Jan Novotný

Devátá planeta a dvě černé díry

Začátek letošního roku přinesl ohlášení objevů, které nezůstalo jen na stránkách odborných časopisů. Jeden z nich – devátá planeta – se týká chladné a temné periferie sluneční soustavy, druhý – průchod gravitační vlny vyvolané srážkou dvou černých děr – má původ ve velmi vzdáleném vesmíru. Přes rozdílné prostorové a časové dimenze mají oba zdroje vzrušení něco společného: pozorování deváté planety i průchodu gravitačních vln bylo už kdysi ohlášeno a široce uznáno. Jak to nyní vypadá, k oběma zdrojům rozruchu zaujala věda i média odlišný postoj. Co se týče deváté planety, doporučuje se nám stanovisko patrona skeptiků Tomáše: Dokud neuvidím, neuvěřím. Co se týče srážejících se děr, nic takového nežádáme – věříme počítačům, které sdělují, že téměř současné rozkmitání přes 3000 kilometrů vzdálených detektorů nemůže znamenat nic jiného, než že se asi miliardu světelných let od nás spojily dvě černé díry o hmotnostech asi 29 a 36 hmotností Slunce. Přibližně známe i místo na nebi, kde bychom spojenou černou díru viděli, kdyby to byla supernova, a ne černá díra.

S pocity nostalgie otevírám učebnici astronomie z dob svého mládí – tedy z padesátých let –, kterou napsali Guth, Link, Mohr a Šternberk. Píše se tam, jak byla roku 1930 nalezena devátá planeta na základě výpočtu, který provedl Percival Lowell roku 1915. Přítomností deváté planety vysvětloval nesrovnalosti v pohybu sedmé a osmé planety, tedy Uranu a Neptunu. Po patnácti letech se ujal hledání neznámé planety mladý pracovitý a důvtipný astronom Clyde Tombaugh. Našel ji pouze čtyři stupně od místa na obloze, kde měla být podle Lowellova výpočtu, což zmíněná učebnice hodnotí slovy: „Výsledek přímo skvělý a lepší, než jakého docílil Le Verrier u Neptunu, uvážíme-li, že Le Verrier měl ke stanovení polohy Neptunu k dispozici odchylky Uranovy dráhy téměř desetkrát větší, než jaké měl Lowell ke stanovení polohy Pluta.“ Vhodné jméno pro devátou planetu našla jedenáctiletá dívenka. Antický bůh podsvětí Pluto se hodí k temnotám, v nichž planeta obíhá, a první dvě písmena jsou iniciálami duchovního otce objevu.

Postavení poslední planety sluneční soustavy si Pluto udržoval po desítky let. Když byl ale objeven jeho měsíc Charon, mohla být určena hmotnost Pluta a ukázalo se, že je příliš malý a slabý na to, aby pozorovatelně ovlivnil pohyby jiných planet. Domnělé nesrovnalosti v jejich pohybech odstranila přesnější měření. Ukázalo se, že Pluto byl prostě ve správnou dobu na správném místě. Při jeho výstředné a vzhledem k ekliptice značně skloněné dráze by v jiných dobách nemusel být při stejném pátracím úsilí vůbec nalezen. Na druhé straně se ovšem prokázalo, že před Tombaughovým objevem byl už Pluto vícekrát zaznamenán, ale nepostřehnut, na fotografických deskách. (Také Uran a Neptun byly už dříve zaznamenány, ale nepovšimnuty.)

Definitivní vyřazení z elitní společnosti planet přinesl Plutu objev dalších těles srovnatelné hmotnosti, která by si jinak mohla činit nárok patřit rovněž k planetám. V současné době to ovšem vypadá, že po něm uprázdněné místo by mohlo být znovu zaplněno. Zásluhu na tom mají Mike Brown a Konstantin Batygin (z nichž první se kdysi zasloužil o sesazení Pluta) a šest menších těles sluneční soustavy, jejichž dráhy se vyznačují společnou vzdáleností přísluní a sklonem k ekliptice, což je těžké připsat pouhé náhodě. Mohlo by to však být vysvětleno, jak ukazují počítače, vlivem skutečné deváté planety. Zmínění astronomové předpověděli její unikátně výstřední dráhu, ale nikoliv to, kde se na ní planeta nachází, takže její hledání v hlubinách vesmíru nemusí být snadné. Stále zůstává možnost, že věci budou vysvětleny jinak nebo že se budeme muset smířit s tím, že pro nepravděpodobné uspořádání drah nezpochybnitelné vysvětlení nemáme.

Jan Novotný

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Devátá planeta a dvě černé díry

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu