Antonín Rašek

Geniální kýč o Baarové a Goebbelsovi

Kina se plní, počet návštěvníků začíná jít do statisíců a protichůdné diskuse o filmu pokračují. Režisér Filip Renč divácký zájem považuje za satisfakci, některé kritiky ho pobuřují.

Každý má ale právo posoudit dílo podle vlastních uměleckých kritérií nebo životních zkušeností. Když za války začala arizace, měl otec odvahu vzít do nájmu židovskou rodinu. A tak jsem následně jako dítě poznal v domě gestapo a za heydrichiády SS. Napsal jsem o tom román Co Taussigovi? O hercích typu Baarové si lidé mysleli své, ale na její filmy chodili. Mohl bych zvednout obočí, Renčův film je, zvláště od prvního kontaktu Baarové s Goebbelsem až po záběry z nacistické křišťálové noci, nepřehlédnutelným kýčem odehrávajícím se v úděsném prostředí. Ale nemohl být natočen jinak než jako kýč, protože o kýč šlo. Už jen třeba pro tolik diskutovaný záběr na ministrovu zmrzačenou nohu s protézou. V pojetí příběhu jako kýče je režisérova genialita.

Tím totiž pronikavěji diváka zasáhne etické vyznění filmu: člověk by se neměl nechat neodčinitelně svázat situacemi a vztahy, jejichž důsledky pro sebe samotného a nejbližší nedokáže dohlédnout.

Antonín Rašek, Praha

(Autor je sociolog.)

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů