Jan Křen

Přidané hodnoty

Za Milošem Hájkem (12. 5. 1921–?25. 2. 2016)

Ve věku 94 let zemřel 25. února 2016 v Praze Miloš Hájek, historik, jeden z předních představitelů protifašistického odboje, ale také jeden z mluvčích Charty 77. Miloš Hájek patřil k blízkým spolupracovníkům Listů a byl také jejich častým autorem. Na straně 71 přetiskujeme jeho příspěvek do ankety na téma Komunismus jako fašismus? z roku 1995. Zde přinášíme zkrácený text promluvy, kterou při posledním rozloučení s Milošem Hájkem dne 3. března pronesl Jan Křen.

Všichni víme, že se základy charakteru a celoživotního postoje Miloše Hájka, tohoto nenápadného a skromného člověka, zformovaly už v mládí: odpor k násilí a diktatuře, solidarita s pronásledovanými a hluboké sociální cítění, jehož ztělesněním mu byl socialismus a komunismus. To dokázal činem, účastí v odboji a pomocí pronásledovaným židovským dělníkům, což Izrael ocenil čestným titulem Spravedlivý mezi národy, kterým byla vyznamenána i jeho žena Alena.

Milošův životní postoj by snad nejlépe vyjádřilo ono biblické: Ty jsi Petr a to je skála, na níž postavím církev svou. Ona víra, která mu byla posilou v odboji, později selhala: stal se jedním z budovatelů církve, v níž bylo prvním přikázáním, že strana má vždy pravdu. To však brzy dostalo trhliny: internacionalistovi bylo cizí stranické národovectví a la Nejedlý a těžkým otřesem pro něj musela být odporná antisemitská inscenace procesů.

Zde někde začala nesnadná a bolestná proměna všech idealistických komunistů: toto není, co jsme chtěli. Smrt diktátora a odhalení jeho zločinů v roce 1956 byly předělem: Miloš Hájek se stal ve straně jedním z prvních jejích kritiků. Zároveň tu počalo i jeho stejně nesnadné pátrání po jiném socialismu, socialismu s lidskou tváří; bylo pro něho charakteristické, že mu nešlo jen o tvář, ale o celé nové tělo socialismu; to hledal celý život.

V jeho celoživotním dílu se vždy prolínala historie a politika. V historii byl novátorem: na stranické škole založil obor dějin tehdejší světové síly, mezinárodního komunistického a dělnického hnutí a mezinárodních vztahů, což byl vlastně dobový předchůdce dnešních soudobých dějin, tehdy se u nás takoví znalci dali spočítat ani ne na prstech jedné ruky.

Miloš Hájek byl vlastně samouk, ale ve své habilitaci zvolil téma národní a do té doby zcela nezpracované, dějiny řekněme dnešním kulatým slovem kontroverzní Druhé republiky; při tom předvedl dokonalé ovládání historického řemesla – ad fontes, podrobného archivního výzkumu. Šířka jeho znalostí byla obdivuhodná, ale přízemním faktografem nikdy nebyl.

Sám jsem tehdy s úctou objevil za tou prací něco, co by se dnešním suchým jazykem dalo označit za přidanou hodnotu jeho osobnosti – jeho rozsáhlou vzdělanost a široký kulturní rozhled. Miloš Hájek byl milovníkem a znalcem vážné hudby, známé jsou hudební večery, které si s Hanou Mejdrovou doma pořádali, a Miloš si ještě si pár dnů před svým skonem pustil naposled Beethovena, kterého tak ctil. Vždy se zajímal i o literaturu krásnou a četba vůbec byla jeho celoživotní největší vášní. Snad nebyla jen náhoda, že pár kroků od jejich bytu v Náprstkově ulici bylo Divadlo za branou, Národní a Stavovské – divadlo milovali a viděli kdejakou inscenaci, na které jezdili i z dalekých Butovic. Až později jsme v něm poznali i milovníka moderní poezie, který po letech dovedl citovat celé básně. Ostatně všichni známe i jeho pověstnou harmoniku a hojnost písní revolučních i písniček lidových.

Jeho intelektuální výbava byla přidanou hodnotou i v jeho politické činnosti, člověk v každodenním životě vskutku nepraktický dokonale ovládal i takovou praxi, jakou byla konspirace. Její pravidla vždy dodržoval a nutil k tomu i ostatní.

Jeho politické angažmá v 60. letech je známé a ne náhodou patřil k tomu Sověty tak nenáviděnému pražskému „druhému centru“, třebaže v pověstném pamfletu, v jejich Bílé knize, popletli hned tři Hájky, Miloše, ministra Jiřího Hájka a ještě Hájka Karpelese, činného za První republiky ve stranické „antipráci“. S Jaroslavem Literou patřil Miloš k prvním svolavatelům vysočanského sjezdu, prvního aktu politického odporu proti sovětské okupaci.

Sám na to mám dvě zvláštní vzpomínky: když jsme se po Vysočanech setkali, bručel jsem, že víc neusiloval o členství v ÚV, kde by svou pevností byl zvlášť potřebný. Ale on, skromný nad skromné, odvětil, že je přece hlavně školitel a ten není v tuhle chvíli moc potřeba. A totéž se stalo o dvě desítky let později: také jsem bručel, že si nevydupal zasloužené členství ve Výkonném výboru sociální demokracie, a odpověď byla skoro doslova táž, jen tentokrát možnost školitele měl a taky se hned pustil do práce v Masarykově tehdy dělnické akademii.

Ale zpátky o dvacet let: v roce 1969 byl mezi prvními vyloučenými a postiženými úplným zákazem povolání, jako odbojář však mohl odejít do předčasného důchodu. Když se v postupující normalizaci nezdařily první pokusy o odboj, jichž se zúčastnil, stáhl se do ústraní vědy, ale nepřestal být aktivní: s Pavlem Seifterem založil Historické studie, snad nejdéle vycházející samizdat. Přes všechny tehdejší obtíže izolace se s Hanou soustředili na své opus magnum, rozsáhlou historii vzniku Třetí internacionály; to byla první, ještě cyklostylovaná kniha Historických studií, která pak po letech vyšla v Německu a v univerzitním Karolinu.

Ani tehdy nepřestal s politikou a právě zde se objevila také jeho přidaná hodnota: s minulostí a se všemi vlastnostmi straníka nebyl běžným straníkem, jako v historii nebyl pouhým faktografem. V politice nikdy nestál o funkce a i v sociální demokracii byl disciplinovaným členem, jehož Hanka pravidelně kárala: „Ty a ta tvoje šajspartaj,“ což mimochodem byla věta, kterou ji samu častovala matka, když se ve 30. letech začala politicky angažovat. Nebylo to docela spravedlivé: svým širokým rozhledem a od mládí skutečný humanista a přesvědčený demokrat byl vždycky o kus nebo aspoň kousek nad stranickostí.

To projevil svým podpisem Charty, občanského seskupení osob různé příslušnosti, původu i světonázoru, prožil s ní roky pronásledování, odposlechů, výslechů i kriminálu. Jako její mluvčí v kritickém roce 1988 byl svou vnímavou tolerancí s to dobře spolupracovat i s ortodoxním katolíkem a tehdejší trojice zvlášť dobře fungovala.

Přirozený byl pro něho i vstup do Občanského fóra, kam přišel až druhý den, protože v prvním dnu byl ještě zadržen StB. Se svým nejstarším přítelem Vojtěchem Menclem založili pro bývalé komunisty Klub Obroda, v němž Miloš neochvějně razil svou promyšlenou linii. Tu vyložil už v prosinci 1989 ve stati, jejímž jádrem byly tři jeho typické holé věty, které cituji: „Etapa reformního komunismu skončila... Návrat členů Obrody do KSČ považujeme za nemyslitelný... Hlásíme se k zásadám Socialistické internacionály.“ A pánbůh ví, že to měl těžké – na všech stranách, v Obrodě i v OF, v němž k reformním komunistům panovala nedůvěra, není-li to slabé slovo; stejný postoj zaujímali sociálnědemokratičtí veteráni, kteří si v letech pronásledování osvojili radikální antikomunismus.

Všichni, kteří jsme Miloše Hájka znali, budeme i nadále žít s jeho odkazem čestnosti, lidskosti, poctivosti a solidarity s pronásledovanými a trpícími. To je shrnuto v jeho pozoruhodných pamětech, z nichž části byly publikovány i v Německu, ale bohužel se už nedočkal ruského překladu, který je v tisku.

Na konec chci říci něco za sebe: šedesát let obcování a přátelství s Milošem bylo šťastnou událostí mého života, mnoho jsem se od něho naučil i ve vědě a v nejedné těžké chvíli jsem u něho nalezl moudrou oporu; jistě jsem nebyl sám. Bude mi chybět a bude se mi po něm stýskat.

Jan Křen (1930) je historik.

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Křen

Přidané hodnoty

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu