Jan Vaněček

Na českém jevišti česky

Je známo, že nejzpěvnějším jazykem, zejména pro swingové a popové melodie, je angličtina. To platí po celém světě, v německy, francouzsky, španělsky mluvících zemích i v dalších. Pravdou je i to, že pokud chtějí čeští skladatelé svou písní ve světě prorazit, musí jí opatřit anglickým textem. Vejvodova Škoda lásky, v angličtině s názvem Roll out the Barrels (Vyvalte sudy) se stala nejoblíbenější skladbou spojeneckých vojsk za druhé světové války a dodnes se všude zpívá. Hrál ji orchestr Glenna Millera, Bennyho Goodmana, proslavily ji i další známé kapely. Znám příklad, kdy český text je lepší než ten původní, anglický. Napsala ho Jiřina Fikejzová ke skladbě Dlouhá bílá noc, v anglickém originále Stranger in the Night (Cizinec v noci). Nicméně problémem je bezpochyby kvalita angličtiny zpěváků populárních písní. Ne všichni umějí anglicky natolik, aby jim bylo rozumět, bohužel anglicky zpívají i ti, kteří tuto řeč neumějí vůbec. Důkazem je televizní zpěvácká soutěž Super Star, kdy to i někteří ze soutěžících na rovinu přiznali. Lepší by tedy bylo zpívat česky a nepůsobit místy ve svém jazykovém projevu trapně.

U oper dominuje italština. Hlavně proto, že je zpěvná. Byl to Mozart, který se snažil vytvořit původní německou operu, tedy v němčině. Snahou bylo nahradit italské umění, považované za elitářské. Tak vznikl Únos ze serailu (Die Entführung aus dem Serail). Další jeho operní díla jsou však vesměs s italským libretem. Dnes je zvykem, že opery Mozarta, Verdiho, Pucciniho a dalších zahraničních komponistů jsou uváděny v originále, přestože existuje jejich české libreto. Nad jevištěm běží titulkovací zařízení pro překlad. Operní režisérka Inge Švandová-Koutecká, známá svými inscenacemi v Jihočeském divadle i na dalších operních scénách, na toto téma v knize Můj život s operou, jejímž jsem autorem, uvedla:

„Často dirigenti argumentují autentičností a chtějí inscenaci v originále. V pojetí agogiky (tempech) a v dynamice ustupují interpretům v různých nešvarech, v korunách (držení), ve výškách nebo dokonce v punktování (měnění) tónů. Koloraturky vymýšlejí nové melodické ozdoby a kadence v průběhu zpěvu, ale autentičnost je zaštítěna jazykem. Ale jakým? Zhlédla jsem kdysi v německé televizi záznam z provedení Janáčkovy opery Její pastorkyňa ve Stockholmu. Pěvci se bezúspěšně potýkali s moravsko-slováckým nářečím. Výsledkem byl směšný paskvil v jinak zajímavé inscenaci. Požadavek zpěvu v originále jako by popíral, že opera je hudebně dramatické dílo, má své myšlenky, a ty by měly být pro diváka sdělné a srozumitelné. Zpěváka musí být slyšet a také mu musí být rozumět. To divák požaduje. Přijde mi poněkud trapné nahradit bezprostřední působení slova čtením obsahu v programu, který si lze koupit u uvaděčky, nebo čtecím zařízením. Místo aby divák vnímal, co se děje na jevišti, hledí na překlady, jež mnohdy ani nesouhlasí s tím, co právě zpěvák zpívá. Odvádí to pozornost od hereckého a mimického projevu, divák je o ně ochuzen. Při koncertním provedení operních árií je originál vhodný a pro publikum i zajímavý.“

Dovolil bych si k tomu dodat, že na českém jevišti by se mělo zpívat česky. Hlavně proto, aby naši potomci nemuseli uskutečnit nové národní obrození.

Jan Vaněček, Český Krumlov

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Vaněček

Na českém jevišti česky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu