Jan Beník

Beníkova faktická

Dva soudní procesy v zahraničí upoutaly v posledních týdnech i pozornost českých médií – jeden v Oslu, druhý ve Voroněži. Oba mají jedno společné: ani v jednom případě nešlo o spravedlnost, ale o marketingové akce. V norském případě Breivik předvádí zbytku světa, co si může v poklidně podřimující bohaté maloměšťácké společnosti dovolit masový vrah. Samozřejmě vnímá jeho k nacistickému pozdravu zvednutou pravici většina pozorovatelů s nevolí, ti ale nehrají v demokratické společnosti s nezávislým soudnictvím žádnou roli. Breivikovo gesto je PR akcí, zaměřenou na méně početnou, ale o to koherentnější cílovou skupinu jeho příznivců, u které má téměř stoprocentní účinnost.

Ze soudního procesu ve Voroněži se postupně stala marketingová akce pro obě strany, ruskou i ukrajinskou. Původní ruský plán měl vzbudit nevoli k obviněné, která údajně způsobila smrt dvou ruských žurnalistů. Přitom zřejmě počítal i s tím, že v mediální komunitě panuje jistá soudržnost. Z průběhu procesu ale vůbec není jasné (a to ani po soudním verdiktu), zda se obviněná činu vůbec mohla dopustit, spíše je to nepravděpodobné. Z propagandistického hlediska je důstojnice ukrajinského letectva jistě dobrou volbou, ovšem spíše pro ukrajinskou stranu. Opakuji, tady vůbec nejde o spravedlnost. Ukrajinská strana si možná trochu pozdě uvědomila podstatu celé záležitosti a nebyla dost dlouho schopna vytvořit ucelený koncept pro svůj postup. Savčenková jednou držela hladovku, pak zase ne, pak si při hladovce stěžovala na příliš mastnou kuřecí polévku (zřejmě se nejednalo o „suchou“ hladovku). Hladovka může být účinným prostředkem nátlaku, ale neměla by se změnit v divadlo. Savčenková ovšem svoji roli vlastenecké hrdinky sehrála dokonale. Asi proto, že osobně nic nehrála. Postřeh na závěr: Média nás po celou dobu informovala o procesu s Naděždou Savčenkovou. Nevím (ale lze to logicky předpokládat), zda se to ve stejné míře týká i médií ukrajinských, ale – podíval jsem se na netu, kdy že se ve zpravodajství z Naděždy stala patriotická Nadija. Bylo to teprve na rozhraní února a března. Připadá mi, jako by teprve tehdy konečně zaúřadoval odborník na marketing. Ovšem hned po vynesení rozsudku udělal PR prohřešek prezident Porošenko, když okamžitě nabídl výměnu Savčenkové za ruské zajatce. Tím zbytečně relativizoval její hrdinství, protože je jisté, že o této možnosti nemohla od začátku nevědět. Možná ale nechtěl riskovat partii pokeru o to, kdo nabídne výměnu dříve. Přitom je pro Rusko odsouzená Savčenková příliš cenným výměnným artiklem, než aby si jí někdo dovolil ublížit. Nanejvýš tou příliš mastnou kuřecí polévkou.

Převážná část českých médií ignoruje fakt, že Ukrajina má i dnes problém identity své státnosti. Má to dvě příčiny: jednotný ukrajinský národ dodnes neexistuje, příčinou toho je částečně i druhý z problémů identity – Ukrajina byla po staletí rozdělena mezi sférami vlivu sousedů po obou stranách Dněpru. Odtud se vžilo označení pravo- a levobřežní Ukrajina. Ta první byla až do konce 18. století po řadu staletí buď součástí nebo pod dominancí polsko-litevské říše, druhá sdílela tentýž osud nejpozději od doby Petra Velikého. Svou roli hrál i Krymský chanát, poslední výspa bývalého tatarského panství ve východní Evropě, než ho dobylo Rusko za vlády Kateřiny Veliké. Zánikem polsko-litevské šlechtické republiky v roce 1792 se převážná část dnešní Ukrajiny stala součástí carského Ruska. Po revolučním roce 1917 sice vznikl na krátkou dobu státní útvar, ten se ale zakrátko stal obětí bolševického neoimperialismu, který si pak v dalších desetiletých s tím carským v ničem nezadal. (Text bývalé sovětské hymny, který mluví o „nerozborném svazu svobodných republik...“ byl sice mistrným dílem propagandy, nakonec ale národům více učarovala melodie – kterou si vybrala i dnešní Ruská federace po nepříliš zdařilém pokusu s jiným hudebním dílem.)

Srovnáme-li dnes dva Rusy, z nichž jeden žije v Královci (Królewiec, Königsberg, Kaliningrad) a druhý ve 13 000 km vzdáleném Vladivostoku, jsou pořád příslušníky jednoho národa. Když se ale setkají dva Ukrajinci, z nichž jeden žije ve Lvově (Ľviv, Lwów, Lemberg) a druhý v asi 1300 km vzdáleném Doněcku, tak se někdy ani nedomluví. Pro prvního slouží možná jako lingua franca polština, pro druhého ruština. Tedy jazyky národů, jejichž vztahy po staletí nebyly příliš přátelské.

Správný politik má o kritických věcech zásadně lhát, nebo alespoň mlžit – takové poučení si musel nedávno vzít ministr Stropnický z všeobecné kritiky svého sdělení, že Libanonec Fajád byl propuštěn výměnou za pětici Čechů, postižených speciální místní formou toxoplazmózy. Ta je přiměla k tomu, vydat se do doupěte hizbolláckého kocoura někde v Libanonu, kde pak byli uneseni. Je to škoda – pro pana ministra tato aféra, spolu s rýsujícím se sblížením mezi pány Zemanem a Babišem, znamená asi konec před nějakou dobou avizovaných ambicí na prezidentskou kandidaturu.

Jan Beník

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Beník

Beníkova faktická

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu