Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 2 > Alena Wagnerová: Unie nelaskavosti

Alena Wagnerová

Unie nelaskavosti

Moje stará přítelkyně z malého porýnského městečka mi nedávno vyprávěla tuto příhodu: Pozdě večer, cestou k nádraží z oslavy jejích narozenin, v ruce zabalený zbytek dortu, se k jejímu synovi začala blížit skupinka mladých mužů, to neslibovalo nic dobrého. Dva z nich se právě mezi sebou začali hádat a zvyšovat hlas. Agresivita ve skupině stoupala a syn začal mít nepříjemný pocit, že by se snadno mohl stát jejím hromosvodem. A v úzké uličce nebylo jak se jim vyhnout. A tu, aniž si vůbec uvědomil, co dělá, natáhl k hádajícím se ruku, otevřel krabici s narozeninovou výslužkou a zeptal se: „Nemáte chuť na kousek dortu?“ „Ale jo,“ řekl jeden z nich, a když se do jednoho kousku pustil, přidali se i ostatní a dort si mezi sebou rozdělili. Podrážděná nálada ve skupině se jako zázrakem proměnila a její syn v klidu došel na nádraží. „Děkujem,“ volali ještě za ním.

Když mi tu příhodu má přítelkyně vyprávěla, vzpomněla jsem si, že jsem podobnou situaci už jednou také zažila. Na večerní procházce městem před námi šla skupina nerudně vypadajících hlučně se bavících mládenců. Jednomu z nich vypadl z kapsy klíč, ale nikdo si toho nevšiml. Můj muž klíč zvedl a zavolal na vzdalující se partu. „Co je?“ obrátil se k nám po druhém zavolání jeden z nich a v jeho hlase bylo slyšet, jak už v duchu zatíná pěsti. „Jeden z vás ztratil klíč,“ řekl můj muž a natáhl k němu ruku. Takové přívětivé gesto mladý muž zřejmě nečekal. Jako by najednou zkrotl, přistoupil k mému muži a vzal si od něho klíč. Byl zřejmě jeho. „Ale děkuju vám,“ řekl překvapeně, usmál se a parta táhla dál.

Když jsem o údivu mladých mužů z obou příběhů, když jim někdo s laskavým gestem nabídl kus dortu nebo zvedl ztracený klíč, uvažovala, uvědomila jsem si, že už možná léta neslyšeli dobré slovo, pochvalu; celý jejich život je někdo někam postrkoval, byl s nimi nespokojen, nadával jim, až si začali sami připadat zbyteční, a úměrně s tím rostla i jejich agresivita.

Takové skupinky jako by nikam nepatřících, ano, bezprizorních mladých mužů ne právě přívětivého vzhledu můžete dnes potkat v ulicích měst celé Evropy. Co jim zbylo, je solidarita party s krátkým poločasem rozpadu. Jejich problémem není ani tak nedostatek peněz, nezaměstnanost nebo jiné materiální faktory, nýbrž neláska, s níž se oni, většinou znevýhodněni svým sociálním původem, na každém kroku setkávají. Neláska jako stav společnosti, z níž se vytratilo my. Neláska jako každodenní zkušenost našich dnů. Egoismem se proti ní mohou bránit jen bohatí. Neláska jako politická moc vládnoucí Evropě.

Cožpak se vlády některých zemí – včetně evropské komise – nepodobají ve své politice často spíš trestajícím božstvům než těm, jež občané svým hlasem pověřili starat se o obecné blaho? Pro mnoho politiků jsou ale občané jen těmi, co mají plnit povinnosti a nároky, kteří musí, mají, jsou povinni... a tak dále. (Pokud se neblíží volby.) A jestliže někoho chválí, tak především sami sebe a své schopnosti; stačí se rozhlédnout po české kotlině. Kdo to nedělá (netřeba jmenovat), stále nepřipomíná své zásluhy, ale naopak s uznáním připomene třeba ty, kteří se vydali na Balkán, aby tu pomáhali uprchlíkům, rychle platí za bezbarvého, ba dokonce málo schopného politika, přestože právě on je svou skromností občanům nejblíže.

Nejsem tak naivní, abych si myslela, že IS teroristy je možné pacifikovat koláči. Ale možná, že kdyby tito vesměs mladí muži zavčas uslyšeli laskavé slovo a cítili, že o ně společnost má zájem, byli by dnes jinde, imunní vůči těm, kteří jim nakukali, že jsou mocní, protože mohou zabíjet, a na nenávist zredukovali jejich lidskou hodnotu.

Právě před padesáti lety napsal Johannes Urzidil v jednom ze svých fejetonů, že ne politické konflikty, ale neláska byla příčinou rozpadu všech velkých říší. Možná, že právě ty tisíce dobrovolníků, kteří pomáhají uprchlíkům, Evropu chrání líp než kilometry plotů s ostnatým drátem, protože brání tomu, aby ji neláska nakonec přivedla k zániku.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.