Karel Skalický

Co chceš, aby jiní činili tobě

Teolog Karel Skalický poskytl Listům soukromý dopis, v němž se zamýšlel nad jedním z článků na téma migrace, které publikuje v denním tisku spisovatel Vlastimil Vondruška. Úvahu Karla Skalického přinášíme nezkrácenou.

„... multikulturalismus je hloupost..., snaha o integraci dvou rozdílných kultur vždycky znamenala porážku jedné tou druhou... Základem islámu je šaháda čili svědectví...: ,Věru ti, kdož uvěřili v Boha a posly Jeho, jsou spravedliví a svědky před Pánem svým; jim dostane se odměny a jejich světla. Ti však, kdož znamení naše za lež prohlašovali, ti budou plamene pekelného obyvateli.' Jedině muslim je plnohodnotnou bytostí, ostatní bytosti jsou méněcenné... Ti, kteří vítají migranty s mávátky a chlebem se solí, namítají, jak hodní to jsou lidé... Pokud někam přicházíte, musíte se tvářit tak, aby vás hned nevyhnali... Ctí muslima je ošidit křesťana... Jenže děti a vnuci přistěhovalců, kteří se tu narodili, už nemají pocit, že by se k nám měli chovat zdvořile jako k hostitelům. Oni se tu narodili, je to jejich země a budou tu vládnout. A my, bytosti méněcenné, budeme poslouchat... Muslimové prohlašují, že jsou dostatečně civilizovaní... Jsou i jiné civilizační modely a my nemáme právo za každou cenu vnucovat celému světu svůj pohled na život. Máme však povinnost své normy hájit, a zvláště na vlastním území... Vzpomínáte na film Vyšší princip? Spolu s ním tedy nekorektně tvrdím, že z hlediska vyššího principu morálního i já souhlasím, abychom hájili svou budoucnost. Všemi prostředky.“

(Úryvky z článku Vyšší princip aneb o integraci a rozumu, V. Vondruška, MF Dnes 13. 2. 2016)

Pan Vondruška má pravdu. V jednotlivostech mu nelze nijak zvlášť oponovat. Jen ten duch, v němž všechny ty pravdy vyslovuje, se mi nezamlouvá. To, co říká, je troubení na poplach, a tedy upozorňování na nebezpečí. A to tu rozhodně je. Proto je dobré, že troubí na poplach. Ale k čemu? K tomu, abychom naše pohraniční hory zase oplotili ostnatým drátem nebo nějakou ještě bytelnější „čínskou zdí“ proti pronikání islámských záškodníků? Nebo troubí do útoku pomocí ničivějších zbraní, než jsou ty, které dosud používá Islámský stát, a tedy k jakési nové „křížové výpravě proti Saracénům“ jednadvacátého století? Anebo k prohloubení dýchavičného ducha naší původně křesťanské kultury, která kdysi dýchala plnějšími plícemi? To není zodpovězeno, takže jen budí bezradnou úzkost. A ta nikdy není dobrým rádcem.

Je proto vhodné si díky jeho troubení na poplach uvědomit, že stojíme před velikou výzvou střetu nikoliv jen dvou civilizací, ale zároveň i dvou náboženství, která tyto kultury zakládají. Ovšem není jasné, zda pan Vondruška tento střet chápe jako střet dvou ideologií (jako tomu bylo ve střetu křesťanství s marxisticko-leninským komunismem), anebo též jako střet dvou náboženství, která mají tisíciletou tradici, hluboké kořeny emotivní a z velké části společné náboženské prvky.

Víme, že bylo – a někde dosud i je – možné pokojné soužití křesťanství s islámem. Proč však vinou některých údajně muslimských společenství přestává být možné, má mimo jiné kořeny ve skutečnosti, že jde zároveň o jakousi pomstu onoho třetího světa (údajně vykořisťovaného tím prvním americko-atlantickým a tím druhým byvším sovětským) vůči tomu prvnímu a dosud panujícímu, ač oslabenému druhému světu. Tento třetí svět je totiž z velké části muslimský. Zpočátku se někteří jeho političtí lídři pokoušeli využít ideologii marxismu-leninismu proti tomu prvnímu světu kapitalistickému. Ta ideologie však v muslimském světě nezabrala pro svůj ateismus. Což je na uváženou! A tak se nyní využívá ideologie, která se opírá (samozvaně a lživě) o Korán. A to zabírá v masách, hlavně těch mladých. Troubit na poplach je tedy oprávněné. A jelikož mnoho lidí nemá porozumění pro jinou mluvu než pro hřmot zbraní, pak, mělo-li by to pokračovat dál tak, jak to dosud běží, nebezpečí totální války bude stále hrozivější. Mohli bychom však být už tak moudří a vědět, že válka nikdy nic nevyřeší. Nevyřešila nic ani ta první ani ta druhá ani ta třetí studená a nevyřeší nic ani ta čtvrtá, která se už roztáčí.

Islám však není jen ideologie. Je i náboženství. A jako takové je dnes ve velikém přelomu. Je samo v sobě hluboce rozštěpeno. Nejen na to majoritní sunnitské a minoritní šíitské; obě jsou rozdělena (vůči oné nenáboženské sekulární kultuře, jak té technologické a technokratické, tak té humanitní) na postoj vůči ní otevřený či uzavřený. Lze proto říci, že jak islám ve své rozrůzněnosti, tak křesťanství ve své srůstající rozdělenosti stojí před stejným „obrem“, který jim bude i nadále neutuchající výzvou. Podle těchto dvou postojů se pak islám buď otevírá pokojnému soužití s jinými náboženskými společenstvími, zvláště s tzv. lidem knihy (křesťany), anebo se dá vést duchem dobyvačně totalitním. A my křesťané, kteří jsme udělali své bolestné zkušenosti jak s tím quasi totalitním systémem pozdně středověkého „křesťanského“ impéria, tak s tím totalitním systémem sovětským, můžeme islámskému státu předpovědět, jak skončí, až ten svůj vytoužený islámský stát postaví.

Islám však není jen návod, jak vést a spravovat svůj stát. Jakožto náboženství má kromě silného potenciálu totalizujícího v sobě zabudovánu jednu sílu, na kterou se zapomíná, totiž modlitbu. A když se modlí žid, křesťan a muslim, pak se všichni tři modlí k témuž Bohu Abrahámovu, Izákovu a Jákobovu. Pravda, ten samý Bůh je pak od nich pojat, pokud jde o Jeho vnitřní život, rozličně. Nicméně je to pořád ten samý Bůh Abrahámův. A nelze přehlédnout, že od tohoto Abraháma se odvíjejí podle jeho dvou synů Ismaela a Izáka dvě linie. Oba totiž měli dvanáct synů a oba dostali Boží požehnání. A tak jak jde od Jákoba linie přes Mojžíše a židovský národ k Ježíšovi a ke křesťanství, od Ismaela jde linie přes Ismaelity a Araby k Mohamedovi a k islámu (jak na to poukázal Luis Massignon). Toto společné zakořenění v Bohu Abrahámovu nelze ztrácet se zřetele. Když se tedy muslimové a my křesťané a židé modlíme k Bohu, pak se modlíme k témuž (byť odlišně chápanému) Bohu našeho společného praotce Abraháma. A jelikož se už stalo přičiněním Jana Pavla II., že jsme se k Němu modlili společně v Assisi, pak tato společná modlitba je poukazem na jednu stále přehlíženou věc, totiž na sílu společné modlitby, která otevírá nové možnosti společného soužití.

Ostatně, když jde o konfrontaci s islámem, křesťané nestojí před něčím, s čím by už v minulosti neměli bohaté zkušenosti. Stačí zalistovat v Teologické sumě svatého Tomáše a všimnout si, jak jsou v ní mnohokrát citováni Avicenna a Avrroes, což jsou polatinštěná jména islámských myslitelů Ibn Sina a Ibn Rushd. A celá Tomášova kniha Contra gentiles znamená svým názvem „proti muslimům“, i když člověk z ní nemá dojem, že by nějak proti muslimům brojila. Vždyť všech pět středověkých křížových výprav proti Saracénům skončilo fiaskem. Ba víc, u té z roku 1204 se můžeme právem ptát, který ďábel ji poštval, že místo aby dobývala muslimský Jeruzalém, k čemuž byla vyslána, dobyla a hrůzně poničila křesťanský Cařihrad, čímž ještě prohloubila odcizení západní církve římské a východní církve cařihradské. A kniha kardinála Mikuláše Kusánského De pace fidei je pokus o nastolení mírového soužití křesťanů a muslimů.

Co říct závěrem? Nemáme-li se v obraně proti islamizaci Evropy uchýlit k uzavřenosti čínské zdi nebo k výbojnosti křížové výpravy (nebo zároveň k obojímu šikovně kombinovanému), pak se musíme nejprve prohloubit ve svém křesťanství. Křesťan se totiž nemůže vyhnout otázce, co Bůh zamýšlí tím, že islám se najednou probral ze spánku a ohrožuje naši Evropu. A sotva na to může uspokojivě odpovědět jinak, než že to je výzva ke konverzi, k obrácení, k prohloubení našeho křesťanství, k prohloubení modlitby. Je to snad náhoda, že Panna Maria v Medžugorje opakovaně vyzývá k modlitbě, aniž se slovem oboří na islám? Mám za to, že to je výzva nejen pro nás křesťany, kteří v Pannu Marii věříme a ta její medžugorská zjevení bereme vážně, ale i pro ty, kteří v jejich nadpřirozený původ nevěří. Neboť nemluví-li ústy těch pěti dětí Panna Maria, někdo jejich ústy mluví. Kdo, na to si můžeme vymýšlet hypotézy podle naší náboženské, filozofické či psychoanalytické průpravy. Výzva tu je a nelze ji přehlížet: Modlit se, modlit se, modlit se.

Když pan Vondruška zakončí svou úvahu tím, že z vyššího principu morálního máme právo hájit svou budoucnost, pak opět říká pravdu, proti které nelze nic namítat. Když ale dodá „všemi prostředky“, pak se musím zeptat: i těmi prostředky, které jsou v rozporu s „vyšším principem morálním“?

Vyšší princip morální má totiž vícero důsledků, které musí být vždy splněny; a problém nastává, když jeden důsledek morálního principu lásky k bližnímu se kříží s jeho druhým důsledkem. Z jedné strany nám přikazuje hájit bezpečnost a přijatelný život v budoucnosti pro naše děti a pro naši občanskou a státní společnost. Z druhé strany nám týž princip přikazuje ujímat se sirotka, vdovy, chudého cizince, uprchlíka, vyhnance atd. podle principu, o co bych prosil já, kdybych se dostal do takovéto situace, to musím být ochoten poskytnout tomu, který se do ní v mé přítomnosti dostal. Neboť kdyby se jednou mělo stát, že do takové situace se dostanu já – a vzhledem k proměnlivosti věcí lidských to naprosto není vyloučené –, pak bych neměl právo žádat od druhých, co sám jsem nebyl ochoten těm druhým poskytnout. Nejvyšší morální princip v mezilidských vztazích zní, vyjádřeno v pozitivu: Co chceš, aby jiní činili tobě, čiň ty jim; nebo v negativu: co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim.

Karel Skalický (1934) je katolicky kněz, teolog, redaktor, publicista; v exilu od roku 1967 redigoval časopis Studie, působil také jako tajemník Josefa Berana. Od r. 1994 přednáší na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicich.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Skalický

Co chceš, aby jiní činili tobě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu