Antonín Rašek

Past na západní civilizaci?

S vlnami migrantů se zrodilo plno mýtů, hypotéz, teorií a prognóz. Od optimistických prořídlých zastánců multikulturalismu, až po ty apokalyptické, které v nich vidí past na západní civilizaci.

Začíná převažovat názor bezpečnostních analytiků, který přebírá většina občanské společnosti, značná část politiků, a dokonce i stále opožděná Evropská unie: proudy uprchlíků zastavit, ekonomické migranty vracet a přijmout jen skutečně ohrožené a schopné integrace, pokud to lze předem vůbec zjistit.

Hlavní příčina sociální diferenciace

Migranti mají velmi heterogenní složení, a to nejen etnické, náboženské a podle toho, odkud pocházejí, ale zejména motivační: prchají před ozbrojenými konflikty, jdou za lepšími životními podmínkami, jen zčásti odcházejí i z politických a náboženských důvodů. Ekonomická migrace je sice průvodním jevem globalizace, rozvoje komunikačních technologií a snadnější mobility, ale rozhodujícím faktorem je podle sociologických výzkumů sociální nerovnost.

Po druhé světové válce na sociální nerovnost, způsobenou hospodářskou krizí 30. let, byla Evropa schopna pozitivně reagovat Beveridgeovým plánem. Po ukončení studené války se ekonomická a sociální nerovnost zejména mezi státy, ale i lidmi prohlubovala.

Bez zastavení další sociální diferenciace migraci nevyřešíme. Z historie se lze poučit, že společnosti, které tento problém vyřešit nedokázaly, dříve nebo později zanikly. Buďto stávající systém změníme, nebo naši civilizaci ohrozíme. Měla by se vytvořit společná celosvětová strategie zaměřená k tvorbě nových pracovních příležitostí. Jako kdysi po druhé světové válce západní Evropě pomohl Marshallův plán. Potřebné peníze lze získat Tobinovou daní na spekulativní finanční operace a zrušením daňových rájů.

Dá se logicky předpokládat, že spíše než zastavíme sociální diferenciaci, podaří se vyřešit situaci v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Libyi a v dalších konflikty narušených zemích. Ruské angažmá v Sýrii se stalo impulsem, na který rozhodující světoví aktéři museli reagovat, pokud se nechtěli nechat vyšachovat. Jednání zainteresovaných zemí ve Vídni to už zčásti prokázalo. Rozhodující je, že dochází k jisté kooperaci mezi RF a USA i k dohodám s tzv. umírněnou opozicí. Narušilo ji jen sestřelení ruského stíhacího bombardéru Su-24.

Strategií spojenců by mělo být se po porážce ISIL postupně z těchto lokálních konfliktů odpoutávat, nechávat jejich řešení na místních elitách. Je to i ve shodě se strategií Spojených států. K procesům, jako bylo tzv. arabské jaro, by sice i tak došlo a dojde jistě i k podobným dalším, ale měly by se odehrávat bez západní účasti. Angažovat bychom se měli teprve po žádosti ohrožených států a jejich vlád a s mandátem OSN. Západní angažmá zdůvodňované ochranou lidských práv a prosazováním demokracie moc pozitivního nepřineslo.

ČR by se proto ozbrojenými silami do dalších konfliktů zapojovat neměla. Naše účast by měla být především humanitární. Pokud jde o vojenské jednotky, v krajním případě bychom měli vysílat takové, jako byla protichemická jednotka v první irácké válce v Zálivu, nebo zdravotníky.

Měli bychom hledat cesty, jak alespoň částečně pozitivně ovlivnit strategické rozhodovací procesy, které jsou převážně chybné (vojenské operace, řešení krize eurozóny, nabídka asociační dohody Ukrajině, migrační politika ad.). Příkladem může být záměr ministerstva zahraničních věcí využít našeho velvyslanectví v Sýrii jako centra humanitární pomoci.

Marginalizace našeho postavení

Malé středoevropské a východoevropské země se ocitly na periferii, velcí začínají rozhodovat bez našeho vědomí a participace. Hrozí prohloubení dvourychlostní EU. Dominanci převzalo Německo a zčásti Francie za benevolence Velké Británie. Po prvním teroristickém útoku v Paříži se snažila Evropu vést Francie, ale s nevýrazným úspěchem.

Stále větší neznámou se stává Turecko. Při zvládání uprchlické krize potřebujeme jeho pomoc, ale poskytnutí bezvízového styku jeho občanům by bylo bezpečnostní riziko. Turecko také není zcela bezpečnou zemí: vede válku s Kurdy, roste tu počet teroristických útoků, působí zde pětadvacet tisíc pašeráků uprchlíků a turecké území se stalo pro bojovníky ISIL prostupné. EU se bez promyšlené strategie a efektivního řízení dostává do těchto rozporných situací velmi snadno.

Situace je o to vážnější, že migrace do Evropy je pod kontrolou organizovaného zločinu, jehož vazby nejsou zpravodajské služby schopny důkladněji identifikovat.

EU se vymstilo, že nereagovala na patnáct let starou Vizi 2010, která na mnoho z těchto rizik upozornila. ČR musí zemím v konečné fázi nejvíce vystaveným migrační krizi dát najevo, že sice chápe jejich situaci, ale nehodlá trpět za jejich politické chyby spojené s ekonomickými a demografickými kalkulacemi, zvláště jsou-li prosazovány silou nebo dokonce ultimativně. ČR nemůže být kritizována, plní-li požadavky dosavadní migrační politiky, dokud nebude společně přijata nová.

I když jsou patrné rozdílné postoje našich politických představitelů a na migrační praxi lze najít mnohé nedostatky, zatím nedošlo k vážnějším problémům. V žádném případě bychom se ale k EU neměli stavět oportunisticky, tato praxe se v minulosti nevyplatila.

Hledání snadnějších cest se nevyplácí

V krizové situaci by se nemělo operovat teorií, že pohled na migraci by měl být vyvážený, zvažující jak možné negativní, tak i pozitivní dopady na zdrojové a cílové země. A tedy že dobře zvládnutá migrace zvyšuje ekonomický růst. To znamená, že s ohledem na situaci na našem pracovním trhu a na odchody Čechů za prací do zahraničí je třeba legální pracovní migraci rozšířit.

Je to jen hledání snadnější cesty a z bezpečnostního hlediska je rizikové. Východisko musíme hledat v podpoře rodiny a porodnosti, zvyšování vzdělání a kvalifikace a ve mzdové politice.

EU řeší na náš úkor problémy, které dominantní země způsobily svými politickými chybami samy. A jejich politici nás až do posledních vážných událostí poučovali, co máme dělat a co je pro nás lepší. Mluví-li unijní představitelé nadále o solidaritě, nelze nevzpomenout na sedmileté přechodné období, které Brusel při našem vstupu do EU zavedl ze strachu před našimi pracovními silami. Jako kdyby naši občané nyní neměli právo se o svá pracovní místa kvůli laciné pracovní síle imigrantů bát.

Teroristickými útoky v Paříži a událostmi o silvestrovské noci v mnoha západoevropských městech se situace vyhrotila. Lidé po dalších potenciálních teroristických činech i v Turecku začnou mít pocit, že dochází k „izraelizaci“ Evropy, tedy že si budou muset na aktivity džihádistů zvyknout.

Nedokážou-li tomu Evropská unie a evropské demokratické země zabránit, zákonitě to povede k posílení pravicových extrémistů. Měli bychom proto udělat vše pro to, abychom si ponechali a z vlastní vůle zdokonalovali náš evropský způsob života.

Antonín Rašek

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Past na západní civilizaci?

Hlavní příčina sociální diferenciace

Marginalizace našeho postavení

Hledání snadnějších cest se nevyplácí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu