Ondřej Vaculík

Na vechtru

Když vedra zrovna vrcholila, pustili jsme se do čištění staré studny. Věděli jsme o ní málo – jenom že ji vykopali a vyzdili z kamene v souvislosti s budováním železnice z Prahy do Plzně u strážního domku neboli vechtru. Léta ji nikdo nepoužíval. Kryly ji staré dveře, odklopili jsme je a vyletěl roj komárů, které horké slunko hned pálilo. Kamenné roubení studny se mokvavě černalo, v hloubi záblesk hladiny vody, z níž trčela všelijaká dřeva. Bál jsem se, aby tam třebas nebyla i nějaká mrtvola, protože pak by se práce zastavily, než by šéfinspektor Barnaby tragédii strážce vechtru vyšetřil. Tomu se studnaři jen zasmáli, dělají to dvacet let, ze studní už vyzdvihli všechno možné, od lehkého kulometu po Leninovy spisy, ale mrtvola nic.

Spustili se do dolů, vytahovali ohořelé kusy dřev, cihly a různé krámy. Jak hromada haraburdí vedle utěšeně rostla, hloubka studny se zvětšovala; už jsme byli ze sedmi na devíti metrech. Tu hlásili dno. Vzhledem k panujícímu suchu a obavám o vydatnost pramene jsem si přál, aby dno bylo ještě hlouběji. Studny u vechtrů nikdy nevysychají, chlácholili mě studnaři, vždycky měly dostatek vody. – Vždycky možná ano, pomyslel jsem si, ale co dneska? A dala by se tahle studna kdyžtak prohloubit? – Tahle nedala, odvětili rázně. Trvalo mi, než jsem se odhodlal k další otázce: A proč nedala? – Protože je vyzděna z kamene, a jak by se kopalo dále, zdivo by se začalo hroutit, bortit. A průměr studny je příliš malý na to, aby se nemuselo zdivo podkopávat. – Hmm, posmutněl jsem. O kopaných studnách jsme se učili, jak se betonové skruže kladou na sebe a stále podkopávají, takže jejich sloupec sám klesá níže a níž. – Jak se dělala kamenná studna? – zeptal jsem se. – To bylo strašně pracný. Nejprve se navozily hromady kamene. A pak se kopala otevřená jáma jako trychtýř, a když už dole notně čvachtali ve vodě, přestali kopat a začali zdít. To byla práce i na tři roky. A kdyby tehdy měli čerpadla, kopali by hlouběji, a my bychom dneska nemuseli studny prohlubovat. – Proč musíte dneska studny prohlubovat? – Protože hladina spodní vody se během minulých let snížila asi o metr a půl. Takže studny, kde bývaly tři metry vody, mají teď metr a půl a studny..., kde bylo metr a půl vody, jsou na suchu, dokončil jsem jejich úvahu. Bylo mi jasné, že strážce trati na vechtru nepotřeboval více vody než metr a půl.

Studnaři dokončili svou práci a z hadice jejich čerpadla nyní vytékalo jenom množství vody odpovídající vydatnosti pramene. Smutně jsem se na ten čůreček díval. – Nebojte se, povzbuzovali mě studnaři, a podle nějakého pochybného vzorce spočítali, že vody bude dost.

Druhý den namontovali pumpu a já bych správně měl pumpovat vodu do kbelíků a zjistit, při kolikátém to začne dole chrchlat a natahovat vzduch. Když jsem ale napustil kbelík čtvrtý, přestal jsem pumpovat, protože nechci vědět, kdy to začne chrchlat, a ten zvuk nechci slyšet. Čtyři kbelíky vody denně mi stačí. A tu mi také došlo, že v tomto smyslu budu muset pozvolna předělat další svůj život, v němž člověk ze čtyř kbelíků vody bude mít radost.

Budou Hromnice. Sundávám z jedle vánoční ozdoby. Jsou mezi nimi i hodně staré, které si pamatuju z dětství. Kupodivu lépe odolávají povětrnosti, rozdílům teplot, kdy během čtyř dnů jarně pršelo, svítilo slunko, padal sníh a bylo mínus dvacet stupňů. Čtyřdenní lednovou zimu řadím ještě do minulého roku a sklízení vánočních ozdob je, jako bych za ním zavíral dveře. Jedle stojí hned vedle studny, občas jdu zapumpovat, aby se „dokončil proces čištění a oživoval pramen“, jak studnaři doporučili.

U nás stromek zdobíval vždycky tata, a když teď svěšuji poslední větrem ošlehanou stříbrnou kouli, myslím na něj, a kupodivu už jenom s láskou. I v mém vztahu k němu jako by se „dokončil proces čištění a oživování pramene“, už žádné zakalení povinnou úctou, synovskou poslušností nebo mými obavami, není-li ten pramen slabší, než by měl být. Ani lítost, že promeškána možnost něco napravit. Vše napraveno. A odpuštěno? – není co.

Myslím na to, co jsem od něj získal. Některé rysy stářím jenom zvýrazní, u mě tak už naprosto vymizel lidem život otravující pocit křivdy.

V minulém roce mi památkový ústav dal výpověď z domku, v němž jsem třicet let bydlel. Pořádně nevím proč. Mohla za tím být i politická odplata za mé starostování, a někdo to tak zařídil – Co je mi do toho!

Hlásil jsem doma nejistým hlasem, že si tedy kupuji vechtr. Zavládlo zděšení: A nezbláznil ses na prahu staroby? – Tehdy tata, vědomím napůl tu a napůl už jinde, mě ujistil, že jsem dobře udělal, protože „ta koza se tam bude mít dobře“.

S kbelíkem vody denně pro kozu počítám.

Ondřej Vaculík (1954) je publicista, zejména rozhlasový.

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

Na vechtru

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu