Tomáš Gabriel

Místa činů

Básníci a jejich místa (44)

Temnota vymlácených oken, do té doby neškodná, začala vypadat jako temnota vymlácených oken. Na zahnojené nádvoří vjela sajdkára s postřeleným příslušníkem VB. Zahodil zkrvavenou pistoli a zmizel v jedné z budov. Vidím žalostně nepovedenou detektivku z devadesátých let. Vidím sebe na místě, na kterém bych být neměl. Sbírám pistoli. Je zcela zarezlá, ale mířím. V keři u zdi konírny: zjevení dětského bunkru. Že jdu zády podél zdi, si jen představuji, nechci si ušpinit kabát, ani nechci nadělat stopy pro myslivce. Ještě jsem areál neopustil a už mi srdce přestalo bušit, nakonec to nebylo tak děsivé.

Někteří lidé za celý život neuvidí svou krev. A většina lidí za celý svůj život neuvidí zločin ani místo činu – alespoň ne v době, kdy je místo ještě označené nebo dokonce houká. Přesto těmi místy denně procházíme; takémísty příprav činů, místy činů nedokonaných, domnělými místy činu, místy dávných bitev, místy, kam padla lovená zvěř, mýtinami. Místa činů jsou prokletá, místa činů jsou posvátná, místa činů jsou lhostejná, nahodilá, všudypřítomná, osudová v tom nejbanálnějším slova smyslu. Kdo koho a proč zabil, je věcí tragédie, ale kde přesně se to stalo, to je jen věcí načasování, možného oddalování, praktičnosti. Život je násilím oddělen od hmoty, aby se vydal vstříc věčnosti, zatímco místo činu se teprve tehdy zhmotňuje a ihned začíná chladnout. Tragédie nemůže dopadnout jinak, nezbývá než ji pozorovat. Není to ale mimo všechny dohady – kde to bude, kam to padne, o tom se můžeme bavit celý život.

Připomínající

Až vymřou lidé a po nich všechno počká
nebude již nikdy krajina tak důmyslně porušená
jako kdysi... Pozůstalým údolím a řekám zvlhnou očka
jako někdo blízký, když jim náhle v rukou zbělá
při vzpomínce zmizí.
Zmohou se na osamělé katastrofy leda, připomínající
dopady mrtvého těla.

Složitá scéna

Za skelety oken jejichž vyklepaný ki
obrátil mi nenechavý palec
přistál holub: uzel na jeho nožce
dožíral zbytky psaní
omláceného křídly.

Za letu naklovnul venkovní osvětlení
– divné, že nikdo nevyšel v noci ven –
a prohlížel si bez zájmu
co bylo v tom světle ptáku pěkného
nezakrytého hlavou uvnitř na stole.

Že pán

Ulekl jsem se, že pán
zapáchá lacinou whisky

že jeho zvolna oddychující hlava
do čela spadená paruka
vyrobená z mých vlasů

jeho můj nad ním
nakřivo přibitý
autoportrét

zotvíraná jenom
vnitřní řada oken

že pán

to vše mne docela polekalo

Místo činu

Stačí jen nemít rozum. Totiž mít ho
ale ne dobrý, aby se vražda povedla
a detektiv se přitom neocitl v úzkých.
Totiž, aby se v úzkých ocitl
ale dál už to znáte...
ale ne příliš, aby vyřešil případ.

Pokud nemůžete jinak
posuňte proloženou část do takové výšky
aby vás text pod ní přestal nebo začal
bavit nebo urážet.

Dočasná melancholie

Mám to již za krátko, promluvil vězeň
brzy se poděkuji za podržení
vrat, přejdu po zebře silnici z kočičích hlav
a vkročím do krámku, který si nepamatuji.

Dostihy ve třech na pohovce
ty časy na samotce
ty už se nevrátí.

Zeď vedle hřiště je zvláštně klidná.
Čůral jsem u ní do gatí
abych se přiznal.

Rónin

Záleží mi na věcech obce
na mezilidských vztazích mezi lidmi a jejich vztahy
na mezích lidskosti, tedy hlavně na tom před nimi:
to na mezích je zároveň i na okraji mého zájmu
a za nimi už nejsem k dispozici –
tam si jen pohrává má představivost.

Vidím v ní sebe jako samuraje, protože ty mám rád
napůl kvůli manga komixům, napůl proto
že jejich meze lidskosti
byly v jistých směrech posunuty dál.

Když si tak představím ten meč, jeho ostří
držátko a vážnost
mé naprosto přesné pohyby, ťa ťa!
vidím, že hranice nebyla překročena
je v mezích lidskosti bojovat s odvahou na život a na smrt.

–

Chtělo by se (komu?) ironicky dodat
...pokud ty zlé někdo přivede až k tobě, do pokojíčku...
Tak to ale bylo vždy. Nemůžu za to, že ve zprávách
mluví i o tom, co se děje jinde. Nemůžu za to
že jinde se mluví i o tom, co se stalo zde.
Taky mě nikdo neobviňuje.

Místa vážnosti

Zajímají mne jednotlivá místa
jejich jednotlivosti
jejich místa
obsazená právě jenom jimi
– místa nemající
nic ani s mou minulostí
– místa, v kterých po zalití rosou
pučí barevná kvítka, nezesměšněna
která ani po zalití krví
stále nerozesmějí
– jakoby dokud bude žít
někdo se smyslem pro humor
přebírala všechnu odpovědnost
za mnohem trapnější naivitu
a to jim dodávalo vážnosti.

Pohřební řeč

Vím, že kdybys tu byl, tak bys mě slyšel.

Ta nezapomenutelná rakev
před tvou fotografií! Lemovaná šípy
silnice o sobě ví. Zasypaná stromy
prsí se hrdinná pole. Doufal jsi, že jsi
zaklapnul laptop s pornem, Vondráčkovou
a Kornem. Teď je tam najdou děti. Dospělý
znovu sis vybíral povolání: To by mne
mohlo zajímat. Mohlo by být výzvou
nevědět to a to. Vševědoucí sekretářky
exotické šanony, pečlivě seřazené
služební cesty.

Ale teď vážně.

Rád sledoval dokumenty
o sopkách a o vesmíru, o žralocích
zvenku v kleci. Měl něžně rád jakýkoli les
a jednu alej. Houby v poli. Popadané
vlastně uřezané stromy. Jimi zohýbané stvoly.
Často vedl polemiky s voly: Vikslajvantový
zglajchšaltovaný aparátčík mi nebude... Už na té
rakvi byl nějaký zkostnatělý. Nerozuměly mu dcery.
Dlouho odkládal vaření marmelády.

Tomáš Gabriel (1983), básník a kritik. Vydal básnickou sbírku Tak černý kůň tak pozdě v noci (2013). Překládá poezii Johna Ashberyho. Editor ročenky Nejlepší české básně 2015

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Gabriel

Místa činů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu