Nestalo se vám u také, e jste někde v přírodě najednou jako očarováni stanuli na místě, které se zdálo být v celé své kráse nedotčeno civilizací? Nemusela to být přímo divočina, ale i prostor, kterého se u dotkla lidská ruka: louka na kraji lesa, ve večerním šeru odpočívající hladina rybníka nebo sad se starými ovocnými stromy. A kdy jste se pak náhodou cestou nebo v nejbliší hospodě s někým dali do řeči, řekl vám, e právě tam se bude v nejbliší době stavět. A teď si můete vybrat mezi řadou moností; od čtvrtého bloku Temelína, zlatého dolu, frackingu přes lanovku, lyařský vlek, přípojku dálnice a po wellness hotel pro tři sta hostů nebo nejnověji park větrných elektráren, které budou dnes a denně rozsekávat dosud nedotčený horizont. A někdy se na takovém výletě setkáte i s člověkem, který vám bude vyprávět o zkušenosti, kterou právě udělal se zahradou; zdědil ji po rodičích, měl ji rád, léta rouboval a pěstoval, a teď ji má přetnout nová silnice. Moností, jakým způsobem takové člověku milé místo zabetonovat, je nepřeberně, ale výsledek je stejný: kout ještě nedotčené nebo zvlášť přívětivé země nenávratně zmizí. Krajina získá uspořádaný vzhled, říká tomu technokratický rozum. A u z té věty je slyšet hluboké oddechnutí, e nám ta příroda nebude kazit naši technickou civilizaci, bránit pokroku, ale slouit. S Alpami se to vcelku podařilo, dohnat a předehnat je měla pokud mono Šumava, na řadě je německý Harz a další místa a na Dálném Východě. Protoe globalizace také naplno otevřela brány vytěování dosud nedotčené přírody v tak zvaných zaostalých zemích. Poutník, zvlášť ne ten osamělý, u není vítán nikde. Protoe kde zůstala trba?
Stejnou zkušenost můete udělat v celé Evropě a všude se také setkáte s podobnými příběhy. A jestlie se vám to stane po několikáté, začnete se ptát, proč jsou to právě jedinečná, nezapomenutelná, často i nepřístupná místa, která neodolatelně přitahují všechny ty moderní odrůdy starých dobyvatelů, investory, developery, technokraty vybavené mocí a penězi, aby se právě zde zviditelňovali se svými projekty komercializace krajiny, v nich se nedotčenost, krása a tisícileté trvání proměňuje ve zboí, a právě tím ztrácí svou cenu.
A tak se právě evropská kulturní krajina v mnoha svých podobách, do ní je zasazena i většina středověkých měst a vesnic, dnes stává bitevním polem, na něm se spolu střetají dva různé lidské postoje ke světu kolem nás, jimi se od sebe od pradávna liší dobyvatelé a kolonisté. Na rozdíl od těch dřívějších si dnešní dobyvatelé u cizí země nepodmaňují silou meče, ale mocí peněz. Jestlie ty pradávné hnala do jejich výbojů vůle podrobit si cizí země a touha po slávě, pak ty dnešní vidina zisku. A technokraty mezi nimi touha technickými prostředky ovládnout svět a přírodu.
Evropská kulturní krajina ale není dílem dobyvatelů, ti ji svými opakovanými nájezdy spíš ničili, nýbr kolonistů, kteří ji vytvořili v tisíciletém procesu práce a kultivace. Ti nepřicházeli do země s vůlí k moci, ale s vůlí vzdělat ji, protoe hledali místo, kde by mohli pracovat a ít. Oni to byli, kdo proměnili v pole, louky a lesy hercynský prales, v místo k ivotu alpské podhůří, osídlili Šumavu a všechna ostatní evropská pohoří.
Jistě i oni proměňovali, stavěli, bořili, káceli, ale neuměli to jinak ne s citem pro místa, kde ili. K pomoci při svém díle neměli – ještě před dvěma sty lety – ne sílu svých rukou, vody, větru a zvířat a práci jim usnadňovalo jen pět jednoduchých strojů, páka, kladka, kolo na hřídeli, nakloněná rovina a šroub. A přece pouhýma rukama vytvořili evropskou kulturní krajinu, snad i proto, e znali hranice svých moností a s pokorou je přijímali, co dobyvatelé nedovedou.
Můeme-li věřit starým pověstem, přišli Češi do této země ne jako dobyvatelé, ale jako kolonisté. Snad se do ní jednou jako kolonisté znovu vrátí.
Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.