Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 1 > Knihy 1/2016

Knihy 1/2016

Sklenený zvon

– Sylvia Plathová (1932– –1963), autorka ťažiskovej básnickej zbierky Ariel, nám ako výnimočná poetka zanechala rozsahom neveľké, no umelecky pozoruhodné dielo. Ak jej za poéziu posmrtne udelili Pullitzerovu cenu, treba hneď dodať, že značnú literárnu hodnotu predstavuje aj jej autobiografický román Sklenený zvon. Plathovej alter ego Esther Greenwoodová v ňom uprostred 50. rokov minulého storočia opúšťa Boston, a to po víťazstve v súťaži o najlepšiu poviedku. V New Yorku začne pracovať ako stážistka v prestížnom módnom časopise a usiluje sa preraziť do veľkého sveta literatúry. Písať však nemôže, presnejšie – nemôže ani čítať, spať, jesť... Keďže je iná, originálna, nekonvenčná, mysliaca v poetických obrazoch, duchaplná a často ironicky i sebaironicky vtipná (v súlade s formálnymi jazykovými prostriedkami knihy), nemôže naplno žiť, rovnocenne existovať v medziľudských vzťahoch a bez strachu a úzkosti sa pohybovať v spoločenskom priestore bez fatálnych nedorozumení, otrasov a väčších či menších drám. Navyše, k životu s rôznymi druhmi bariér ju priam predurčuje bipolárna porucha, ktorá v nej znovu a znovu vyvoláva obsedantné, ňou samou detailne rozvíjané myšlienky na samovraždu a spôsoby, ako by k nej mohlo či malo dôjsť. Esther kráča po ulici a „špičkou prsta prechádza po múroch domov“, cíti sa „ako diera v zemi“, sedáva pod skleneným zvonom, dýcha v ňom kyslastý vzduch a dusí sa ním, počúvajúc vlastné skľučujúce ticho. Po návštevách u psychiatrov nasleduje hospitalizácia a liečba aj elektrošokmi. Pre ňu, „pre človeka pod skleneným zvonom je samotný svet zlým snom“, nočnou a dennou morou. Sylvia Plathová žila prikrátko, sužovaná aj pochybnosťami o svojom literárnom nadaní. V knihe francúzskej autorky Claude Pujade-Renaudovej Pytliakove ženy (aj tú preložil I. Navrátil) hovorí o Sylvii jej sestra takto: „Nikdy nevedela zniesť neúspech. Ani neúspech pri prvom pokuse o samovraždu.“ V jej denníkoch sa našla zmienka, že „písanie je nanič, lebo človeka neochráni pred zúfalstvom ani depresiou, nevylieči z ničoho“. Sklenený zvon sa končí samovraždou priateľky Joan. Aj takto poetka a prozaička beletrizovala predzvesť vlastnej tragédie, ktorá sa udiala na tretí pokus. Na ceste z tohto sveta ju v londýnskom byte ďaleko od jej manžela, básnika Teda Hughesa, sprevádzal unikajúci oxid uhoľnatý z plynovej rúry. A ešte štvorročná dcérka, ktorá ležala na kuchynskej dlážke vedľa mamičky...

Sylvia Plath: Sklenený zvon, preložil Igor Navrátil, Slovart, Bratislava 2015, 254 s.

Sklenený zvon

– Přestože uplynulo více než čtvrtstoletí od listopadu 1989, o odborech a odborovém hnutí se příliš nemluví ani nepíše. A když, tak s jistým despektem, povýšeností a předpokladem, že dnes to prakticky není třeba. Proto je potřeba ocenit snahu mladých badatelů, kteří se pouštějí do odborného studia tohoto tématu. Jednou z nich je i Alžběta Čornejová. Její kniha je nejucelenějším příspěvkem k dějinám kolektivních rekreací ROH. Publikace se věnuje vývoji tří nejčastějších typů dovolené: výběrové, závodní a zahraniční rekreaci. Stručně pojednává i o tradici kolektivního trávení volného času před nástupem státně socialistické diktatury, krátce se zmiňuje o pionýrských táborech a odborové rekreaci jako filmovém a literárním tématu. V autorčině popisu fungování kolektivních rekreací lze pozorovat proměnu společnosti. Postupně mizí explicitní a šablonovitě chápaný svět, moc ztrácí tendence zasahovat do každodennosti obyvatel. S tím se proměňují i rekreace. Z prostoru pro politická školení se stávají široce dostupnou a oblíbenou formou trávení dovolené. Čornejová v textu načrtla základní kontury proměn tuzemských rekreací. Nedokázala se však dostat pod povrch čísel o počtu rekreantů a ubytovacích kapacit v tom kterém roce. Nepodařilo se jí interpretovat proměny stranických směrnic a apelů a vytvořit ucelené vyprávění s nějakým příběhem. Navíc má v některých pasážích textu potřebu jakoby posměšně či povýšeně komentovat archivní prameny a „usvědčovat“ je z nepravdy. Přesto lze knihu doporučit, neboť nic jiného (a lepšího) na dané téma prozatím nevyšlo.

Alžběta Čornejová: Dovolená s poukazem.

Odborové rekreace v Československu 1948–1968, Academia, Praha 2014, 250 s.

– Hlavní hrdina novely Čtenář z vlaku v 6.27 má doma akvárium se zlatou rybičkou. Knihy nečte, přestože s nimi denně pracuje. Čte jednotlivé stránky knih, a to nahlas svým spolucestujícím ve vlaku, když dojíždí do práce. Spolucestující mají radost, někteří si ho chodí do vlaku poslechnout záměrně, i když tak časně nikam jezdit nemusejí. Díky tomu se hlavnímu hrdinovi dostane nabídky chodit číst do domova důchodců a díky tomu najde přenosný počítačový disk s příběhem toaletářky, kterou podle indicií a s pomocí svého knihami zmrzačeného přítele najde. Co nebo kdo je středobodem příběhu, necháme na čtenáři. Příběh je dobře napsaný, nepředvídatelný, čtivý. Vystavěný je na vědomí, že knihy mají zázračnou moc měnit lidem životy. Lepší reklamu na čtenářství objevíte dnes v knihkupectví jen obtížně.

Jean-Paul Didierlaurent: Čtenář z vlaku v 6.27, z francouzštiny přeložila Nela Knapová, Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, Praha 2015, 173 s.

Na/O kraji. Kraje a jejich představitelé 2000–2013

– Sociologické nakladatelství vydalo práci, kterou by si měli do knihovničky pořídit všichni, kdo budou kandidovat do letošních krajských voleb. Studie Na/O kraji popisuje vznik krajského zřízení v 90. letech, identifikuje charakteristiky, které mají nejúspěšnější, resp. nejméně úspěšní kandidáti. Dozvíte se v ní, že jediným politikem, který je od roku 2000 nepřetržitě členem krajské rady, je lidovec Roman Línek na Pardubicku, nebo že jen desetina všech členů krajských zastupitelstev prošla úspěšně volbami ve všech čtyřech volebních obdobích.

Autoři studie upozorňují, že pokud jde o programová témata, strany v programech zdůrazňují obdobná témata. KSČM se podle nich odlišuje tím, že některá témata (sekundární ekonomika, turismus) zpracovává jen vágně nebo stručně. Právě nevyhraněnost KSČM a to, že jako motiv využívá obecnou nespokojenost, považují autoři za předpoklad její hladké spolupráce s ČSSD po volbách v roce 2012.

Dan Ryšavý, Daniel Čermák: Na/O kraji. Kraje a jejich představitelé 2000–2013, SLON, Praha 2015, 213 s.

– „Sto let od chvíle, kdy Einstein přišel s konečnou formou své teorie, žijeme v oprávněném očekávání, že dojde k něčemu fantastickému.“ Začneme-li číst Ferreirovu knihu od konce – což se nemá –, bude hned jasné, že se v ní jen nevzpomíná na jistou ohraničenou hvězdnou chvíli vědy. Autor naopak popisuje dramatickou historii boje o uznání Einsteinova přelomového pohledu na vesmír. Obecná teorie relativity, čili teorie gravitace, byla po desetiletí považována za natolik výstřední, odtrženou od reality a navíc těžko oveřitelnou, že zapadla za obzor zájmu veřejnosti i vědců. Bylo to ovšem i vinou druhé světové války, která soustředila pozornost většiny fyziků světa na mikrosvět kvantové fyziky, jinými slovy k vojensky využitelné jaderné reakci. Teorie relativity se dramaticky vrátila na scénu s objevy exotických vesmírných objektů, jakými jsou pulsary, kvasary a černé díry. Po šokujícím odhalení, že vesmír, který jsme doposud znali, představuje jen čtyři procenta toho skutečného, vraceejí se, především v souvislosti s tzv. temnou energií, dominantní entitou neznámého původu, Einsteinovy myšlenky v plné síle: jedni se je i po sto letech snaží jako příliš fantastické zpochybnit, druzí je teprve doceňují. Spolu s nimi se můžeme těšit, že „něco fantastického“ opravdu nastane.

Pedro Gil Ferreira: Nádherná teorie. Sto let obecné teorie relativity, Vyšehrad, Praha 2015. 312 s.