Znaky

Veronika Opletalová

K sémiotice Umberta Eca

19. února 2016 odešel italský sémiotik, filozof a spisovatel Umberto Eco. V tomto krátkém ohlédnutí si připomeneme jeho příspěvky k sémiotice. Výběrově – jinak by dvoustranu rubriky zaplnil pouhý výčet titulů a ještě by se nejednalo o výčet úplný (pro ilustraci: v sémiotické bibliografii z let 1975–1985 zabírají Ecovy příspěvky čtyři strany). Omezím se na tři zastavení: u Ecových raných prací o znakové teorii, u příspěvků k teorii komiky a u encyklopedických aktivit.

Začátkem 70. let se členové čerstvě založené Mezinárodní asociace pro sémiotická studia (International Association for Semiotic Studies) chystali uspořádat světový kongres. Umberto Eco, který patřil k zakládajícím členům společnosti, navrhl Milán. První světový sémiotický kongres se tu konal v červnu roku 1974 a byl to průlomový počin. Mezi více než dvěma stovkami účastníků se nacházeli přední zástupci sémiotiky, lingvistiky, estetiky či literární vědy (např. Roman Jakobson či Max Bense; z Československa přijeli Petr Sgall a Oleg Sus). Atmosféra kongresu motivovala část členů k organizaci kongresů národních. Tak se kupříkladu hned rok poté konal v Berlíně zakládající kongres Německé společnosti pro sémiotiku, na němž Eco nemohl chybět– jako plenární řečník hovořil o způsobech tvoření znaků.

Tou dobou působil jako profesor sémiotiky na Boloňské univerzitě a měl za sebou přes deset knih, jimiž se zapsal do povědomí odborné veřejnosti. Za jeho první sémioticky zaměřenou publikaci lze považovat Otevřené dílo (Opera aperta) z roku 1962, jež následovalo po dvou publikacích o středověké estetice. O dva roky později vyšel populární, ostatně popkulturou inspirovaný soubor Skeptikové a těšitelé (Apocalittici e integrati, Eco v ní prozrazuje, že název vymyslel vydavatel Valentino Bompiani) a následoval nárys obecné sémiotické estetiky v knize La definizione dell'arte (Definice umění, 1968). Problémům znakové teorie se Eco systematicky věnoval v knihách Appunti per una semiologia delle comunicazioni visive (Poznámky k sémiologii vizuální komunikace, 1967) a La struttura assente (Chybějící struktura, 1968), která byla brzy poté přeložena do několika jazyků. Autorizace a úpravy překladů Eca motivovaly ke sbírce esejů Le forme del contenuto (Formy obsahu, 1971) a k obsáhlé Teorii sémiotiky (A Theory of Semiotics, 1976), o níž v předmluvě tvrdí, že s knihou La struttura assente již nemá nic společného. V tomto kontextu vznikl i útlý spis Il segno (Znak, 1973), kterému se budeme věnovat víc. Do konce 70. let vyšla ještě Ecova literárně-sémiotická práce Lector in fabula (1979) a řada článků (26 položek mezi lety 1975 a 1979 dle výše zmíněné Bibliography of Semiotics od Achima Eschbacha a Viktorie Eschbach-Szabó).

To vše před románem Jméno růže (1980), který lze považovat za „kreativní výsledek aplikované sémiotiky“ (W. Nöth, Handbuch der Semiotik, 2000). Po roce 1980 se Ecovo jméno definitivně stalo značkou, která dokázala prodat nejrůznější obsahy, což vystihuje název německého dokumentárního filmu Der Bestsellerprofessor z roku 2005. Ecovi se tak dařilo popularizovat i témata, která do té doby zajímala jen užší okruh medievistů, literárních vědců či sémiotiků – a dá se říci, že popularizoval sémiotiku jako takovou, přinejmenším v očích nakladatelů. Z vlastní zkušenosti (jednání o vydání překladů německých sémiotiků) vím, že samotné přirovnání pootevírá dveře: „Víte, je to takový německý Eco.“ „To nezní špatně, pošlete ukázku.“

O znaku

Z řady příspěvků k obecné znakové teorii vybírám útlý spis Il segno a z něj jedinou z desítky klasifikací znaků, která se dotýká intencionality. Tato klasifikace je v mírně upravené formě – ovšem již bez části originálních příkladů – nastíněna i v úvodu knihy Teorie sémiotiky (k významu Teorie sémiotiky, která dosud vyšla ve dvou českých vydáních, viz recenzi Víta Gvoždiaka v Aluzi 2/2009).

Začněme oněmi příklady: Eco zmiňuje herce, který na jevišti napodobuje chůzi člověka trpícího artritidou, načež divák rozpozná záměrné napodobování chování artritika. V tomto případě jde o znak, který je záměrně produkován a vědomě recipován, přičemž příjemce (divák) připisuje odesilateli (herci) záměr znakové produkce. To poslední chybí, když simulant napodobuje pohyby artritika a přihlížející mu to uvěří. Takto Eco dotváří celou tabulku možných kombinací. Dlouho se věnuje člověku nervózně poklepávajícímu prsty po stole – ten nejdřív poklepává vědomě, aby dal najevo nervózní napětí a vypudil nezvaného hosta, poté nevědomky, přičemž host to může či nemusí považovat za záměrně produkovaný znak.

Ale aby to nebylo tak snadné, vrací se Eco k příkladu herce napodobujícího pohyby člověka s artritidou: „Může též nastat situace, kdy herec předstírá symptom s úmyslem, aby byl rozpoznán jako předstíraný, ovšem divák se domnívá, že artritida je reálná. Vidíme tedy, že musíme zohledňovat nejen úmysly, jež přisuzuje příjemce odesilateli, ale též úmysly, u nichž odesilatel zamýšlí, aby mu je příjemce přisuzoval.“ (Il segno, překlad V. O.)

Pro Eca je symptomatická hravost a lehkost, se kterou ve svých sémiotických publikacích shrnuje celou řadu starších i novějších debat. A zároveň tyto konstrukty dokázal brát s humorem, jak naznačuje karikatura, kterou otiskujeme o pár stran dál v Albu.

Eco ridens

Ostatně i komika Eca zaměstnávala dlouhodobě. Věnoval se jí ve svých románech (Jméno růže) a esejích, které obsahovaly jak komentáře k tradičním teoriím (Pirandello ridens v knize Meze interpretace, 1990, český překlad 2004), tak vlastní úvahy o principech komiky. Jedním z prvních byl Ecův příspěvek o anekdotě, který přednesl v roce 1967 na sympoziu v Urbinu; bádání na poli teorie komiky výrazněji ovlivnila až jeho stať Il comico e la regola (Komika a pravidlo, 1981). Zabývá se v ní porovnáním základních principů komiky a tragiky. Vychází z toho, že v obou případech dochází k nějakému porušení pravidla, a zamýšlí se nad v té době rozšířeným názorem, že v tragédii je porušováno univerzální pravidlo (platné nezávisle na kulturním kontextu, např. incest), zatímco v komice jde o pravidlo partikulární, kulturně podmíněné. To by vysvětlovalo, proč určité jevy působí komicky jen v určité kultuře. Eco ovšem uvádí i příklady, jimiž princip „partikularity“ v komice vyvrací: poukazuje na vtipy o kanibalech, které mají nesporný komický potenciál, byť se při kanibalismu porušuje univerzální pravidlo. A tak konstatuje, že nejde tolik o samotné téma, ale o jeho zpracování. V tragických dílech je velký prostor věnován prezentaci vlastní povahy pravidla, zato v komice se prezentaci pravidla nepřikládá význam, často není ani explikováno, protože se považuje za všeobecně známé: dort v něčí tváři v nás vyvolá smích, protože se očekává (pravidlo), že se dorty jedí, a neházejí do tváře. Komikou a porušováním pravidel se Eco zabýval i v pozdější studii o karnevalu The frames of comic ,freedom' (1984). Karneval zde označuje za „autorizovaný přestupek“, což je vlastně, jak vzápětí dodává, contradictio in adjecto.

O encyklopediích a rejstřících

Čtenářům Ecových románů a esejů je dobře známa též autorova fascinace encyklopediemi a seznamy. Sám se přitom aktivně podílel na tvorbě encyklopedií sémiotických. Byl spoluvydavatelem třísvazkového díla Encyclopedic Dictionary of Semiotics (vyd. Sebeok a kol., 1986), do kterého přispěl mimo jiné heslem o encyklopediích. Do čtyřsvazkového kompendia Semiotik/Semiotics (vyd. Posner, Robering, Sebeok, 1997–2004) pak přispěl články o sémiotickém statutu padělků a historii a historiografii sémiotiky – byl přitom jediným ze dvou stovek přispěvatelů, komu byl mimoto věnován ještě biografický článek. Ptám se jednoho z vydavatelů, zda se nad tím Eco nepodivoval. „Ne, vůbec.“ Tato praxe pokračovala i u aktualizované verze výše zmíněného Encyklopedického slovníku sémiotiky (vyd. Sebeok a Danesi, 2011), kde najdeme vedle několika hesel od Eca i heslo o Ecovi. Už dávno tedy odezněla situace, kdy se jen zdánlivě našel v rejstříku knihy, jak popisuje ve sloupku „O důležitosti velkých písmen“ z roku 1996 (viz soubor Poznámky na krabičkách od sirek) – už tušíte proč? Na inkriminovaných stránkách italské knihy se objevovalo slovo „eco“, ovšem s malým písmenem (ve významu „ozvěna“, „ohlas“). Jediný skutečný odkaz na Ecovo jméno motivoval editory k zařazení hesla do rejstříku a funkce automatického vyhledávání nerozlišující velká a malá písmena vykonala své.

Co k tomu dodat? Dnes by byly rejstříky (nejen) sémiotických encyklopedií bez zmínky o tomto tohoto milovníkovi seznamů neúplné.

Veronika Opletalová

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Veronika Opletalová

K sémiotice Umberta Eca

O znaku

Eco ridens

O encyklopediích a rejstřících

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu