Jan Novotný

Eva

Myslím, že trojice mytologických sudiček má svůj reálný podklad: osud člověka se odvíjí v závislosti na prostředí, do kterého se zrodil, na době, která nastupuje, a ještě na něčem pro danou bytost specifickém, co bych nazval srdcem.

Evě Zweigenthalové, narozené 11. února 1932, byla první sudička příznivá. Byla jediným, vytouženým a milovaným dítětem učitelky a lékaře. Strávila dětství ve Vranovicích pod Pavlovskými kopci, v domě s krásnou zahradou, kam se po celý život vracela. Rodiče jí vštípili lásku ke knihám a přírodě, která ji nikdy neopustila. Dar první sudičky měl jen jedno úskalí: tatínek byl žid a neprozíravě nechal zapsat jako izraelitku i dceru do matriky.

A tak se ujala řízení dívčina osudu druhá sudička. Neuchránilo ji ani to, že se tatínek 15. března 1939 zastřelil. Jedinou nadějí byla údajná ztráta křestního listu a naděje, že maminka využitím známostí a úplat získá list nový, přeřazující dceru do kategorie, na niž má dojít o něco později. Do jeho vystavení se dcera po léta skrývá v chatrném domku a má u sebe rychle působící jed pro případ, že by si pro ni přišli.

Dar třetí sudičky bývá, jak víme z pohádek, nejméně jednoznačný. Šlechetné a statečné srdce předurčuje svého nositele k životu vnitřně bohatému, ale i těžkému. Už v dětství vnímá Eva drsnost světa, jak se projevuje ve vztazích lidí k lidem, ale i ke zvířatům. Za humny Vranek, jak svému rodišti říká, má místo, na něž se uchyluje se svými hračkami ke snění o lepším světě. Tohoto snu se nevzdá. Ani v izolaci od školního vzdělávání a vrstevníků nepropadá apatii, čte, píše si deník a básně. Po válce, někdy navzdory nepochopení učitelů a spolužáků, usiluje o dohnání zpoždění a překonání následků vyřazení z normálního života. Jak říká, podaří se jí to až po desetiletích.

Maturuje, studuje, je promována. Během studia uzavírá manželství se svým učitelem, stává se matkou, babičkou i prababičkou. Ani tato složka života nepřináší jen radost. Provází matku i manžela ve smrtelné nemoci až do jejich posledního dechu. Svádí dlouhý boj o záchranu života syna, s jehož potížemi si tehdy většina lékařů neví rady.

Už z výčtu jejích zaměstnání by bylo vidět, že dar třetí sudičky nebyl v její době klíčem k úspěchu. Bylo to i k něčemu dobré – v různých zaměstnáních se mohly vyjevit různé její talenty. Začala jako výkupčí koní a trpěla tím, že je vlastně pomáhá likvidovat. Byla osvětovou pracovnicí, novinářkou, v období kolem roku 1968 se věnovala studiu sociologie, které už nemohla zužitkovat. Plné tvůrčí uspokojení jí nakonec poskytla práce učitelky, třebaže ztížená nemilostí, do níž za normalizace upadla. Svou trnitou cestu různými štacemi (a mnoho dalšího) vylíčila v knize Naše doba a my v ní, o níž se psalo na stránkách Listů (5/2009). Od té doby přispěla Listům asi dvaceti články, dopisy a rozhovory. Staly se základem pro další knihu My a oni o vztahu lidí ke zvířatům, jejíž vydání a uvedení v rodných Vranovicích (dokumentované na internetových stránkách obce) jí poskytlo jednu z posledních radostí. Další kniha měla být o lidech na okraji společnosti.

Nespokojila se však s psaním. Ráda říkávala, že člověk stvořil boha a nikoliv bůh člověka, ale i pro své věřící přátele byla ztělesněním křesťanských ctností. Když viděla na ulici upadnout vysíleného bezdomovce, přivolala mu pomoc, a protože ho nevzali do nemocnice, ubytovala ho u sebe do doby, než se zotavil.

Poslední prázdniny prožila naplno. Putovala po Vysočině a po Domažlicku, vystoupila z Pusteven na Radhošť, ještě počátkem listopadu se radovala z vynalézavé expozice olomouckého muzea. Snad tušila, že nad ní visí Damoklův meč v podobě astmatem oslabených plic. S jeho úderem bojovala ještě dva měsíce, do 8. prosince 2015.

Inženýrka Eva Dobšíková patří k lidem, o nichž bylo řečeno: „Vy jste solí země.“

Jan Novotný

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Eva

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu