Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 1 > Alena Wagnerová: Dobyvatelé a kolonisté

Alena Wagnerová

Dobyvatelé a kolonisté

Nestalo se vám už také, že jste někde v přírodě najednou jako očarováni stanuli na místě, které se zdálo být v celé své kráse nedotčeno civilizací? Nemusela to být přímo divočina, ale i prostor, kterého se už dotkla lidská ruka: louka na kraji lesa, ve večerním šeru odpočívající hladina rybníka nebo sad se starými ovocnými stromy. A když jste se pak náhodou cestou nebo v nejbližší hospodě s někým dali do řeči, řekl vám, že právě tam se bude v nejbližší době stavět. A teď si můžete vybrat mezi řadou možností; od čtvrtého bloku Temelína, zlatého dolu, frackingu přes lanovku, lyžařský vlek, přípojku dálnice až po wellness hotel pro tři sta hostů nebo nejnověji park větrných elektráren, které budou dnes a denně rozsekávat dosud nedotčený horizont. A někdy se na takovém výletě setkáte i s člověkem, který vám bude vyprávět o zkušenosti, kterou právě udělal se zahradou; zdědil ji po rodičích, měl ji rád, léta rouboval a pěstoval, a teď ji má přetnout nová silnice. Možností, jakým způsobem takové člověku milé místo zabetonovat, je nepřeberně, ale výsledek je stejný: kout ještě nedotčené nebo zvlášť přívětivé země nenávratně zmizí. „Krajina získá uspořádaný vzhled,“ říká tomu technokratický rozum. A už z té věty je slyšet hluboké oddechnutí, že nám ta příroda nebude kazit naši technickou civilizaci, bránit pokroku, ale sloužit. S Alpami se to vcelku podařilo, dohnat a předehnat je měla pokud možno Šumava, na řadě je německý Harz a další místa až na Dálném Východě. Protože globalizace také naplno otevřela brány vytěžování dosud nedotčené přírody v tak zvaných zaostalých zemích. Poutník, zvlášť ne ten osamělý, už není vítán nikde. Protože kde zůstala tržba?

Stejnou zkušenost můžete udělat v celé Evropě a všude se také setkáte s podobnými příběhy. A jestliže se vám to stane po několikáté, začnete se ptát, proč jsou to právě jedinečná, nezapomenutelná, často i nepřístupná místa, která neodolatelně přitahují všechny ty moderní odrůdy starých dobyvatelů, investory, developery, technokraty vybavené mocí a penězi, aby se právě zde zviditelňovali se svými projekty komercializace krajiny, v nichž se nedotčenost, krása a tisícileté trvání proměňuje ve zboží, a právě tím ztrácí svou cenu.

A tak se právě evropská kulturní krajina v mnoha svých podobách, do níž je zasazena i většina středověkých měst a vesnic, dnes stává bitevním polem, na němž se spolu střetají dva různé lidské postoje ke světu kolem nás, jimiž se od sebe od pradávna liší dobyvatelé a kolonisté. Na rozdíl od těch dřívějších si dnešní dobyvatelé už cizí země nepodmaňují silou meče, ale mocí peněz. Jestliže ty pradávné hnala do jejich výbojů vůle podrobit si cizí země a touha po slávě, pak ty dnešní vidina zisku. A technokraty mezi nimi touha technickými prostředky ovládnout svět a přírodu.

Evropská kulturní krajina ale není dílem dobyvatelů, ti ji svými opakovanými nájezdy spíš ničili, nýbrž kolonistů, kteří ji vytvořili v tisíciletém procesu práce a kultivace. Ti nepřicházeli do země s vůlí k moci, ale s vůlí vzdělat ji, protože hledali místo, kde by mohli pracovat a žít. Oni to byli, kdo proměnili v pole, louky a lesy hercynský prales, v místo k životu alpské podhůří, osídlili Šumavu a všechna ostatní evropská pohoří.

Jistě i oni proměňovali, stavěli, bořili, káceli, ale neuměli to jinak než s citem pro místa, kde žili. K pomoci při svém díle neměli – ještě před dvěma sty lety – než sílu svých rukou, vody, větru a zvířat a práci jim usnadňovalo jen pět jednoduchých strojů, páka, kladka, kolo na hřídeli, nakloněná rovina a šroub. A přece pouhýma rukama vytvořili evropskou kulturní krajinu, snad i proto, že znali hranice svých možností a s pokorou je přijímali, což dobyvatelé nedovedou.

Můžeme-li věřit starým pověstem, přišli Češi do této země ne jako dobyvatelé, ale jako kolonisté. Snad se do ní jednou jako kolonisté znovu vrátí.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka.

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.