Patrik Eichler

Nemáme na to a říkali jsme vám to

Své národní zájmy jsme nejlépe hájili tehdy, když nás a naše elity bral vážně svět a jeho elity. Svět coby možnost smysluplně prezentovat výsledky naší domácí práce a shánět podporu pro mezinárodněpolitické cíle se přitom proměňoval.

Desítky let kolem roku 1900 hrála klíčovou roli pro českou politiku i kulturu Francie. Různé západní země to byly i po druhé světové válce, když nám Sovětský svaz šanci na rovnoprávnost nedal. Nepřestala ale existovat ani kultura opírající se o české prostředí a vznikající v českém jazyce, ani cíle české demokratické politiky. Dnes je potřeba rozvíjet dialog zejména v Evropě a ještě přesněji v Evropské unii. V tomto nadstátním celku máme nejvíce zájmů politických. A prostřednictvím Unie můžeme nejlépe hájit své zájmy mezinárodní.

Místo návodů na dialog ale dnes čteme spíše o politicích, kteří „se nehrbí“. V negativním vymezení se ztrácí jak zájem o okolní svět, tak představa, že v něm máme uspět. Že dokonce máme dělat zcela konkrétní kroky, abychom někde uspěli, když domácí kvas není takový, aby venku zaujal sám.

Pokud dnes čteme o poklonkování Americe nebo Bruselu nebo návratech do područí Moskvy, nejde o politiku, ale o výraz pocitu, že na velké věci nemáme vliv. Než si vyčítat poklonkování na jednu nebo na druhou stranu, bylo by nepochybně lepší hledat cesty, jak si v Unii (nebo ve Washingtonu) připadat doma. A jak mít s někým dalším dost síly, abychom mohli s onou mytickou Moskvou jednat jako rovný s rovným. Ne my sami, my jako součást celku.

O čem pak budeme jednat, co bude náš cíl, je věc jiná. Mírové hnutí na přelomu osmdesátých a devadesátých let třeba chtělo Moskvu vtáhnout vší silou do Evropy (popisuje to Kacper Szulecki jinde v tomto čísle Listů), podporovat ruské demokraty a humanisty, protože život v míru je základním požadavkem všech pokrokových hnutí. A protože internacionalismus je jejich poznávacím znamením.

Pokud dnes o nějakém politikovi říkáme, že se nehrbí, je potřeba vědět, zda se může nehrbit – zda se domluví třemi jazyky, protože tak se to dnes má, zda se v Evropě pohybuje jindy než během letní dovolené, protože jinak těžko bude znát Unii jako politický proces a ne jen jako dovolenkovou destinaci.

Nehrbit se neznamená mluvit nahlas. Znamená to mít orientované, vzdělané a loajální lidi. Otázka nestojí, kdo se méně hrbí, ale co uděláme proto, abychom takové lidi získali. Jak v každém ročníku získat tisícovku absolventů zahraničních škol, kdo jim bude platit stipendia, které instituce s nimi budou pracovat během těch pěti osmi let v cizině, kdo je bude učit jazyky předtím, než se do světa vydají, a kdo jim vytvoří zázemí, až se budou vracet. Kdo a kdy začne podporovat překlady českých textů nebo titulkování zdejších filmů do cizích jazyků.

Pokud zůstáváme u toho, že se nebudeme hrbit, říkáme tím, že nemáme na to, abychom někoho zajímali. A že jsme už předem říkali, že nemá cenu se o něco takového snažit.

Patrik Eichler (1984) je redaktor Listů, od března 2016 je vedoucím oddělení vnějších vztahů kabinetu ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu.

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Nemáme na to a říkali jsme vám to

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu