Hranice je imperativem svobody

Hranice. Hranice? Jaká otázka. Všichni přece víme, co je hranice. Přece hranice, která nám po čtyřicet let uzavírala svět, začne se hned s vyslovením toho slova rozbíhat u většiny z nás řada asociací, které krouží kolem představy hranice jako něčeho, co omezuje, odděluje, uzavírá, rozděluje. Tak to vyjadřuje i obvyklá definice hranice jako linie oddělující od sebe dvě území. Podíváme-li se ale do klasického díla moderní češtiny, Vášova a Trávníčkova Slovníku jazyka českého z roku 1937, najdeme tu pod heslem hranice na prvním místě uveden význam hranice jako hromady, např. dříví, tedy srovnané hromady dříví, jak slovník hned specifikuje a v dalším příkladu uvádí, co nám už mezitím také proběhlo hlavou, onu hranici, jež vzplála na břehu Rýna a na níž byl upálen Jan Hus. Totéž pořadí významu slova hranice nacházíme ale i ve Slovníku spisovného jazyka českého z roku 1958. Co má ale tato hranice co dělat s obvyklou definicí hranice jako linie oddělující území, dva státy, dva pozemky? Ale pokračujme s Vášou a Trávníčkem, kteří ve slovníku pojmu věnovali plných šestnáct řádků. Na druhém místě za hranicí jako srovnanou hromadou dřeva stojí u nich hranice jako podstavec ve mlýně a podstavec zvonu. S oběma významy si dovedeme sotva co počít, ale neměli bychom je proto zamlčet. Teprve na třetím místě definují oba úctyhodní autoři hranici jako nejvyšší nebo nejnižší bod, jako mez, ke které něco sahá. Hlavou se nám tu mihne, že by ona hranice na břehu Rýna mohla mít přece jen něco společného s hranicí jako linií v jejím významu meze, v tomto případě ne ve smyslu geografickém, ale ideovém, jako mez daná zákonem, ideologií nebo učením, již není radno – obzvlášť z věrnosti pravdě – překročit. To konec konců ona hranice ještě stále varovně ukazuje. Ale přehršel významů těmito třemi body není vyčerpána. Na řadu přichází bod čtvrtý, v němž je hranice definována jako nejvyšší nebo nejnižšší bod, jako čára vyznačující konec. Konec. Konec čeho? Smrtí končí všechno, pane, říká stará chůva v Shakespearově Romeovi a Julii. Cítím, jak ve mně začíná stoupat úzkost. Hranice jako konec; ale konec znamená něco definitivního, za čím už není nic, nebo nic nemá být. Když jsme ale na školním výletě stanuli na cimbuří ruiny Nové­ho Hrádku zvedajícího se nad tokem Dyje (na hranice se tehdy ještě mohlo), ukazoval nám pan učitel, že pod námi uprostřed vodního toku je hranice a na protější stráni už je Rakousko. Byl to zvláštní a tak trochu slavnostní pocit dívat se do cizí země. Ale na druhé straně řeky to vypadalo stejně jako u nás. Voda pod námi přívětivě bublala, nějaká hranice se na ní nerýsovala, slunce svítilo na nás i na Rakousko a my jsme necítili žádnou mez ani konec. Jen jsme najednou pochopili, co je svět. Zvláštní, ten obraz přívětivé hranice v údolí Dyje, hranice jako nic, mi dodnes zůstal v paměti.

O pár let později jsme na brigádě vybírali brambory na polích státního statku v Hevlíně na Jižní Moravě. Pole už ležela v pohraničním pásmu a pouštěli nás na ně bránou v plotě z ostnatého drátu. Při práci nás hlídali pohraničníci na koních. Na druhé straně hranice se po bývalé společné hraniční stezce procházel rakouský celník s rukama v kapsách. Tehdy jsme asi všichni ve třídě pochopili, že hranice může být něco jako konec a že to tak máme také pochopit. Svět za hranicí pro nás neměl existovat. Hranice tady nebyla nějaká pomyslná linie uprostřed řeky, houpaná vlnkami, ale nepřehlédnutelná bariéra, vysoký plot z ostnatého drátu ohraničující určitý prostor. Železná opona studené války. Že by to byl ten nejnižší bod, který slovník uváděl jako jeden z významů slova hranice? Nemyslím ale, že by nás to bylo tehdy nějak zvlášť stísňovalo, štvalo nás, to ano, že my nemůžeme, jak tomu tady bylo dřív, večer vyrazit do rakouského Laa an der Thaya, jehož věže bylo vidět z našeho pole. Hranice se pro nás tehdy stala přímo hmatatelným výrazem nesvobody.

Ale abych nezapomněla: slovo hranice je slovanského původu. Není, jak by se někdo mohl domnívat, odvozeno od německého die Grenze, ale právě naopak die Grenze od staropolského grenica, které ve třináctém století vytlačilo slovo marka dosud ve smyslu hranice používané. Také jeden z výsledků německé kolonizace východní Evropy. Ostatní evropské jazyky mají pro hranici jiné výrazy. Ovšem význam hranice dříví německé die Grenze nemá. Ale i německé slovníky a lexikony definují hranici jako linii, která od sebe odděluje dva státy, dvě oblasti, dva pozemky. Brockhaus spojuje dokonce obě slova do jednoho jako Trennungslinie (dělicí linie), jímž se spojení obou pojmů významově stává zvlášť úzkým až ultimativním. Jako by ve všech těchto definicích ještě dožíval nacionalismus, který nás v Evropě učil vymezovat se vůči druhým státům jako vůči jiným, cizím, ohrožujícím, potenciálním nepřátelům. Přitom by stačilo definovat hranici jako rozmezí dvou sousedících států nebo oblastí, a už by byl důraz položen jinak. Staré slovo marka tento rozměr území mimochodem mělo. V té běžně používané definici nejde o málo. Na německo-francouzské hranici „dokládají“ pojetí hranice jako Trennungslinie desetitisíce, statisíce hrobů. A ve slově Verdun ještě stále zvoní umíráček. Dnes přes tutéž hranici chodí a jezdí živí, a čím mladší jsou, tím méně si uvědomují, jaký zázrak ta otevřená, prostupná hranice je. Hranice, která je, a zároveň není. Když ji ale překročíte, cítíte najednou, že se za ní otevírá jiný svět. Nejde ani tak o to, že tu třeba lidé mluví jinou řečí, ale o to, jak se chovají, gestikulují, hovoří spolu, usedají k jídlu, v jakých domech bydlí. Je to prostě celá atmosféra života, která je tu jiná. I tentýž druh sýra koupený ve Francii chutná jinak, než když jej koupíte v Německu, třeba jen dva kilometry za – nebo před? – hranicí. Každé přejetí hranice vám tak zprostředkuje poznání, že existují i jiné koncepty života, než je ten váš, a učí akceptovat jinakost ne jako ohrožení, ale jen jako další možnost žitého světa. Hranice nám svět otevírá v plnosti jeho rozdílů, pakliže ovšem politika nenastaví výhybky jinak: hranici jako čáru, která odděluje lidi a jejich světy a dělá z nich nepřátele.

Lidé, kteří na hranici žijí, dobře vědí, že jejich život tady je bohatší, protože jim dává možnost hned vedle zažít jiný svět. Vědí, že právě tady na těch četných, přečetných hranicích, které v našem světadílu máme, se dnes odehrává Evropa, Evropa každodennosti, vzájemných styků, výměny zkušeností, sdílení, Evropa v různorodosti svých kultur a životních koncepcí, které tvoří její podstatu. Ta skutečná Evropa. A je to právě ta zkušenost žité každodennosti hranice, stále znovu obnovovaného vědomí rozdílnosti i blízkosti, která chybí v evropských mocenských centrech. My v Čechách a na Moravě bychom této zkušenosti hranice měli zvlášť dobře rozumět, protože celá naše zem byla stýkáním a potýkáním Čechů s Němci a spolužitím se Slováky v jednom státě jakýmsi hraničním prostorem ve vnitrozemí.

Hranice – po těch špatných zkušenostech, které s nimi máme, je to také pochopitelné – nemají právě dobrou pověst a všeobecně se má za to, že s jejich odstraňováním přibývá svobody. Jestliže svobodu chápeme jako beztvarost onoho všechno je dovoleno, pak jistě ano. Slovo hranice figuruje ale v celé řadě slovních spojení, stačí podívat se do slovníku, mimo jiné ve významu meze uložené našemu chování a jednání, která by neměla být překročena. Tedy ne ve významu hranice zeměpisné, nýbrž etické, která má co dělat s naším lidským já.

A co dál?

Výpočet významů slova hranice končí ve Vášově a Trávníčkově slovníku citátem z Vítězslava Nezvala: „Vše splývá, nevíš, kde jsou hranice...“ Cítíme z něho zvláštní bezradnost, až fyzicky onu tápající ruku, která hledá, čeho by se zachytila, a nic nenachází, protože všechno splynulo v nerozlišené šedi, všechny kontury, barvy, hrany. Ale není to právě to, co nám s postupující globalizací dnes hrozí? Proměna světa v jeho různorodosti, mnohosti jeho podob a tvarů v jakousi nediferencovanou kaši, která zahltí všechno? Není tomu už dnes tak, že přespíte-li v hotelu patřícímu do některého z mezinárodních řetězců, ráno nevíte, jestli jste se probudili v Hamburku, New Yorku nebo Nairobi? Tak jako v přírodě vodní toky, kopce, hory, nížiny a jezera vytvářejí krajinu, jsou hranice lidským způsobem, jak strukturovat svět a dávat mu formu a řád. Od těch zeměpisných přes meze a hranice, které se musíme učit znát a akceptovat v sobě samých, až po ty, které nám zvenku ukládá politika a zákony. Hranice jsou součástí našeho života, a způsob, jak se s nimi stýkáme a potýkáme, je i věc našeho svědomí. Jak ukazuje i ta, která vzplála na břehu Rýna a na níž umíral dávné vlasti syn. At' už se nám to líbí nebo ne, hranice – ve všech svých podobách – je imperativem svobody.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů