Stává se to tu a tam, někomu párkrát za rok, za ivot, někomu moná nikdy. Je to pocit podobný deja vu. Závan nejasného prozření, který však, kdy ho chceme uchopit, jako fata morgana mizí. Dojem, e věci se mají úplně jinak, ne je vidíme.
Tomu, co vidíme a slyšíme, se od narození učíme věřit jako skutečnosti. Jene – věřilo se, e Země je plochá, neboť se tak jevila, plochý – v časoprostoru – e je také Vesmír. Anebo e prostá logika všeobecně platí. Nače se ukázalo, e v mikrosvětě nejmenších částic, které vlastně částicemi nejsou, je nejvyšším zákonem pravděpodobnost. A to je u daleko za hranicemi smyslové poznatelnosti a porozumění.
Je tedy moné, e svět, jak ho chápeme, je pouze obrazem, který oportunistické lidské podvědomí slaďuje se zkušeností. Svědčí o tom nepřímé důkazy, například: Slyšel u někdo někdy v nějakém interview, e by zpovídaná osoba na otázku, zda by chtěla ít znovu jinak, jinde či jindy, neodpověděla, e by chtěla ít úplně stejně? Kadý, kdo nějak strádal, například absolvoval vojenskou slubu, říká přinejhorším, e na tom bylo leccos uitečného. Většina absolventů škol pokládá tu svou za pro sebe nejpřínosnější, řidiči vychvalují svoji značku auta. Nikdo skoro nepřipustí, e by se jeho ivot mohl vyvíjet lépe, kdyby se na nějakém rozcestí vydal jinou cestou.
Dalším, byť nepřímým důkazem je obliba ánru alternativní historie. Ta zřejmě naplňuje podvědomou potřebu ujistit se, e vše, co se stalo, se stalo nejlépe, jak mohlo. Existuje řada knih a filmů, v nich oil Adolf Hitler, případně vůbec nezemřel. Naproti tomu nedávno vysílali v rozhlase hru o tom, kterak neznámá skupina The Beatles neuspěje u konkursu gramofonové společnosti a zůstane zapomenuta.
Zde je ovšem třeba zastavit se u jiného oblíbeného ánru, a tím jsou spiklenecké teorie. Jsou snad i ony nějakým deja vu, jím nám cosi nad námi naznačuje, e všechno je jinak? Řekl bych, e ne, ty teorie se zásadně liší v tom, e domnělí konspirátoři jsou také jen lidé, snad nějak vědoucnější a prohnanější ne my naivové, a jejich jediným cílem je právě nás prosté národy světa vést úkladným směrem. Proti tomu hovoří ovšem zejména výsledky – buďto pikle kují neúspěšně, anebo, pokud zosnovali to, co se odehrává, lze pochybovat o jejich zdravém rozumu. Ledae by i je řídil někdo ještě utajenější a rafinovanější (a tak dále).
Ani k teoriím spiknutí nelze zařadit nedávno odhalené seznamy klientů panamského daňového ráje. Ti tak činili sice rovně tajně, nechtěli však měnit svět, nýbr pouze stav svých anonymních kont. Zaslechl jsem v televizi rozpravu o obtínosti stanovení hranice mezi optimalizací výnosů a nezákonným obohacováním. Hned mne napadlo, e co do výnosu je nejoptimálnější ozbrojená bankovní loupe, porovnáme-li však cenu a výkon, ještě mnohem skvělejší je být rentiérem. Snad jediné to můe předčit – být rentiérem v daňovém ráji. Takové obohacování je naprosto zákonné a ještě k tomu se ušetří samopal, vlastně kalašnikov (jako v případech xeroxu, karmy nebo vafek častým uíváním zastínila značka výrobku původní český název).
Prostému miliardáři ale zřejmě nezbývá ne uchýlit se do daňového ráje, kritizovat to je prý morální kýč. Někteří nejsentimentálnější moralisté a zlí jazykové nazývají dokonce různá odklánění a překlápění peněz loupeí za bílého dne – v Sankt Petěrburgu patrně loupeí za bílých nocí a nejvhodnější k takovým činnostem musí být místa za polárním kruhem, kde navíc vzhledem k periodicitě denního tisku nedělají potíe investigativní novináři.
Ale abych se vrátil na začátek, k onomu prchavému pocitu dřív, ne pomine. Vyhlédl jsem toti ráno z okna na zahradu a neuviděl nic zvláštního. Jene pak do místností pronikly sluneční paprsky, a kdy jsem se podíval ven podruhé, meruňka byla obsypaná květy.
Ale to je vlastně banální.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.