Antonín Rašek

Dvojrole podnikatelů v politice

O dvojrole v divadle nebo ve filmu není nouze. Do dvojrolí se nyní obsazují i podnikatelé. Po většinou úspěšném podnikání si chtějí otestovat své kvality v politice včetně postů nejvyšších. Na Slovensku se to podařilo prezidentu Andrejovi Kiskovi. V USA se o to pokouší miliardář Donald Trump.

Podnikatelům stejně jako jiným občanům není možné odmítat právo být v exekutivě a v zákonodárných sborech. Nesmí však docházet ke střetu jejich zájmů. V ČR se dvojrole kritizují zejména proto, že stát nelze řídit jako firmu. Ale problém je v něčem jiném – v korporativismu.

Maďarský premiér Viktor Orbán po vítězství FIDESZ už na první povolební tiskové konferenci přiznal, že jeho strana bude prosazovat program s korporativistickými prvky. I primas český Dominik Duka řekl, že se mu příliš nelíbí vládnutí prostřednictvím politických stran. Spíš by se mu zamlouvala vláda stavů, tj. církve, armády a odborů. K tomu naši podnikatelé v politice nesměřují. Ke kontaktu politiků, podnikatelů a odborů, tedy bez církví, dochází nyní úspěšně v tripartitě.

Rolí politických ideologií se u nás zabýval profesor Jiří Musil. Podle něho hlavními ideologiemi Evropy jsou liberalismus, socialismus, konzervatismus, environmentalismus, korporativismus a totalitní politické ideologie. První tři považuje za nejvlivnější. Upozorňuje ale na rostoucí význam hybridních ideologií, jako je například ideologie neoliberalismu a třetí cesty prosazovaná Anthony Gidensem a v praxi bývalým britským premiérem Tony Blairem.

Korporativismus je na jedné straně integrální součástí ideového programu krajně pravicových hnutí. Jsou pro ně charakteristické nacionalismus, xenofobie, rasismus, antisemitismus a antiimigrantská averze. Jsou zaměřena proti globalizaci, Evropské unii, sociálnímu státu a nepřizpůsobivým a pro vládu tvrdé ruky. S tímto programem se snažila prostřednictvím demokratických voleb proniknout do politické struktury. Na Slovensku se to podařilo Marianu Kotlebovi.

Těchto negativních konotací si musíme být vždy při posuzování korporativismu vědomi. Podobně jako existují různé formy socialismu, liberalismu a konzervatismu, je tomu tak i s korporativismem.

Liberální nebo sociální neokorporativismus je na straně druhé podle P. Schmittera a A. Cawsona založen na vztazích mezi společností a státem se souběžně se rozvíjejícími liberálními strukturami reprezentace. Na základě toho určité zájmové skupiny a jejich sdružení dosahují díky své autoritě neformální spojení se státem, které je vzájemně využíváno k ovlivnění státní politiky i k dodržování určitých zásad v konkrétních sdruženích. Ty jsou chápány šířeji než někdejší cechy či korporace, zahrnují odborové, feministické, ekologické, náboženské, etnické, přistěhovalecké aj. organizace, navíc s voleným vedením. Na tom není, stejně jako na lobbingu, je-li uplatňován s respektováním práva a etiky, nic nelegitimního.

Taková koncepce se prosadila v Rakousku, ve skandinávských zemích, Nizozemí a v Austrálii; tedy ve státech, o nichž se nedá říct, že by nebyly demokratické. Korporativismus se tu stává systémem zahrnujícím např. ombudsmana, participaci na managementu, otevřenost rozhodovacích procesů, veřejné financování politických stran ad.

Korporativismus je tedy kontroverzní, ambivalentní systém, závisí na charakteru uplatnění jeho participativních myšlenek a postupů. Rozhodující je distribuce odpovědnosti. Vláda reprezentující stát si musí ponechat odpovědnost za realizaci politického programu a ostatní organizace a instituce za uspokojování potřeb a zájmů svých členů. Takto chápaný korporativismus se stává součástí občanské společnosti. A je zřejmé, že jej budou prosazovat zvláště ti, kdo preferují sociální stát.

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Dvojrole podnikatelů v politice

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu