Jan Rychlík

Deník z roku 1963

Letos 27. dubna by se dožil sta let můj otec, hudební skladatel Jan Rychlík (1916–1964). Můj otec byl člověk mnoha zájmů. Nebyly mu cizí filozofické úvahy o tomto světě a jeho vývoji a byl rovněž komentátorem dění, jehož byl současníkem. Ve věku třiceti devíti let, v roce 1955, si začal vést deník, avšak po krátkém čase psaní zanechal. Tento deník je veřejnosti znám, neboť se už dočkal zveřejnění dokonce dvakrát: nejprve text vyšel v roce 1998 v 39 čísle Revolver revue společně s mým krátkým úvodem obsahujícím mé dětské vzpomínky (otec zemřel, když mně bylo devět let), a potom ještě samostatně knižně v roce 2006 pod názvem Deník 1955 nákladem Společnosti přátel Revolver revue.

Proč otec přestal deník v roce 1955 psát, není známo. Nedávno jsem ale zjistil, že můj otec se k psaní deníku po osmileté přestávce krátce vrátil v roce 1963. Jeho strojem psané záznamy objevila moje manželka při probírání starých rodinných papírů. Samotný deník je krátký, ale k jeho textu byly připojeny i otcovy vzpomínky na některé osoby a události, nemající charakter deníkových záznamů. Zdá se, že otec chtěl tyto své vzpomínky ještě dále rozšiřovat, v čemž mu ale zabránila předčasná smrt 20. ledna 1964. Širší veřejnosti jsou zde zpřístupněny vůbec poprvé.

Jan Rychlík mladší

1. ledna 1963.

Dostávám-li se po sedmi letech k tomu, abych pokračoval v díle, jež tak náhle přestalo, mám k tomu dobré důvody. Chci především komentovat sám sebe, ale nejen to, něco rád věnuji i událostem dne. Zatím není války ani mezi národy ani mézi občany. To nemusí znamenat nic dobrého.

0 Bohu mi není také víc známo, než před sedmi lety. Teorie zákonité odplaty za činy se v některých případech za těch sedm let praktického pozorování změnila v paskvil. Ne ovšem ve všech, ale zákonitost jsme neobjevili. Necítím se ale proto víc oddálen od Boha než před sedmi roky. Ani o vlásek ne. Bouchám-li občas na vrata, za nimiž nic není a nebylo, aťsi. Je to stejně ta nejvznešenější činnost, ať si říká kdo chce co chce.

0 vánocích jsme byli v Tatranské Lomnici. Žena, tchyně, moji dva synové a já. Starší syn (8), si zlomil při lyžování levou nohu nad kotníkem. Málokdy provede něco jednoduše, a tak ani tohle není tak obyčejná fraktura. Grandhotel Praha je elitní podnik. Cizinci ze západu i východu, to jest devizoví i nedevizoví. Nedodali však dost kvalitního topiva, a tak bylo v elitním podniku trochu zima.

2. ledna 1963.

Ten Bartoltmé de las Gasas, biskup z Chiapas, stál opravdu za něco jako člMvik. Ale odnesli to hrozně černoši. Černoši neustále něco odnášejí. Černoši, židé a Arméni jsou, zdá se, nenapravitelní. Taková národní komunita, která dostává pár set let na frak ze všech možných stran, začne dříve Si později plodit znamenité hudebníky nebo znamenité vypravěče anekdot a historek. fy opravdu smolařské rasy vynikají samozřejmě obojím. Bývají mistry srandy, což ve shodě

s Janem Werichem nemůžeme zaměňovat s pouhou švandou nebo legrací, suchým nebo štavnatým humorem a jánevímčím.

Sranda je prostě sranda tak jako šófar je šófar. Němci a Japonci zřídka kdy poznávají blažený dotyk abstraktních křídel srandy. Dovedou si ovšem vládnout, často až k zadušení důkladně. Podíl srandy na jejich občasných národních katastrofách není tak malý. Úplně je však sranda nikdy nepovalí, na to nemá dost síly.

3. ledna 1963

Josef Škvorecký se stal v posledních letech zajímavou figurkou. Vzhledem, činností i pověstí. Z jeho románů vyšel před několika roky ten, který nebyl z nejsilnějších, ale stačil pobouřit některé rozhodující činitele a toto pobouření dodnes úplně nedoznělo. Škvoreckého zbavili místa vedoucího redaktora nepravidelníku Světová literatura a umístili ho v klasické anglistice (jeho obor), neboť s Dickensy a Waltery Scotty mnoho povyku už nenaděláš. To způsobil tehdy jeho román Zbabělci, který není svým způsobem o nic horší než Pasternakův Doktor Živago. Doktor Živago měl ovšem mnohem světovější a světáčtější osud. Nobelova cena, protest sovětských spisovatelů proti ní, vypovězení Pasternakovo z rodné země, které bylo na jeho žádost N. S. Chruščevovi odvoláno. Pasternak tedy zůstal, žil, tvořil a zemřel. Jeho pohřeb byl svým způsobem slavný, i když nebyl oficielní, ačkoliv zase nemůžeme říci, že by byl zcela neoficielní. Škvoreckého pohřeb by jistě tak nevypadal, a tak jsme rádi, že je Škvorecký mezi námi, i když jeho zdraví není zvlášť pevné. Jsou tu vleklé následky infekční žloutenky.

<4>4. ledna 1963

Jak obratně je pravá a nefalšovaná sranda vpletena do toho mála, co nám zbylo z Epikteta. Takovým druhem usuzování se, myslím, nemohou pochlubit žádné jiné starokultury. Je jistě nemálo srandy, vtipu, moudrosti i hloubky ve staré Indii, Čině, Arábii, Palestině, ale v Epiktetovi máme něco jedinečného: chceš-li sdělné a srozumitelné, máš sdělné a srozumitelné. Chceš-li filosofii, máš filosofii. Nevede tě hluboko, ale sám hloubku zná, odkazuje na Chrysippa. Ale logické spisy Chrysippa ze Soloi se nedochovaly. Chrysippovo dílo není, jak se dnes soudí, zastíněno ani Aristotalovým Organem. Výroková logika není žádný „formalistický marast“, jak někteří odbornici ještě před nedávnem soudili. K tomuto odhalení nám pomohl v tomto století hlavně Polák Lukasiewicz. Dnes nám dost vadí fakt, že Epiktetos a jeho soumyslitelé nebyli nijak zaujati proti sebe-vraždě. Snad je to jeden z důvodů, proč orientální palestinská myšlenka nakonec zvítězila nad řeckou. Velká část lidstva prostě musila dát přednost poetickému bazarovému vypravěčství (a to dovede i

mít sílu) před axiomatickým charakterem řecké výrokové logiky.

28. ledna 1963

Za poslední léta jsem měl velmi málo snů. Z nějakého důvodu i těch ubývá. Věda také, pokud vím, za poslední léta na nic v tomto oboru nepřišla. Od mistrovského kousku starozákonního Dániéla, který uchlácholil rozlíceného vladaře, jenž chtěl na kasdijských břídilech, aby mu sen oni vyprávěli dřív, než jim on sám vůbec řekne, jaký sen měl (to je ale nápad... exegetům ovšem starosti dělat nemusí), tedy Dániéla proslavilo především to, že sen králi vyprávěl, čímž zachránil všechny hadače a věštce v říši včetně sebe a svých druhů. Začátek věty zněl však: Od Dániéla... tedy, od téhož Dániéla, jenž později proslul exhibicemi a rozpálenou pecí a se lvy, až po Sigmunda Freuda z lešského Příbora a jeho některých následovníků (všichni měli proti Freudovi nějaké výhrady) se se sny nic neudělalo. Ben Akiho, slyš otázku:

Co se podaří lidstvu dřív: vyložit sen nebo jej uskutečnit? Dovědět se, co je sen, nebo vytvořit umělé oběžnice země, měsíce, slunce? Já se teda můžu ptát, protože znám odpověď.

29. ledna 1963

Mongolů a Číňanů v Praze ubylo, srovnáme-li to se stavem před sedmi léty. Nápadně. A to ještě předtím, než si Maovo vedení v Číně tak zasedlo na Jugoslávii a vůbec si začalo vykládat učení všech učení tak svérázně, že jen Albánie byla sto je pochopit a přiradit se Síně pobok.

Ostatní vlády zítřka se s Čínou neztotožňují a nedávno jí to daly v Berlíně ústy Waltera Ulbrichta a jiných zřeteleně najevo.

Ubylo-li však v Praze žluté pleti, přibylo zato černé. A okamžitě se objevil rasismus, jakoby Virginii a Missouri z oka vypadl. Ohanbí černých studentů mají prý obrovské rozměry, říkají prý lékaři ze studentských zdravotních středisek. Černí studenti jsou ovšem nohem šviháčtěji oblečeni, než byli Korejci a Číňané. Také jsou mnohem družnější. Druží se s obyvateli i obyvatelkami, nebol mnozí z nich jsou lidé devizoví a mají přísun zahraničního dobra. Někteří Pražané nesou jejich přítomnost v městě nelibě. Nechtějí, aby jejich město bylo opravdu světové, představují si světovost jinak. Snad jako Karel May, jenomže mnohem méně lidskou. V každém případě hodně neskutečnou.

30. ledna 1963

Vojenské uniformy nepatrně zpestřely. Není už ta vojna, jako za ministra Čepičky. Kmánů je na ulicích o poznání víc, než tehdy. Ale žádná velké hemžení nevidíš. To důstojníků je hojněji, lékaře od muzikanta rozeznáš hned, ale tajemství zůstává, je dobře střeženo, jiný než nepřítel se ho nedoví. Ale nepřítel se doví tajemství falešné, které jsme mu obratně podstrčili. Zmátneme ho. Poučili jsme se z toho, jak on před třiceti lety zmátl Slovany v případě Tuchačev- ského, zdatného vojevůdce jehož osobní zálibou bývalo houslařství. V jeho štábním vlaku byl vagon-dílna, kde ve volných chvílích vyráběl své mistrovské kusy. Vojevůdce a housle - zda to připomene Dalibora? Ale Dalibor nebyl a nemohl nikdy být houslistou. V roce 1498 nejsou housle doloženy. Toho si odpůrci Smetanovi a jeho libretistů nebyli vědomi, jinak by to byli jistě využili. Uvažme,

jak pitomě trápili Krásnohorskou úvahami o tom, nakolik mohl být pan Vok důvěrný se svým purkrabím. Spisovatel Josef Svátek už v osmdesátých letech minulého století upozornil na žertovnou souvislost slov skřipec-skřípati-skřipky - housti, která Pražanům doby jagiellovské jistě neušla. Nu, a když někoho skřípli na skřipci, pak se octil brzy v nouzi a zečal housti. Takové hudení pak bylo daleko slyšet, protože před rokem patnáct set neměla zasklená okna ani vě-zení pro šlechtice. Vykládejte to ale jak Smetanistům tak Antismetanistům. Věděli oni vůbec, jaký dobytek byl Zdeněk Lev z Rožmitála?

31. ledna 1963

Už zase je dvanáctina roku zs námi. Během plavby neúprosného času se zatím potopili Zdeněk Mladějovský, spolumajitel firmy Barth (výtahy a pivní trubky) později stavební dělník, výborný člověk, dále Jan Lauda, sochař z rodu žoviálních společníků, kterého dokonálý srdeční infarkt zastihl v automobilu na nábřežní straně kavárny Slavie, a celá řada jiných, jimž nadešel čas. A letos v říjnu uplynou už tři léta od smrti přítele z nejmilejších, Jaroslava Doubravy, skladatele z Chrudimi, kterému by letos bylo čtyřiapadesát. Byl to poctivec na naše poměry fantastický. Vášnivý skladatel, hledající skladatel, výborný skladatel, ať už budoucnost jeho dílo uzná nebo ne. Něco z něj ale uznat musí. I když výhybky budou přehozeny na jiný vkus a odlišnou provozovací praxi. Někdy takové přehození výhybek tvůrci neuškodí a jeho památka jen roste, jindy zas ho taková věc pohřbí, ale není jisté, že on sám vždy za to může.

Prózy

Můj lide, co vlastně chceš? Snad je prolhat se k pravdě, prosmilnit se k ctnosti, prochlastat se k střízlivosti, provraždit se k míru, prolenošit se k blahobytu, prospílat se k slušnosti či pronaříkat se k vnitřní spokojenosti?

Pod tvýma rukama rostou stavby, avšak jinde tě předběhli a předbíhají. Na tvých ulicích, cestách a silnících jezdí automobily, traktory a motocykly, avšak jinde tě předběhli a předbíhají.

Tví spisovatelé, básníci a novináři píší, avšak jinde je předběhli a předbíhají. Samozřejmě ne všude, to zdaleka ne. Zaostávat lze konec konců skoro do nekonečna.

Což nejezdí u nás vlaky? Jezdí - zvolna, špatně vytopené a špinavé - ale jezdí.

Což nejsou u nás silnice? Jsou - prašné, rozbité, úzké - ale jsou.

Což nemáme žvýkací gumu? Máme - drahou, těžko k dostání, divně balenou - ale máme.

Což je nám žvýkací gumy zapotřebí? Není - snad čistí chrup, snad omezuje kuřáctví, snad otužuje čelisti - ale konec konců zapotřebí nám ji není. Jan Žižka z Trocnova se obešel bez žvýkací gumy a Josef Kajetán Tyl také. Co tedy chceme, nevděčníci?

11. 1. 1958

Karel Rón

Na Letné, v místech, kde nyní stojí budovy zemědělského a technického musea, bývaly po první světové válce tenisové dvorce, hřiště Hagiboru a rozlehlé Nedvědovo zahradnictví. Tenisové dvorce byly odděleny horní částí Kostelni ulice od zahradní restaurace, k níž patřila dosti velká budova, která stojí dondes. Poblíž byl krytý kolotoč s figurinami koní v životní velikosti, na nichž se projížděly od rána do večera děti za zvuků orchestrionu. V zimě byly tenisové dvorce používány jako kluziště. Toto kluziště bylo rozhodně největší z pražských polevových kluzišť, nebo aspoň největší a neoblíbenější z letenských. Letná byla rájem bruslařů a nebylo kluka, který byl byl v těchto končinách tento sport nepěstoval. Zde vyrůstali hockeyisté, kteří měli evropský formát a kteří byli nejednou i mistry světa.

Jakmile nastala zima a teploměr klesl byť nepatrně pod bod mrazu, zkoumali jsme na cestě ze školy veliký teploměr před výkladní skříní formy Kodat pod nárožím Belcrediho třídy a Ovenecké ulice. Bylo-li pod nulou, šli, jsme se podívat, zda na kluzišti „polejvají“. Správce dvorců Urban s četnou rodinou popojížděl po dvorcích se stříkačkou a hadicí kropil půdu. Jestliže se mráz udržel, šli jsme dru-hý nebo třetí den na led. Tam jsme obdivovali veterány našeho hockeyového sportu Krasla a Plecitého, kteří elegantně objížděli kluziště na jacksonkách nebo „kanadách“ zpravidla obě ruce za zády, v mírném předklonu. Učili nás umění přešlapovat na obě strany a vůbec, chovat se jako dobří jezdci. Hockey ovšem hráli jinde, neboť u Urbana bylo kluziště pro všeobecný provoz. Na tomto kluzišti se hodně najezdily generace slavných hockeyistů, většinou obyvatel přilehlých ulic, od bratří Tožičků z Dobrovského ulice, Josefa Malečka z Kamenické až po Oldřicha Kučeru a Františka Pergla, taktéž z Kamenické. Jezdíval jsem dobře a byl jsem pozván zároveň s Kučerou a Perglem do dorostu, abych se vycvičil v borce. Dobrým hokejistou jsem se však nestal, neboť k tomu bylo zapotřebí mnohem víc, než jen dobře jezdit. Tehdy ještě nebyl postaven zimní stadion a ruch kolem hokeje se soustřeďoval na polevových hřištích. Asi v polovině třicátých let, kdy jsem snad ani neměl jacksonky, nýbrž jezdil na přišroubovaných bruslích, setkával jsem se u Urbana na kluzišti s chlapcem v bílém svetru, který chodil většinou na kluziště s maminkou. Měl brusle, které jsem u nás před tím neviděl, totiž jakési krátké „kristiánky“, to jest rychlobruslařské „noŽe“, které však neměly pro rychlobruslařské účely dost dlouhou drážku. Nebyly to však „kanady“ nýbrž měly model kristiánek.

Hoch byl velmi živý a mluvil špatně česky. Do své češtiny míchal stále anglická slova a fráze. Jmenoval se Karel Rón a stal se mým spolužákem na reálce, na Strossmayerově náměstí v Holešovicích. Seděli jsme v jedné levici. Učitelé nám sdělili, že žák Rón přichází poprvé v životě do školy s českým vyučovacím jazykem. Až dosud chdil do školy v Chicagu ve Spojených státech. Má mu tedy být poskytnuta jak se strany učitelského sboru tak se strany žactva všemožná pomoc, aby mohl co nejdříve dohonit, co v mateřském jazyku zameškal. Žák Rón nebyl nijak zvlášť učenlivý. Prospěch neměl valný. Byl o dva roky starší než já, narodil se 1914 v Roprachticích u Vysokého nad Jizerou. Ve Vysokém nad Jizerou je mnoho Rónů, Kramářů, Nigrinů a Hnyků. Karlův dědeček byl řemeslník, měl několik synů, z nichž všichni většinou vystudovali. Spisovatel Ing Zdeněk Rón byl jeho strýc. Ten skončil sebevraždou, nebol jako sourodák Karla Kramáře si vzal příliš k srdci aféru na svém ústavě, při níž žáci provozovali komunistickou propagandu. Všichni bratří Rónové vystudovali, jen Karlův otec ne. Šel na řemeslo a v roce, kdy se mu jediný syn narodil, narukoval do války. Nepřátelská kulka ho záhy zkosila a vdova vedla pak se synem

dosti trudný život. Měla bratra, který byl řezníkem v Chicagu. Rozjela se tedy po skončení války k němu. Byla zaměstnána jako dělnice u firmy Western Electric. Po několika letech se vrátila opět se synem domů. Živila se jako pokladní v restauracích a syn studoval. Byl dobrácký a laskavý k spolužákům, znal tíhu života lépe než většina z nich a byl oblíben. Mne se vždy zastal, když mi spolu-žáci chtěli ubližovat. Sblížili jsme se. Na společných procházkách jsem se od něho učil anglicky. Vlastně jen mluvit, nikoli psát. Postupval jsem velmi rychle a brzy jsem si osvojil chicagský přízvuk, který se mi velmi zamlouval, tak jako i dnes se americká angličtina zamlouvá většině kluků. Tehdy však mluvící film nebyl ještě zaveden. Mluvilo se o něm, jako o hudbě nejbližší budoucnosti. Oba nás to bavilo tak, že jsme prokonversovali celé dny. Bylo výnodné, když jsme si mohli sdělovat věci, kterým spolužáci nerozuměli. Chtěl jsem toho umět co nejvíc a tak jsem pochytával stále nová a nová slova, věty a fráze. Později, když jsem začal angličtinu doopravdy studovat, měl jsem někdy obtíže s učiteli Angličany pro svůj americký přízvuk. Nesli to nelibě, zvlášť když se dověděli, že jsem v Americe nebyl. Věnoval jsem za druhé války hodně úsilí tomu, abych přízvuk změnil za anglický. Dalo to mému anglickému učiteli Bateovi dost a dost práce. Vcelku se to zdařilo, ale stopy amerického přízvuku z dětství mi zůstaly, byť i snad nebyly příliš patrny. Během let jsem se v angličtině zdokonaloval, zatím co Karel Rón ji zapomínal. Po maturitě jsem už měl lépe než on, Karel však se mnou maturitu nedělal. V sextě propadl a musil opakovat, takže se stal dospělým až o rok později, roku 1934.

Během společných středoškolských let mi často vyprávěl o svém dětství v Americe. Jako dítě vystupoval na zábavách krajanů s housličkami. Sám nebyl příliš hudebně založen a hudbu jinak nepěstoval. Když jsem se naučil trochu anglicky psát, začal jsem si dopisovat s jeho bratranci v Chicagu, Otto Bachtíkem a Ruddy Skopalem. Psával jsem anglicky a oni česky. Zasílali jsme si navzájem pohledy a různé drobnosti v dopisech. Otto Bachtík mi poslal jednou v dopise cigaretu s poznámkou: „Je dost silná,tak s ní můžeš počástnout svojí holku, jestli to vydrží...“ Jinde zas psal, že je „ve špatné finanční postavě“, čímž chtěl říci, Že nemá mnoho peněz. Tento sloh je velmi zábavný u všech amerických Čechů a nejsou ho prosti ani ti, kteří vyplňují sloupce chicagské Svornosti. Jejich „pohrobníci a balsamovači“, „strojvodové“, „devatenáctiletí váleční veteráni“, jakož i „služební bouchačky detektivů Hodouše a Janaška“, nám dají jakous takous představu o tom, co to znamená mít kolonie, dominie a državy, v nichž žije obyvatelstvo s toutéž mateřštinou, jako bývala naše. Vystěhovalci pěstují dál svůj jazyk tak, jak si jej přivezli. Při tom se ovšem nevyhnou vlivu jiných jazyků ani vlivu novinek ze staré vlasti. A ježto k tomu všemu přidávají také ze své tvůrčí kuchyně, vzniká hantýrka jedna radost.

Kdyby byl Karel zůstal v Chicagu, mohl být právě tak dobře oblečen a pěstovat ty pěkné sporty, jako jeho zámožnější bratranci. Karel byl však tradiční smolař a věci mu nějak nešly. Spolužáci si toho brzy povšimnuli. Začali mu říkat „hromosvod“ neboť podivnou shodou odolností odnášel často věci za jiné. Nesl to sportovně a dobrácky. Čím větší měl smůlu, tím byl oblíbenější. Myslím, že by to s ním v Chicagu nebylo lepší než v Praze nebo jinde. Nesl si to vše v sobě a s sebou jako něco, čeho se nelze zbavit. Žil tedy v Praze a pokud vím, na chicagské dětství nevzpomínal s žádnou zálibou. Nemluvil o tom, že by se tam chtěl někdy vrátit nebo aspoň podívat.

Náš profesor tělocviku Eduard Tauc uplatnil na Karlovi brzy svou vášeň ve vyhledávání a potírání onanie. Viděl onanii všude. Žákům,kteří se v tělocvičně hrbili a nenesli se dost zpříma pokle-pával na přihrbená záda a významně podotýkal: „Já vím, od čeho to máš.“ Rád také přednášel o tomto svém oblíbeném předmětu. Mluvil o ztracencích a mátohách, které byly na pokraji zkázy. On jim domluvil, předepsal sprchy, cviky a pohyb. A z jednoho je dokonce důstojník. Kdo nechtěl nebo nemohl při hodině tělocviku cvičit, omluvil se, a šel se posadit na galerii, kde měl přihlížet. Někdy počet těch, kteří necvičili, stoupl na víc než pět. Tehdy tělocvikář občas přerušil cvičení a označoval ty, kteří seděli na galerii za onanisty. Věštil jim špatné konce, neskoncují-li s tím. Ti byli však ve většina případů spíš potěšeni, že se stali středem takové pozornosti. Vypracovávali tam na galerii úlohy pro příští vyučovací hodiny. Jiní četli. Žák Stelšovský mistrně od ruky vkresloval do úlohy z deskriptivní geometrie výslednou elipsu, která ovšem měla vyjít jako résultát umné konstrukce. Těm, kteří úlohu neměli, ji na galerii vykreslil za padesát haléřů od kusu.

Profesor Tauc, legionář a sportovec s Nymburka nám sdělil v Karlově nepřítomnosti dávno očekávané zjištění, že se žák Rón patrně zabývá onanií a v důeledku toho řádně neprospívá. Od té doby jsme mu neříkali jinak, než „Onán Rón“. V zimě r. 1931-2 jsam jel po prvé lyžařit, samozřejmě se spolužáky a Karlem do Vysokého n. Jiz. kde nám opatřil bydlení a stravování. Táhlo mi na šestnáctý rok. Rodiče mi dali na týden tři sta korun, což bylo velké bohatství. V tomto horském městečku jsem jednoho hvězdnatého večera vyšel za humna na procházku s jedním tamnějiím děvčetem. U pletu vily Karla Kramáře jsem ji líbal, a bylo to poprvé, kdy jsem líbal dívku. Ani jednoho z nás nenapadlo pootevřít rty. Chtěla jít domů městs-

skými ulicemi, avšak rozmluvil jsem jí to. Vypadala příliš venkovsky a já jsem měl krom toho obavu, aby nás někdo nepotkal.

Karel byl velmi dobrý lyžař, který jezdil solidním, horáckým stylem. Byl jsem pak ve Vysokém na lyžích ještě několikrát. Když za druhé války Němci rekvirováli lyže pro ruská bojiště, uznali moje jako nepotřebné a měli pravdu. Od té doby jsem na lyžích nebyl. Při jedné ze svých zimních návštěv jsme na ochotnickém představení ve Vysokém s Karlem imitovali Voskovce a Wericha. Já dělal samozřejmě Wericha. Dotkl jsem se také našeho profesora dějepisu Dra Vojtěcha Sokola. Profesor kreslení Skrbek, který byl tehdy ve Vysokém a učil na gymnasiu v Bubenči sdělil podrobnosti o našem výstupu jednak řediteli Křemencárny Rónovi, jednak Dru Sokolovi. Ředitel Rón si stěžoval našemu řediteli Voldřichovi, který mi vynadal, nehledě k tomu, že jsem slízl své od Dra Sokola.

Karel Rón začal jevit zálibu v literatuře a divadle. Spolužákům to bylo dost k smíchu, něboť neměl mnoho talentu pro jedno, ani pro druhé. Psal básně se sociálními náměty. Když složil maturitu, oznámil mi, že bude studovat matematiku. Mluvil prá o tom s naším třídním, Dr. Emanuelem Heroltem, oblíbeným mužem, fysikem a doktorem filosofie. Dost jsem se divil, protože jsem věděl, že Karel nikdy k matematice neinklinoval, ani v ní zvlášť nevynikal. Zaujal mne však, když mi začal vykládat o axiomech této vědy a o tom, že matematika může souviset s filosofií a vůbec s Životním názorem. Ačkoli jsem byl rok po maturitě a s bídou jsem z matematiky složil zkoušku, o tomhle jsem se dovídal poprvé v životě. Sedm let jsem považoval matematiku za věc ryze praktickou a mnohde podivínskou. Chápal jsem, k čemu vyučují logaritmy a počet pravděpodobností. To se dá použít ve statistice a pojišťovnictví. K čemu však měli imaginární jednotku a komplexní čísla, nebylo mi jinak jasno. Ale otravovalo mne jedno i druhé. A teď jsem se dovídal tak zajímavé věci.

Škola však ve mne zanechala z matematických věd jakési trosky, ohlodané, nenáviděné, nevyspravitelné, jako ostatně u většiny studentů. Teprve o mnoho let později jsem se začal o matematiku zajímat. Počtářem jsem se ovšem už nikdy nestal, avšak uvědomil jsem si, co je předmětem těchto věd a čemu slouží. A i tímto malým povědomím jsem velmi získal. Objevil jsem fantastický svět sám pro sebe, jehož hrdinové budou vždy mít můj obdiv. Myslím, Že mnozí vzdělanci u nás dělají chybu, že se matematickým vědám pošklebuji. U Francouzů, Angličanů, Němců a Rusů se s tím neshledávám.

Brzo po těchto rozmluvách se naše cesty rozešly. Studoval jsem s nechutí na Vysoké škole obchodní, abych se stal inženýrem věd obchodních a hospodářských. Karel Studoval svou matematiku a ztratil jsem ho z obzoru. Na počátku války mi kdosi sdělil, že pracuje v Berlíně, snad i Siemensů. Co tam dělal, přesně nevím. Teprve po skončení války jsem se dozvěděl o jeho osudu, typicky Rónovském. Chtěl uprchnout z Němečka do Švýcar, snad ještě se společníky. Němci ho však chytili a popravili v Mnichově dne 30. srpna 1943. Dnes je tomu právě jedenáct let. Deska s jeho reliefem, jménem, stručnými daty a citátem z jeho díla je na vyšehradském Slavíně u vchodu do hrobky našich proslavenců. Jeho matka snad ještě žije v Praze a je zaměstnána v některé restauraci.

15. srpna 1956

Včera zemřel Jaroslav Řídký. Dnes je tomu právě týden, co jsme ho navštívili v ústavu v Poděbradech. Karel Šrom, Karel Šebánek a já. Když jsme vkročili do dveří, spatřili jsme ho a viděli jsme ihned, že je s ním zle. Byl jako scvrklá hromádka, pozoroval nás očima, v nichž byla úzkost. Na otázku, jak se mu daří, odpověděl: „Hoši, melu z posledního.“ Ujišťovali jsme ho, že nás ještě všechny přežije a žertovali jsme. Nevěřili jsme ani sobě samým, ani on nám nevěřil, bylo to všechno tak podivné a věděli jsme, že bude nejlíp se vytratit, ale nešlo to zas tak hned. Usedl jsem vedle jeho lůžka. Tázal se: „Jak se máš Honzo?“ Pak po chvilce: „Inu, Honza je Honza,“ a pak mne vzal za ruku a já chvíli držel jeho suchou, scvrklou ruku ve své a bylo mi ho líto. Chtěl vědět, co je nového. Sdělili jsme mu, že Barvík už není na ministerstvu, že šel do Armádního uměleckého souboru. Že Milivoj Uzelac jde z Filmového symfonického orchestru a jde namísto Stupky, který jde do pense, do Olomouce jako šéf tamnější filharmonie. Paní Řídká osvědčovala, jako obvykle, nezlomný klid a nedala po celou dobu na sobě znát ani nejmenšího rozrušení. Obdivuhodná žena, musí mít nervy jako provazy. Jezdí teď autem značky Poběda, které konečně dostali koupit. Svého muže už asi daleko nedoveze, sdělovala nám. Vyřizovala mi také vzkaz od Karla Husy, který psal před několika dny. V dlouhém dopise líčil své vzpomínky na Řídkého dcery, které byly kdysi tak malé, jako jsou teď jeho, Husovy. Karel Husa je v Americe, vyučuje tam hudbě na nevím kterém učilišti, je francouzský občan, má paní Francouzku a dvě dcery. Vzpomíná, jak Miládka Řídká, která se narodila v prvních letech války, mu říkávála, když jí byly asi tři roky: „Karle, ty jsi takovéj vůl...“ Řídkého dcery přišly do pokoje a po chvíli zase odešly. Bylo horko. Jaroslav Řídký, který nemohl bez pomoci dát ani nohy s postele, žádal Karla Šroma: „Karlíku, odkrej mě...“ Karel s něj sňal pokrývku. Objevily se Řídkého oteklé a naběhlé nohy, které mu už další dobu dělaly takové starosti. Pak se Řídký obrátil opět na mne s otázkou: „Jak piješ pivo, Honzo?“ Řekljsem: „Já, pane profesore, pivo prakticky vůbec nepiju.“ A tu začala vyprávět paní Řídká o tom, jak Jaroušek touží po desítce, a může- li, vypije s rozkoší malou skleničku. To mu chybívá. Dnes je mu ještě navíc špatně od žaludku. Vypil nějaký mošt a snad také snědl talíř drštkové polévky. Už druhý den odmítá jídlo. Řídký mezi tím občas opakoval: „Nezlobte se, hoši...“ Odhodlali jsme se k odchodu. Popřáli jsme zotavení a odešli jame. Ještě ve dveřích jsme slyšeli jeho tichý hlas: „Jak vám závidím...“ A venku nám řekla paní Řídká, že ačkoli její muž říkal před časem, že už nic nenapíše, přece před dvěma dny projevil chuť napsat ten houslový koncert, který si vyžádal houslista Šroubek. Projevil dokonce odhodlání pustit se do práce. To se zdálo slibné. Vsedli jsme do aute a odjeli se koupat do Labe.

Posměšky

Táta dlouhej
máma krátká
Děti jako Pimprlátka
Dědeček a babička
Čilí jak ta rybička.
Otec náš
Táta náš
Dal nám chleba
Po krajíci
Otec náš
Táta náš
Dal nám chleba kus
My jame chtěli ještě
Že jsme přišli z deště
Otec náš
Táta náš
Dal nám chleba kus

Naše máma řekla
Když koláče pekla
Dejme nohy na kraj peci
Užijeme tepla

Dědoušek a babka
Přinesli nám jabka
Až je sníme
Uhlídáme
Jestli budou sladká

Ten náš malý pacholíček
Ten náš malý pacholek
Kdyby mu dal někdo vdolek
Snědl by i okolek.

Náš pán tulipán
Vystavěl si chaloupečku
Náš pán tulipán
vystavěl si ji
Myši mu ji podryly
Kocouři ji sbořili
Máš pán tulipán
Vystavěl si chaloupečku
Za vesnici na kopečku
Vystavěl si ji.

Jan Rychlík (1916–1964) je znám především jako autor hudby k filmům, mj. Limonádový Joe, Hudba z Marsu nebo Stvoření světa. Psal však také hudbu klasickou. Jeho synem je historik Jan Rychlík ml.

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů