Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 2 > Tomáš Tichák: Něco je jinak

Tomáš Tichák

Něco je jinak

Stává se to tu a tam, někomu párkrát za rok, za život, někomu možná nikdy. Je to pocit podobný deja vu. Závan nejasného prozření, který však, když ho chceme uchopit, jako fata morgana mizí. Dojem, že věci se mají úplně jinak, než je vidíme.

Tomu, co vidíme a slyšíme, se od narození učíme věřit jako skutečnosti. Jenže – věřilo se, že Země je plochá, neboť se tak jevila, plochý – v časoprostoru – že je také Vesmír. Anebo že prostá logika všeobecně platí. Načež se ukázalo, že v mikrosvětě nejmenších částic, které vlastně částicemi nejsou, je nejvyšším zákonem pravděpodobnost. A to je už daleko za hranicemi smyslové poznatelnosti a porozumění.

Je tedy možné, že svět, jak ho chápeme, je pouze obrazem, který oportunistické lidské podvědomí slaďuje se zkušeností. Svědčí o tom nepřímé důkazy, například: Slyšel už někdo někdy v nějakém interview, že by zpovídaná osoba na otázku, zda by chtěla žít znovu jinak, jinde či jindy, neodpověděla, že by chtěla žít úplně stejně? Každý, kdo nějak strádal, například absolvoval vojenskou službu, říká přinejhorším, že na tom bylo „leccos užitečného“. Většina absolventů škol pokládá tu svou za pro sebe nejpřínosnější, řidiči vychvalují svoji značku auta. Nikdo skoro nepřipustí, že by se jeho život mohl vyvíjet lépe, kdyby se na nějakém rozcestí vydal jinou cestou.

Dalším, byť nepřímým důkazem je obliba žánru alternativní historie. Ta zřejmě naplňuje podvědomou potřebu ujistit se, že vše, co se stalo, se stalo nejlépe, jak mohlo. Existuje řada knih a filmů, v nichž ožil Adolf Hitler, případně vůbec nezemřel. Naproti tomu nedávno vysílali v rozhlase hru o tom, kterak neznámá skupina The Beatles neuspěje u konkursu gramofonové společnosti a zůstane zapomenuta.

Zde je ovšem třeba zastavit se u jiného oblíbeného žánru, a tím jsou spiklenecké teorie. Jsou snad i ony nějakým deja vu, jímž nám cosi nad námi naznačuje, že všechno je jinak? Řekl bych, že ne, ty teorie se zásadně liší v tom, že domnělí konspirátoři jsou také jen lidé, snad nějak vědoucnější a prohnanější než my naivové, a jejich jediným cílem je právě nás prosté národy světa vést úkladným směrem. Proti tomu hovoří ovšem zejména výsledky – buďto pikle kují neúspěšně, anebo, pokud zosnovali to, co se odehrává, lze pochybovat o jejich zdravém rozumu. Ledaže by i je řídil někdo ještě utajenější a rafinovanější (a tak dále).

Ani k teoriím spiknutí nelze zařadit nedávno odhalené seznamy klientů panamského daňového ráje. Ti tak činili sice rovněž tajně, nechtěli však měnit svět, nýbrž pouze stav svých anonymních kont. Zaslechl jsem v televizi rozpravu o obtížnosti stanovení hranice mezi optimalizací výnosů a nezákonným obohacováním. Hned mne napadlo, že co do výnosu je nejoptimálnější ozbrojená bankovní loupež, porovnáme-li však cenu a výkon, ještě mnohem skvělejší je být rentiérem. Snad jediné to může předčit – být rentiérem v daňovém ráji. Takové obohacování je naprosto zákonné a ještě k tomu se ušetří samopal, vlastně kalašnikov (jako v případech xeroxu, karmy nebo vafek častým užíváním zastínila značka výrobku původní český název).

Prostému miliardáři ale zřejmě nezbývá než uchýlit se do daňového ráje, kritizovat to je prý morální kýč. Někteří nejsentimentálnější moralisté a zlí jazykové nazývají dokonce různá odklánění a překlápění peněz loupeží za bílého dne – v Sankt Petěrburgu patrně loupeží za bílých nocí a nejvhodnější k takovým činnostem musí být místa za polárním kruhem, kde navíc vzhledem k periodicitě denního tisku nedělají potíže investigativní novináři.

Ale abych se vrátil na začátek, k onomu prchavému pocitu dřív, než pomine. Vyhlédl jsem totiž ráno z okna na zahradu a neuviděl nic zvláštního. Jenže pak do místností pronikly sluneční paprsky, a když jsem se podíval ven podruhé, meruňka byla obsypaná květy.

Ale to je vlastně banální.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.