Miloš Hájek

Komunismus jako fašismus?

Redakce Listů položila na začátku roku 1995 tuto stále aktuální otázku řadě osobností. Odpovědi na ni ve svých textech rozvinuli např. Zdeněk Mlynář, Jaroslav Šabata, Petr Uhl, Petruška Šustrová, Jan Štern, Miloš Bárta a Pavel Bratinka. Přetiskujeme odpověď Miloše Hájka, zveřejněnou pod titulkem Komunismus zdegeneroval.

Značná část české publicistiky si ve svém úsilí o demokratický pohled na problémy našeho století svůj úkol zjednodušuje tím, že obraz vykreslený komunistickou publicistikou obrací naruby. Zdůrazňuji slovo „publicistikou“; naši současní publicisté ignorují (a snad neznají) historické práce Hobsbawmovy, Ragionieriho, Sprianovy, Brouého a dalších vědců, kteří se na vrcholu své tvorby považovali za komunisty.

Mám dojem, že řadový čtenář českého periodického tisku si udělá o 20. století následující obraz: na světě bylo všecko v pořádku, až přišel bolševismus, uchvátil moc, a zde máme kořen veškerého zla. Aniž bych třeba jen na okamžik pustil ze zřetele, že se stále ještě potýkáme s neblahým dědictvím bolševismu, domnívám se, že chceme-li se dopátrat kořenů zla naší doby, tedy i zla spjatého s bolševismem, je na místě si položit otázku, proč mohli bolševici v roce 1917 stanout v čele vítězné revoluce. Nechci se zde zabývat všemi příčinami října 1917, ale jedna je naprosto mimo diskusi: první světová válka. Bez ní by Lenin pravděpodobně zůstal doživotním emigrantem. Historickým přelomem nebyla říjnová revoluce, ale první světová válka, bez níž je bolševická revoluce nemyslitelná.

Odstup od první světové války je pro dnešní mladší lidi mnohem větší, než byla pro nás – ročníky narozené ve dvacátých letech – vzdálenost od prusko-rakouské války 1866, která v našich myslích žila hlavně postavou kanonýra Jabůrka. Tak se katastrofa, která následovala po sarajevském atentátu, zdá být menší, než ve skutečnosti byla. Vliv první světové války na život Evropanů je s dopadem kterékoliv předcházející války nesrovnatelný. Generace vyrostlé a vychované po roce 1945 se dívají na léta 1914–1918 prizmatem druhé světové války: tu jim zprostředkoval zážitek jejich rodičů. Z tohoto zorného úhlu, ze srovnání 10 milionů mrtvých za první s nejméně 50 miliony mrtvých za druhé světové války (mezi nimiž nacházíme i miliony obětí rasového a politického teroru i statisíce obětí masového bombardovaní civilního obyvatelstva) se hrůzy let 1914–1918 zastiňují.

Nicméně byl to nový, hrůzný element v dějinách. Poprvé se střetly milionové armády, poháněné nebývalou vlnou nacionalistické nenávisti. Masy byly zachváceny násilím v jeho nejhorší vražedné podobě – byly zabíjeny a zabíjely pomocí moderní techniky. Lidé si na hromadné násilí zvykli a přijali je jako normu jednání. Tak byli psychologicky připraveni na další ozbrojené boje i na občanské války.

Teprve rok 1914 vtiskl chronologickému 20. století pečeť, která je nadále charakterizovala. Zbraně na frontách utichly, ale mentalita války v lidech zůstala v míře před Sarajevem nevídané. Dvacetiletí 1918–1938 je obdobím marných pokusů o mírové uspořádání, obdobím příprav nového světového konfliktu. Jan Patočka nazval jeden ze svých vynikajících esejů Války 20. století a 20. století jako válka.

Je v lidské povaze zjednodušovat si složitou skutečnost. A tak máme sklon chápat dějiny jako boj dobrých a špatných charakterů, dobré a špatné morálky. Naproti tomu Patočka ukazuje, jak i za první světové války platila Herakleitova myšlenka, že se aktivně zabíjejí „ti nejlepší“ z obou stran, „když se rozhodují pro trvající proslulost paměti smrtelníků výměnou za efemérní prodloužení pohodlného života“. (J. Patočka: Kacířské eseje o filozofii dějin, Praha 1990)

Meziválečné období je charakterizováno řadou občanských válek a jim podobných srážek: rudých proti bílým (Rusko, Maďarsko, Německo 1920), komunistů a jiných levých radikálů proti demokracii (Německo 1919, 1921, 1923), fašistů proti demokratům, socialistům a komunistům (Itálie), armády proti legální vládě (Polsko 1926), sociálních demokratů proti klerofašistům (Rakousko 1934), fašistů a monarchistů proti republikánům, socialistům, anarchistům a komunistům (Španělsko 1936–1939) aj. Každý z těchto konfliktů je třeba hodnotit s konkrétním historickým přístupem. Není nutno bát se pojmů pokrok a reakce.

Fašismus je nesporně hnutím reakčním, demokracie se v jistém smyslu kryje s pokrokem: čím je zřízení demokratičtější, tím je pokrokovější. V tom je také Achillova pata komunismu, této nedemokratické větve vyrostlé z původního socialistického kmene: komunisté Leninovy generace chtěli zavést socialismus za cenu přechodného omezení a potlačení demokracie. Výsledkem byl pseudosocialismus Stalinovy a Brežněvovy generace. K socialistickým hodnotám se nejvíce přiblížily poměry v západní Evropě, zatímco v sovětském bloku tyto hodnoty zůstávaly prázdnou a lživou deklarací.

Fašismus vyrůstá z jednoznačně negativních a konzervativních kořenů: rasismu, nacionalismu, kultu války a silného jedince – vůdce. Můžeme toho, kdo tyto ideje ve 20. století hájí, označit za nemorálního? Přesnější by bylo nazvat ho nositelem protidemokratické, imperialistické, rasistické, nacionalistické morálky. Mnoho aktivních fašistů a prefašistů nasazovalo obětavě své životy ve víře, že slouží dobré věci – věci národa, rasy, svobody pro svůj národ. Jejich morálka byla ovšem v rozporu s prostými zásadami lidské morálky.

U komunismu je tato problematika ještě složitější. Vyrostl jako větev z kmene socialismu a přinesl si do své ideové výbavy i myšlenky společenské rovnosti, sociální spravedlnosti, solidarity s chudými a utlačovanými, přátelství mezi národy. „Nacionální socialismus byl zločinný jak v ideologii, tak v praxi. Komunismus byl zločinný pouze v praxi.“ (Simon Wiesenthal)

Ovšem humanistickými elementy se dědictví socialismu 19. století nevyčerpává. Najdeme v něm i jiné prvky, nacházející se za hranicemi demokracie: revoluční diktaturu menšiny, ozbrojený boj. Že se socialisté minulého století dlouho orientovali na ozbrojené povstání, odpovídalo dobovému stupni poznání: tehdejší Evropa byla dějištěm řady revolucí a ty (někdy i po vojenské porážce) působily nakonec pozitivně pro vývoj směrem k demokracii.

V rozkolu mezinárodního socialismu po konci první světové války se vyhranil konflikt mezi demokratickou a de facto protidemokratickou tendencí. Válka proti Hitlerovi učinila Churchilla a Stalina spojenci, odsunula také rozpor mezi komunisty a sociálními demokraty poněkud do pozadí. Ten však v letech studené války vystoupil opět v plné ostrostí. Konfrontace komunismu a demokratického socialismu byla po sedm desetiletí stěžejním problémem evropské levice. Oba směry se vyvíjely. O komunismu lze říci, že víceméně stále degeneroval: jeho hesla společenské rovnosti, solidarity s chudými, socialistické demokracie či bratrství mezi národy se postupně stala pokryteckými frázemi, které měly zakrýt zcela protichůdnou praxi. Což nevylučovalo, aby mnoho stoupenců bralo nadále tato hesla vážně. Komunismus, to nebyla jen mocenská struktura zemí sovětského bloku, to byla i víra milionů lidí v původní socialistické hodnoty. Intenzita této víry a šíře jejího vlivu se časem značně měnila.

Zde stojíme před skutečností, že pochopit komunismus (a absence pochopení by velmi ztěžovala jeho překonání) znamená respektovat jeho jednotlivé časové fáze (stejně jako národní specifika). A dostáváme se k otázce, vystačíme-li s charakteristikou všech komunistických režimů jako totalitních.

Výzkum komunismu je společensky stejně potřebný, jako byl a je výzkum fašismu a jiných autoritářských režimů. Na Západě se jím již několik desetiletí zabývá mnoho vědeckých institucí. Jejich odstup jim umožňuje posuzovat věci s určitým nadhledem. Ale k dosažení plného obrazu je žádoucí i živá zkušenost – a tou mohou přispět pouze vědci postkomunistických zemí.

(Miloš Hájek: Komunismus zdegeneroval. Listy č. 1/1995. str. 35)

Miloš Hájek

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Miloš Hájek

Komunismus jako fašismus?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu