudila, a zeptal se jí, zda se nestydí. Vykázala Šimsu z kanceláře. Rozlobí mne to, dotkne se mne to. To si soudkyně k Šimsovi dovolit nesmí. A kdesi v hloubi se začínám cítít provinile. Smím já být rehabilitovaný, a on ne?

Přes počáteční nesouhlas mi Milena Šimsová nakonec rozpačitě dovolí, abych mohl jednat. Vše, co se bude dít dále, se bude dít nikoliv z vůle Jana Šimsy, ale z vůle lidí, kteří ho mají v úctě. Sám Šimsa setrvává v důstojné rezignaci. Od roku 1978 do roku 2007, tedy za 12 let komunismu a 17 let demokracie, ví o pozemské spravedlnosti své.

V této zemi může požádat o přezkoumání pravomocného rozsudku ministr spravedlnosti. Abych mu sám napsal, nemá smysl. V březnu 2007 mu píše jiný občan Pavel Rychetský. „Zjistil jsem, že tento vzácný člověk dosud nebyl rehabilitován,“ píše mimo jiné v rozhořčeném textu. A jeho funkce předsedy Ústavního soudu působí jako síla, před níž ministr nemůže tak snadno utéci. Ministr stížnost podává. Nikoliv pádnou, jen velmi vlažnou. Nejvyšší soud České republiky rozsudek nejen nezruší, ale ještě upozorní, že původní rozsudek mohl být tvrdší. Obracím se na Jiřího Machourka. Byl advokátem mnoha brněnských disidentů, i mým. Bere Šimsovu věc do svých rukou bez honoráře. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu připraví stížnost na Ústavní soud. Jan Šimsa se tomu nebrání. „Rozhodl jsem se to podstoupit,“ říká.

Zpravodajem ve věci Jana Šimsy se stane ústavní soudkyně Eliška Wagnerová a nález, konečně po 30 letech, vede ke zrušení rozsudku.

Mnohem později se dovídám, že oblíbenou hrdinkou Elišky Wagnerové je brněnská filozofka a teoložka Českobratrské církve evangelické Božena Komárková. Její knihu Původ a význam lidských práv přečetla Wagnerová ještě v exilu počátkem osmdesátých let a vzpomíná, že formovala její pozdější postoje. V nekrologu z roku 1997, nazvaném Česká Hannah Arendtová, píše Wagnerová o knize, že „by neměla uniknout pozornosti každého, kdo se chce zabývat problematikou lidských práv a kdo chce přemýšlet o politických systémech obecně“.

Dodnes na mne působí docela magicky fakt, že o samizdatové a vůbec první vydání celého díla Boženy Komárkové se koncem sedmdesátých let zasloužili v Brně právě manželé Šimsovi.

Spravedlnost pro Jana Šimsu kráčela nezvyklými cestami. Ten, komu náležela, o ni nežádal, a ten, kdo ji měl poskytnout, tak učinit nechtěl.

Rabíni definují ateisty jako lidi, kteří neuznávají, že ve vesmíru existuje Soudce. S Janem Šimsou by se chtělo říci, že věřit v Soudce ve vesmíru je rozumné. Možná právě On vedl tu řadu lidí, počínaje Ludvíkem Vaculíkem a konče Eliškou Wagnerovou, k zadostiučinění pro Jana Šimsu.

Řeč pronesená 16. dubna při rozloučení s Janem Šimsou v Brně. Text otiskl ve svém dubnovém čísle také časopis Protestant.

Jiří Müller (1943) je politik, působil v Chartě 77 a Občanském fóru. Žije v Brně.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Müller

O trápení a spravedlnosti pro Jana Šimsu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu