Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 2 > Lukáš Jelínek: Muž, který vítězí, i když prohrává

Jaroslav Bican

Když primárky nejsou primárky a revoluce není revoluce

Nejsilnější česká politická strana může počítat s existencí asi jen poloviny členské základny. I to je jeden ze způsobů, jak vyložit nezájem straníků o nově prosazené primární volby. Zajímat by se o jejich výsledky měli všichni zastánci teze, že o životě ve státě rozhoduje politika a že strany jsou nástrojem, jak vést nenásilnou debatu o dalším směřování země.

Sociální demokracie letos poprvé pořádá primárky pro krajské a senátní volby. Cílem je, aby o sestavení kandidátních listin rozhodla členská základna v přímém hlasování. Jedná se o výsledek dlouhotrvajícího procesu, na jehož počátku byla v březnu 2014 ideová konference ČSSD v pražském hotelu Olšanka. Jako další kroky následovaly vnitrostranické referendum, které primárky schválilo v létě 2014 a sjezd, který je vloni na jaře převedl do vnitrostranických dokumentů. Celý proces měl vést k obnově dialogu se členskou základnou i posílení jejího vlivu na chod strany. Předseda strany Bohuslav Sobotka hovořil v té souvislosti o „demokratické revoluci“.

ČSSD zveřejňuje volební účast a výsledek zvoleného lídra do krajských voleb či kandidáta na senátora. Podle údajů, které jsou zatím k dispozici, členové a členky strany většinou dostali ke schválení jednoho kandidáta, kterého mohli buď potvrdit, nebo odmítnout. Výjimkou byly dva senátní obvody, kde bylo na výběr ze dvou kandidátů. Aby hlasování bylo platné, muselo se ho zúčastnit alespoň třicet procent členů strany v daném volebním obvodu.

Volební účast u primárek pro senátní volby se podle výsledků známých v době psaní tohoto textu pohybuje mezi padesáti a šedesáti procenty, jen výjimečně překročí hranici šedesáti procent, ale někdy dosahuje jen něco málo přes třicet nebo kolem čtyřiceti procent.

Podobně neslavný je také počet hlasů, který kandidáti na senátora obdrželi. Vzhledem k omu, že se většinou jednalo pouze o jednoho kandidáta, který neměl konkurenci, jsou výsledky dosti chabé. Nejčastěji se pohybují mezi padesáti a sedmdesáti procenty, ale narazíme zde i na výsledek pod čtyřicet procent. Výjimkou byli Pavel Čekan v Karlových Varech a Jaroslav Dvořák se svými více než devadesáti procenty v Novém Jičíně.

V primárkách pro krajské volby se volební účast pohybuje něco málo nad padesáti procenty. Martin Netolický v Pardubickém kraji získal přes 53 %, Jiří Zemánek v Olomouckém přes 61 % a Michal Hašek v Jihomoravském kraji necelých 65 % hlasů. Všem se podařilo překonat hranici padesáti procent nutnou pro zvolení lídrem.

Zarážející je jednak celkově velmi nízká volební účast, která odpovídá přibližně účasti ve vnitrostranickém referendu v létě 2014. Jinak řečeno, z členů a členek sociální demokracie je možné počítat tak přibližně s polovinou. Ta druhá o sobě nedává vědět ani v případě velmi důležitého vnitrostranického referenda – když má možnost se podílet na sestavování kandidátek.

Pokud ale například kandidát na senátora Stanislav Huml získal 51,7 % hlasů při účasti 33,14 %, tak není těžké spočítat, jak nízký byl podíl straníků v daném volebním obvodě, kteří pro něho hlasovali. Kolik z nich asi bude ochotných Stanislavu Humlovi nejenom odevzdat svůj hlas, ale třeba mu také pomáhat s předvolební kampaní? Nebo to byl protest proti jeho nominaci, který členové vyjádřili pasivitou místo aktivním odmítnutím?

Sociální demokracie se primárky v drtivé většině případů rozhodla pojmout ne jako hlasování, kde se o kandidátech rozhoduje a členové si mezi nimi vybírají, ale kde potvrzují ty, kteří jsou jim předloženi. Nejviditelnější to je u lídrů krajských kandidátek a u kandidátů na senátory. Pokud členové strany rozhodují o jednom jméně, těžko hovořit o tom, že si svého kandidáta vybrali. Kdyby kandidátů bylo více, vítěz by měl patrně ještě méně procent hlasů a celkový dojem by mohl být, že v sociální demokracii probíhají mocenské souboje o pozici lídra, ale členové strany by do celého procesu byli skrze různé kandidáty více vtaženi, a mohli by mít pocit, že o něco skutečně jde.

Ještě není jasné, zda primárky splní svoji funkci v tom, že v nich členové strany budou v hojném počtu měnit pořadí jednotlivých kandidátů na kandidátní listině. Kritici volebních řádů ze spolku Idealisté.cz nebo také ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier dopředu upozorňovali na to, že volební řády činí tuto možnost velmi obtížnou. Zatím byly posuny na kandidátce avizovány jen v početně slabém Libereckém kraji.

Nastalou situaci tak můžeme číst buď tak, že v sociální demokracii sice proběhla deklarovaná demokratická revoluce, ale členové strany mají pocit, že se o nic takového nejedná a že jejich možnosti něco měnit jsou stále omezené, případně není z čeho vybírat, takže se celého procesu účastní spíše méně.

Navíc celá záležitost odhalila, v jakém stavu se nachází členská základna sociální demokracie. Pokud v některých volebních obvodech pro kandidáta na senátora hlasuje patnáct procent zdejších členů, kdo mu pomůže s kampaní? V případě 53 % hlasů z 54 % členů, které obdržel krajský lídr Martin Netolický, není situace o moc lepší. Ani jeden z nich přitom neměl protikandidáta. U masové strany, za kterou se sociální demokracie stále ještě považuje, je ale role členů klíčová, a to rovněž ve volebních kampaní. Stranické primárky ukazují, že ČSSD začíná mít v této oblasti problém.

Sociální demokracie v případě zavedení primárek učinila zásadní krok, ale pokud nemá zůstat na půli cesty, měla by zvážit, zda potvrzovací pojetí primárek straně ve výsledku spíše neškodí, byť posiluje dojem, že sociální demokracie je jednotná strana, jejíž členská základna se shodne na svých kandidátech.

Volební řády se schvalují vždy znovu před každými dalšími volbami, takže prostor pro nápravu existuje. Dát členům skutečně na výběr sice může vést k bouřlivějšímu zápasu o podobu kandidátek a také k jejich výraznějším změnám, které ne vždy musí být po chuti krajskému vedení strany, ale taková je už demokratická revoluce.

Jaroslav Bican

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.