Olga Hostovská

Čtyřicet let bojů italské bohemistiky

Lidové noviny otiskly 13. 2. v příloze Orientace rozhovor Radima Kopáče se „zlobivým dítětem“ italské bohemistiky Giuseppem Diernou. Mluví se tam o Diernově překladu Haškova Švejka, o Bohumilu Hrabalovi, s nímž se znal překladatel osobně, a také o stavu italské bohemistiky. O týden později, pod společným titulem Někdo v tom sporu nemluví pravdu, vyšla v LN reakce sedmi bohemistů působících na italských univerzitách (některých v. v.) a také vysvětlující odpovědi Radima Kopáče a Giuseppa Dierny. Současně byl otištěn příspěvek ředitele Ústavu české literatury a komparatistiky na FF UK Jana Wiendla Italská bohemistika patří k nejlepším.

Už v polovině 90. let rozrušil Dierna jásavou atmosféru 1. kongresu světové literárněvědné bohemistiky v Praze svou kritikou kolegů působících na italských vysokých školách a od té doby ozvuky výpadů a vzájemného osočování čas od času vybublají i v našich vodách. V Orientaci LN z 20. 2., v úvodu k zmíněné polemice, se Josef Chuchma pokusil vysvětlit některé okolnosti „vytrvalého a hlubokého sporu“, ale vzhledem k tomu, že pro širší veřejnost jsou tyto záležitosti nesrozumitelné, oznámil, že další diskuse bude přenesena na Lidovky.cz.

Shodou okolností jsem se vyskytovala u začátků těchto střetů coby svědek; a protože mi připadalo, že některé výpovědi v LN nejsou zcela upřímné a že se často vytahují podružnosti a naopak podstatné věci se zamlčují, napsala jsem příspěvek do diskuse, který jsem nazvala Špinavé prádlo italské bohemistiky a 21. 2. e-mailem zaslala. Na rozdíl od pajánu vysokoškolského pedagoga Petra Holmana na italskou bohemistiku se ovšem moje svědectví na facebooku neobjevilo. Usoudila jsem, že nejspíš nemohlo být otištěno, protože je „osobní a agresivní“ (viz níže), a tak jsem příspěvek přepsala, přejmenovala a nabídla k otištění v Listech. Mj. proto, že příslušníci mé generace se většinou neumějí na facebooku pohybovat a dávají přednost tištěnému slovu.

Nevím, jaké panovaly vztahy mezi italskými bohemisty do konce 60. let minulého století, v 70. letech jsem oněm názorovým střetům dost dobře nerozuměla, ale s postupem času jsem se snažila přijít věci na kloub a napsala jsem a publikovala na to téma pár článků (viz např. Listy č. 6/2009 Causa Ripellino a normalizace italské bohemistiky). Patrně se ta periodika, v nichž mé články vyšly, v Itálii nečtou, anebo moje osoba nepředstavuje pro italské bohemisty žádné ohrožení. V každém případě se nikdo neozval, natož aby se proti mně kolektivně srotili, tak jako když povstávají proti kolegovi Diernovi a jako kdysi povstali proti A. M. Ripellinovi.

Profesora A. M. Ripellina, který se v poválečných letech přátelil s mým otcem, jsem osobně poznala v 60. letech poté, co v Československu absolvoval operaci, která mu zachránila život, a pak se tu dlouhodobě léčil. Podruhé jsem se s ním setkala koncem památného srpna 1968, kdy jsme uvízli na konci rodinné dovolené v Itálii. On tehdy v Římě pomáhal, seč byl, lidem, kteří na tom byli podobně jako my. Byli jsme tenkrát u něho na návštěvě s rodinami Arnošta Lustiga a režiséra Jiřího Krejčíka a Arnošt na jeho psacím stroji sepsal článek, který pak Ripellino přeložil a nechal otisknout v týdeníku L'Espresso. K našemu třetímu setkání došlo v lednu 1976, kdy jsem za ním přijela z Boloně, abych se poradila, jestli se svým oborem čeština-polština a nedokonalou italštinou mohu najít někde v Itálii uplatnění. Ripellino působil na římské univerzitě La Sapienza, kde jako profesor-slavista řídil katedru rusistiky. Rovněž zde založil katedru bohemistiky, kterou vedl bez nároku na odměnu. V době, kdy jsem ho navštívila, pracovaly u něho na katedře dvě Češky, vystudované romanistky – Alena Wildová-Tosi a Sylvie Richterová.

Když při mé návštěvě padlo jméno Wildová, vmísila se do hovoru paní Ripellinová a svěřila se mi: „Ona vypadala taková ochotná, ale provedla manželovi strašnou věc...“ Ripellino ale o tom nechtěl mluvit a raději mi vyprávěl, jakého má teď nadaného žáka a jaká je to radost, která se pedagogovi obvykle přihodí jen jednou za život. Tím žákem byl Giuseppe Dierna, a kdyby byl Ripellino žil dostatečně dlouho, byl by ho nepochybně rád viděl jako svého nástupce.

Po roce 1968 se ovšem Angelo Maria Ripellino stal pro většinu italských slavistů nepříjemnou přítěží – jakožto příznivec Pražského jara byl v ČSSR po nástupu normalizace považován za nepřijatelného a nebyl by dostal vízum ani do žádné jiné ze zemí socialistického tábora. Pro italské slavisty to byla pohroma, protože sankce se částečně vztahovaly i na ně. Tak například zatímco v roce 1968 se letní jazykové školy na FF UK účastnilo 22 Italů (z celkového počtu 155), od roku 1969 jejich počet rapidně klesal a v roce 1974 z celkového počtu osmi italských účastníků ani jeden nebyl z Říma.

Řešení bylo nasnadě. Vzhledem k tomu, že vedoucí místo na katedře bohemistiky v Římě nebylo obsazené, bylo nutno tam dosadit člověka, který by byl pro normalizační poměry v Československu přijatelný. Zvlášť když na katedře české literatury v Praze po vyhozeném Buriankovi vládl někdejší čs. kulturní atašé v Římě Vítězslav Rzounek. Jako vhodná kandidátka pro římskou bohemistiku se jevila Alena Wildová.

Na italských univerzitách platí patrně dodnes zásada, že postgraduální studium musí pedagog absolvovat na jiné univerzitě, než na které učí. Kde se ke studiu zapsala Alena Wildová, nevím, ale je jasné, že A. M. Ripellino nebyl vedoucím její práce – fungoval pouze jako oponent (correlatore). A údajně dělal obstrukce. (Dozvěděla jsem se o tom náhodou na konci letního semestru v roce 1977, kdy jsem na univerzitě v Boloni jako externistka učila rusisty výběrovou češtinu.) Dodnes nevím, zda Ripellino nechtěl uznat práci Wildové kvůli nízké kvalitě textu nebo i proto, že téma bylo dosti „výbušné“: Máchovy necenzurované deníky, které do té doby nebyly celé zveřejněny, nemluvě o tom, že ani pro odborníka nebylo nijak snadné si je byť jen přečíst. (Alena Wildová se – pokud vím – nikdy nepochlubila, jak se k nim vlastně dostala.)

A tak se proti nemocnému Ripellinovi sešikovali téměř všichni italští slavisté a Alenu Wildovou do čela katedry nakonec prosadili. Paní Wildová má nepochybně zásluhu na tom, že naučila dobře česky řady svých žáků, mezi nimiž byli i nadaní studenti, schopní dobře reprezentovat italskou bohemistiku. Problém byl ovšem v tom, že co se literatury týče, stavěli na dosti chatrných základech. Také jim příliš neposloužilo, že je jejich protektorka (patrně v kooperaci s dalšími kolegy) prosazovala do významných pozic mnohdy příliš brzy. Aby čelila výtkám G. Dierny, že se v italské bohemistice takřka nic nepublikuje, založila A. Wildová-Tosi edici, v níž např. v roce 2004 vydala v nakladatelství Bulzoni (původně) diplomovou práci svého žáka Alessandra Catalana Sole rosso su Praga (Rudá záře nad Prahou), zabývající se českou literaturou let 1945-1959. Autorovi se sice podařilo shromáždit úctyhodný materiál, ale kámen úrazu byl v tom, že knihu nikdo nezredigoval a neopravil spoustu chyb, jichž se autor vzhledem k svému mládí a nedostatečným znalostem dopustil.

Zhruba v téže době, kdy publikace vyšla, dojížděl Catalano jednou za 14 dní přednášet českou literaturu slavistům v Pise – a samozřejmě seznamoval své žáky s obdobím, které zpracoval ve své diplomové práci. A protože takovými „zbytečnostmi“, jako je úvod do dějin a kultury, se nejspíš italská bohemistika nezabývá, věděli sice jeho žáci, kdo to byl Zbyněk Havlíček, ale neměli ponětí o existenci nějakého Karla Havlíčka Borovského.

Když jsem se s knihou Alessandra Catalana seznámila, napsala jsem recenzi (tuším do A2). Text jsem také přeložila do italštiny a nabídla k vydání časopisu Europa orientalis.

Odpověděli mi, že recenzi nemohou otisknout, protože je příliš osobní a agresivní.

Zato Catalanova kniha, na rozdíl např. od Ripellinovy Historie moderní české poezie (Storia della poesia ceca contemporanea, 1950, 1981), vyšla v českém překladu pt. Rudá záře nad literaturou (Host, Brno 2008). Doufám, že aspoň redakce opravila všechny chyby, na něž upozornil Giuseppe Dierna.

Co se tohoto bohemisty týče, rozhodně to není žádný diplomat a jednání s ním asi není vždy jednoduché, ale argumentovat tím, že Dierna nikdy žádnou vědeckou práci nepublikoval a že není dostatečně citován, svědčí v lepším případě o neznalosti a každopádně si to nijak nezadá s Diernovým zveličováním nedostatků Annalisy Cosentinové. Nebylo by ovšem divu, kdyby se Dierna cítil zatrpklý. Jako překladatel se musí dost ohánět, aby si vydělal na živobytí, takže vydávat odborné publikace si mohou dovolit především ti, co sedí na katedrách, ať už se tam dostali na základě svých znalostí a pedagogických schopností a nebo jim to umožnila všeobecná averze italských bohemistů vůči nezařaditelnému kolegovi.

Na závěr bych si k situaci (patrně nejen bohemistiky) na italských univerzitách dovolila jisté srovnání. Mezi mé kolegy z doby studií patří historik František Šmahel. Neměl to v životě lehké. Na univerzitu se dostával s překážkami – po maturitě pracoval rok jako horník. V době studií ho lákala renesance, ale profesor Macek mu svěřil husitství. Šmahel toto téma zpracoval nově a objevně, a nepřestal být dobrým historikem ani poté, co se za normalizace musel 7 let živit jako řidič tramvaje. Z kterési jeho přednášky jsem si zapamatovala, že jednou z příčin husitských bouří byla skutečnost, že po vydání Dekretu kutnohorského se u nás přemnožili kněží, kteří se pak stali ideology revoluce.

Na italských univerzitách neexistuje numerus clausus. Co se asi stane, když se přemnoží vysokoškolští pedagogové?

Olga Hostovská, Praha

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Hostovská

Čtyřicet let bojů italské bohemistiky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu