Lukáš Jelínek

Muž, který vítězí, i když prohrává

K pětašedesátinám Vladimíra Špidly

Na pozadí jubilea by asi bylo nejvhodnější připomenout Vladimíra Špidlu tak, jak je všeobecně známý: coby humanistu a autentického sociálního demokrata s mimořádným rozhledem a srdcem na dlani. Ačkoli to sedí, těžko se zbavit pocitu kýče. Zkusme na to jít schválně jinak a popsat, v čem je nedoceněnou politickou osobností.

V první řadě byl úspěšným premiérem, všetečným evropským komisařem a zůstává, i v roli šéfa poradců premiéra Sobotky, strhujícím stratégem.

Chlapík, se kterým jsem zapředl rozhovor ve venkovské hospodě asi před čtyřmi roky, by to nepochybně viděl jinak. Jako předsedu vlády ho nenechali dokončit ani celé funkční období a v Bruselu druhý mandát taky nezískal. Je to smolař, rádoby soucitně uzavřel všetečka zajímající se o politiku zejména nad pivem se zelenou. Další obě mediálního mainstreamu.

Nejít přes mrtvoly

Nemám potřebu předstírat nestranný pohled. Vladimír Špidla mě před třinácti lety sblížil se sociální demokracií a vedle hvězdného nebe nade mnou a mravního zákona ve mně mi vštípil i povinnost zajímat se o to, v jakých poměrech lidé žijí a kde je potřeba se postavit osudu, aby jim bylo pomoženo. Radoval jsem se z jeho úspěchů a děsil kolapsů, politických i fyzických. Párkrát mě též zahanbil a ukázal se být názorově pevnější než drtivá většina lidí kolem.

Když to měla jeho vláda v roce 2004 nahnuté a nebyl spoleh ani na koaliční partnery ani na loajalitu poslanců ČSSD, sešli jsme se jednoho večera s kolegy v jeho pracovně a načrtli mu plán: ukončit trápení těsné stojedničkové koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU a nabídnout spolupráci komunistům, třeba na půdorysu menšinové vlády. Moc dalších variant nezbývalo. Tato mohla být stabilní a uklidnit i levicové voliče nervózní ze spolupráce Lidového domu se stranami pravého středu (jak se s oblibou definovaly).

Nechal si vyložit všechna pro a proti a pokýval hlavou. Zdálo se, že překvapení na sebe nedá dlouho čekat. Dostavilo se ale jen pro náš tým. Premiér ráno přišel a sdělil nám, že to udělat nemůže. Jednak je hrdým autorem koaličního půdorysu, na němž byl kabinet poskládán, a zároveň nevěří Grebeníčkovým komunistům, kteří provokují úvahami o násilné změně poměrů.

Ani jsme nemrkli. Měl pravdu. Špidla-politik se od Špidly-člověka neliší. Má svoji čest, nechce být vítězem za každou cenu a odmítá kráčet přes mrtvoly, jakkoliv se mocenské souboje bez přetvářky a krvavých kompromisů neobejdou. Ani premiérský post pokládat nemusel, jeho kritici v ČSSD neměli hlasy na jeho sesazení. On se ale se slabou podporou nespokojil a radši šel

Vláda, jež se povedla

Koalice, jež se ujala vlády v létě 2002, opravdu byla unikátem, kterému se přiblížila až ta Sobotkova. Ovšem s tím rozdílem, že dnes jiná reálná alternativa než partnerství ČSSD, ANO a KDU-ČSL neexistuje. Tenkrát se však vize levicového tandemu ČSSD a KSČM s pohodlnou sněmovní většinou čas od času nadnášela. Vladimír Špidla však má o levicovosti komunistů své pochyby. Stejně tak již ve volební kampani odmítl recyklaci opoziční smlouvy. V roli Zemanova prvního místopředsedy ČSSD musel překousnout žábu holportu sociálních a občanských demokratů a také tzv. toleranční patent, který jej zpřesňoval a rozvíjel. Už tenkrát se ale vyjevil jako neobyčejný politik, když se v rámci televizní krize postavil za zaměstnance odmítající nové zideologizované vedení ČT symbolizované mj. šéfkou zpravodajství Janou Bobošíkovou.

Špidla po volbách vsadil na spolupráci s dosavadní opozicí. Zrodila se vláda proevropská, kultivovaná, se slušnou pověstí a podporou občanské společnosti, od protikorupčníků po environmentalisty. Stála před ní především výzva reformy veřejných financí. Tu ale předběhly masivní povodně. Stát jim čelil srdnatě. Avšak když se začalo uvažovat o financování likvidace následků, například povodňovou daní, vzepřela se hned zkraje volebního období předsedkyně Unie svobody Hana Marvanová. Dřív než se koaliční kluby ve Sněmovně stačily sžít, už to mezi nimi nepříjemně jiskřilo. Prvním terčem Špidlových kritiků v ČSSD byla US-DEU, druhým pak samotný premiér, jenž byl viněn z ustupování menším stranám.

Sám přesto před třemi roky v rozhovoru pro Sedmou generaci za své největší chyby v politice označil nedocenění vazeb kolem Konsolidační agentury, do níž jeho vláda řízla, a též neprohlédnutí Miloše Zemana, jemuž v roce 2012 uvěřil, že o nominaci do prezidentského klání nestojí.

Humanizace změny

Zatímco Zeman za sebou už tenkrát shromáždil pozoruhodný mix národních socialistů (s legitimací ČSSD v kapse) a technologů moci, Špidlovi zbyla jen víra v sociálnědemokratické ideály, nejlépe naplňované ve Skandinávii. S tou si vystačil odjakživa. Když zkoušel s diplomem historika manuální profese v mlékárně, na pile, poště či v kotelně, i ve chvílích, kdy článkem v regionálních novinách v roce 1989 na jihu Čech obnovoval sociální demokracii. Na krajskou kandidátku dokonce o dva roky později zlanařil Miloše Zemana, jenž se do té doby inspiroval zejména německými liberály z FDP.

Sedmé generaci v dubnu 2013 řekl: Má základní představa role sociální demokracie je tato: přechod z agrární společnosti byl nelidský a přímo i nepřímo vyvraždil miliony lidí. Sociální demokracie se zrodila jako hnutí, které se toto pokusilo změnit tím, že prosadila sociální standardy a podobně. Myslím si, že tato mise pro nás zůstává i při současné radikální změně z průmyslové na postindustriální společnost, která také může být nelidská a vražedná. Náš úkol spočívá v humanizaci této změny, což nutně neznamená, že se životní podmínky všech zlepší, ale že se budeme snažit o spravedlivé rozdělení výnosů i nákladů. Je známo, že účastníci nějaké expedice jsou schopni vydržet hodně, jsou schopni se i pro druhé obětovat, ale musí přitom společně věřit ve společně hájitelný humánní cíl. A právě v jeho formulaci a ochraně i nadále spočívá sociálnědemokratická mise.

V hodnotové rovině klade Vladimír Špidla odjakživa důraz na sociální a ekologické aspekty politiky. V praxi je přetavil ve spolupráci s umírněnými liberály a křesanskými demokraty. Vláda přes rebelie v koaličních klubech stabilizovala rozpočtovou politiku, přišla s představou penzijní reformy a prosadila řadu protikorupčních opatření. Hlavně však za pomoci úspěšného referenda přivedla Českou republiku do Evropské unie. Tím víc mrzí, že solidní stopu za ní zakryly intriky v koaličních stranách, především v sociální demokracii.

Na straně slabých

Když Vladimír Špidla jako svoji představu o nejlepší vládě kdysi uvedl rudozelenou koalici (ČSSD a SZ), zároveň dodal: Ta není pravděpodobná, takže je důležité, aby sociální demokracie významně posílila ekologická témata. Na tom tento někdejší aktivista Československého svazu ochránců přírody zapracoval i coby klíčový tvůrce volebního programu ČSSD z roku 2013. Ve Špidlových úvahách má i energetická, dopravní či zemědělská politika nazelenalý nádech, důležitý pro prosazení koncepce udržitelného života.

Dalším oblíbeným tématem, které vnášel též do premiérské a komisařské agendy, pro něj je postavení žen ve společnosti, tedy i v rámci zaměstnání a důchodového systému. V této souvislosti upozorňuje na hodnotovou roztříštěnost společnosti, která liberálně fandí registrovanému partnerství, ovšem převážně konzervativně interpretuje roli ženy.

Všímá si i jiného zvláštního rysu v české povaze. Mísí se v nás strašně nízké sebevědomí s neúměrným přeceňováním vlastní moci. Máme mylný dojem, že jsme v mezinárodních vztazích bezvýznamní a nikdo nás nebere na vědomí. Snad právě proto se v nás čas od času zvedne vlna nevole a máme potřebu dát o sobě vědět, zviditelnit se. A děláme to iracionálně. Tento názor není až z jara 2016, ale z roku 2010 a najdeme jej v knize Kávu ne, radši infuzi.

Běžec dlouhých tratí

Působení Vladimíra Špidly ve veřejném životě by se nejspíš dalo popsat parafrází: Když jeho představy neodpovídají skutečnosti, tím hůře pro skutečnost. Rád uvažuje za roh, v horizontu, který se vymyká volebním obdobím. Když už jej krutá realita dožene, brání se jí cynismem, při němž nevíte, zda toho drzouna zpražit pohledem, nebo se začít uvolněně smát. Snad i díky tomu vydržel tak dlouho, bez afér, kauz a skandálů. A nestal se primadonou, chová se civilně, ochotně vede odborný servis Bohuslava Sobotky, jenž se v řadě ohledů Špidlovi podobá.

Chudá je strana, která nemá běžce dlouhých tratí. Sociální demokracie však obavy mít nemusí. I kdyby zde už 138 let nebyla, Vladimír Špidla by ji svým příběhem a zásadami založil.

Lukáš Jelínek 1973) je politolog a politický komentátor, publikuje v deníku Právo a Českém rozhlase, je prvním místopředsedou Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Muž, který vítězí, i když prohrává

K pětašedesátinám Vladimíra Špidly

Nejít přes mrtvoly

Vláda, jež se povedla

Na straně slabých

Běžec dlouhých tratí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu