Moje stará přítelkyně z malého porýnského městečka mi nedávno vyprávěla tuto příhodu: Pozdě večer, cestou k nádraí z oslavy jejích narozenin, v ruce zabalený zbytek dortu, se k jejímu synovi začala blíit skupinka mladých muů, to neslibovalo nic dobrého. Dva z nich se právě mezi sebou začali hádat a zvyšovat hlas. Agresivita ve skupině stoupala a syn začal mít nepříjemný pocit, e by se snadno mohl stát jejím hromosvodem. A v úzké uličce nebylo jak se jim vyhnout. A tu, ani si vůbec uvědomil, co dělá, natáhl k hádajícím se ruku, otevřel krabici s narozeninovou výslukou a zeptal se: Nemáte chuť na kousek dortu? Ale jo, řekl jeden z nich, a kdy se do jednoho kousku pustil, přidali se i ostatní a dort si mezi sebou rozdělili. Podráděná nálada ve skupině se jako zázrakem proměnila a její syn v klidu došel na nádraí. Děkujem, volali ještě za ním.
Kdy mi tu příhodu má přítelkyně vyprávěla, vzpomněla jsem si, e jsem podobnou situaci u jednou také zaila. Na večerní procházce městem před námi šla skupina nerudně vypadajících hlučně se bavících mládenců. Jednomu z nich vypadl z kapsy klíč, ale nikdo si toho nevšiml. Můj mu klíč zvedl a zavolal na vzdalující se partu. Co je? obrátil se k nám po druhém zavolání jeden z nich a v jeho hlase bylo slyšet, jak u v duchu zatíná pěsti. Jeden z vás ztratil klíč, řekl můj mu a natáhl k němu ruku. Takové přívětivé gesto mladý mu zřejmě nečekal. Jako by najednou zkrotl, přistoupil k mému mui a vzal si od něho klíč. Byl zřejmě jeho. Ale děkuju vám, řekl překvapeně, usmál se a parta táhla dál.
Kdy jsem o údivu mladých muů z obou příběhů, kdy jim někdo s laskavým gestem nabídl kus dortu nebo zvedl ztracený klíč, uvaovala, uvědomila jsem si, e u moná léta neslyšeli dobré slovo, pochvalu; celý jejich ivot je někdo někam postrkoval, byl s nimi nespokojen, nadával jim, a si začali sami připadat zbyteční, a úměrně s tím rostla i jejich agresivita.
Takové skupinky jako by nikam nepatřících, ano, bezprizorních mladých muů ne právě přívětivého vzhledu můete dnes potkat v ulicích měst celé Evropy. Co jim zbylo, je solidarita party s krátkým poločasem rozpadu. Jejich problémem není ani tak nedostatek peněz, nezaměstnanost nebo jiné materiální faktory, nýbr neláska, s ní se oni, většinou znevýhodněni svým sociálním původem, na kadém kroku setkávají. Neláska jako stav společnosti, z ní se vytratilo my. Neláska jako kadodenní zkušenost našich dnů. Egoismem se proti ní mohou bránit jen bohatí. Neláska jako politická moc vládnoucí Evropě.
Copak se vlády některých zemí – včetně evropské komise – nepodobají ve své politice často spíš trestajícím bostvům ne těm, je občané svým hlasem pověřili starat se o obecné blaho? Pro mnoho politiků jsou ale občané jen těmi, co mají plnit povinnosti a nároky, kteří musí, mají, jsou povinni... a tak dále. (Pokud se neblíí volby.) A jestlie někoho chválí, tak především sami sebe a své schopnosti; stačí se rozhlédnout po české kotlině. Kdo to nedělá (netřeba jmenovat), stále nepřipomíná své zásluhy, ale naopak s uznáním připomene třeba ty, kteří se vydali na Balkán, aby tu pomáhali uprchlíkům, rychle platí za bezbarvého, ba dokonce málo schopného politika, přestoe právě on je svou skromností občanům nejblíe.
Nejsem tak naivní, abych si myslela, e IS teroristy je moné pacifikovat koláči. Ale moná, e kdyby tito vesměs mladí mui zavčas uslyšeli laskavé slovo a cítili, e o ně společnost má zájem, byli by dnes jinde, imunní vůči těm, kteří jim nakukali, e jsou mocní, protoe mohou zabíjet, a na nenávist zredukovali jejich lidskou hodnotu.
Právě před padesáti lety napsal Johannes Urzidil v jednom ze svých fejetonů, e ne politické konflikty, ale neláska byla příčinou rozpadu všech velkých říší. Moná, e právě ty tisíce dobrovolníků, kteří pomáhají uprchlíkům, Evropu chrání líp ne kilometry plotů s ostnatým drátem, protoe brání tomu, aby ji neláska nakonec přivedla k zániku.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.