Josef Kašpar

Plebiscit o Matteu Renzim

Rok 2016 rozhodne nejen o osudu reforem, které mají zrychlit legislativní proces v Italské republice, ale i o politické kariéře současného italského premiéra.

Benito Mussolini v roce 1935, když ženevská Společnost národů vyhlásila hospodářské sankce vůči Itálii na protest proti válce v Habeši, prohlásil: molti nemici molto onore (mnoho nepřátel znamená velkou čest). Pak se ví, jak to všechno skončilo. Současného italského premiéra Mattea Renziho nelze v žádném případě přirovnat k Ducemu, nicméně i on po každé kritice prohlašuje: „čím víc do nás střílejí, tím odhodlanější jsme.“ A tak i v milánském Corriere della Sera komentátor Massimo Franco, jinak dosti nakloněný bývalému florentskému starostovi, napsal: „těch protivníků začíná být nějak moc, a nejen v Itálii.“

V minulých dnech italský Senát schválil definitivně jednu z hlavních reforem: po 70 letech končí parlamentní systém založený na naprosté rovnoprávnosti obou komor parlamentu – sněmovny i senátu. V roce 1946, kdy ještě vzpomínka na fašistickou diktaturu byla čerstvá, to autoři ústavy považovali za pojistku proti jakékoliv snaze se vrátit nazpět.

Postupem času se ukázalo, že legislativní proces je neúnosně zdlouhavý – každý zákon musí být odhlasován ve stejném znění v obou komorách a stačí, aby jedna z nich do textu zanesla menší opravu, a ta druhá se musí k návrhu vrátit a schválit změnu. A třeba přijít i ona s nějakou úpravou, kvůli čemuž se z celého schvalování zákona stane jakýsi pingpong, který byl únosný v dobách hospodářského rozmachu, ale dnes je neakceptovatelným luxusem.

Nový Senát má značně omezené pravomoci a způsob, kterým bude zvolen, nevyvolává nadšení. Ale Renzi se rozhodl veškeré kritice předejít. Na podzim tohoto roku se bude konat plebiscit, při němž mají občané rozhodnout, zda tato změna definitivně vstoupí v platnost. „A v případě, že občané tuto reformu zamítnou, půjde jasně o mou porážku a moje politická kariéra tím skončí. Nemělo by smysl pokračovat, do politiky jsem vstoupil, abych Itálii oživil.“

Takže referendum spíše než o reformě Senátu bude referendem o Renzim a jeho vládě. „Pokud si Renzi myslí, že tímto vydíráním si zajistí vítězství, hluboce se mýlí. Jeho vláda skončí na podzim,“ prohlásil okamžitě předseda poslaneckého klubu Berlusconiho Forza Italia ve sněmovně Renato Brunetta.

Pro Renziho ale problém není Forza Italia, která je v úpadku a podle průzkumů veřejného mínění by dnes nedostala víc než 12 procent hlasů. Ani halasně protestující Liga Severu to prozatím přes 16 procent nedotáhla. Přitom je možné, že alespoň někteří voliči Forza Italia reformu schválí. Proč?

Odpověď na to dává levé křídlo Renziho Demokratické strany, které je z hlediska přežití vlády mnohem nebezpečnější. „Protože Renzi je vlastně tak trochu levicový Berlusconi, protože zavádí reformy, které magnát chtěl prosadit, ale nedokázal to,“ prohlásil šéfredaktor deníku Il Fatto Quotidiano Marco Travaglio. Mnoho představitelů levého křídla Demokratů, které ztratilo kontrolu nad vládou i stranou, považuje Renziho za jakési parvenu, historický omyl a hledá způsob, jak se ho zbavit tak, aby „Demokratická strana opět zastupovala tradiční vrstvy voličů“. Nemůže mu odpustit reformu pracovního trhu, hospodářskou politiku, která nebere velký ohled na námitky odborů, snahu radikálně reformovat veřejnou správu.

Není pochyb o tom, že některé reformy fungují, jako například reforma pracovního trhu, ale při snahách o zrychlení justice, lepší fungování veřejné správy nebo o tvrdý zásah proti plýtvání zdroji na poli zdravotnictví Renziho vláda narazila na tvrdošíjný odpor a v početných případech zůstala tzv. politica degli annunci, tedy politikou vítězných prohlášení, za nimiž stojí často pouze úmysl, ale nikoliv realizace. Přesně to, co často dělal Berlusconi.

Odpor levého křídla by se mohl nepříjemně projevit na jaře: v Miláně, Turíně, Římě i Neapoli se budou konat obecní volby. V těchto městech proběhnou v únoru a březnu primárky, při nichž členové strany mají zvolit kandidáta na funkci starosty. A prakticky ve všech městech levé křídlo staví vlastního kandidáta proti lidem blízkým premiérovi. Výsledek by pak mohl být jako loni v Janově, kde rozpolcení Demokraté umožnili vítězství kandidáta pravice anebo kandidáta populistického hnutí Pěti hvězdiček, které má zvláště v Římě dobré vyhlídky na vítězství. Porážka v těchto městech by Renziho určitě oslabila.

Premiér prohlašuje, že „Itálie vyšla definitivně z krize díky refomám naší vlády“. Pravda je, že krize skončila, ale hospodářské oživení a růst jsou mnohem pomalejší než například ve Španělsku, Irsku či Portugalsku. Na kritiku premiér odpověděl tvrdým útokem na politiku úspor, prosazovanou Bruselem a Berlínem. Na zasedání Strany evropských socialistů v Bruselu prohlásil, že „je třeba skončit s dominancí Německa“, je zapotřebí mnohem větší flexibilita, a dodal, že „není možné, abychom stále chodili do Bruselu s prosíkem, jsme velká země a do rozpočtu Unie dáváme mnohem víc, než dostáváme“. Brusel to po několik týdnů nechal být, pak ale komisař Moscovici prohlásil, „že Itálie by to s flexibilitou neměla přehánět, dostala hodně pomoci a ústupků, ale nelze zapomenout na její velký státní dluh“. Renzi nepřestal se šťoucháním, až to nakonec předseda Komise Juncker 16. ledna nevydržel a veřejně prohlásil, že „nechápe proč Renzi neustále uráží Komisi. Flexibilitu jsem zavedl já, ne on“. Na to Renzi furiantsky: „Nenecháme se zastrašit, máme pravdu.“ Korunu všemu nasadil předseda frakce Evropské lidové strany v Evropském parlamentu Manfred Weber, který doslova prohlásil, že „Renzi ohrožuje důvěryhodnost Unie“. Rozčilil ho fakt, že Itálie odmítla schválit udělení tří slíbených miliard eur Turecku, které by mělo zpomalit příliv uprchlíků do Evropy, hlavně však do Německa.

S velkou pravděpodobností má italská vláda v ledačems pravdu – například když viní Němce z obojakosti. Na jedné straně kancléřka Merkelová tvrdě požaduje pokračování v protiruských sankcích, ale na druhé straně klidně schvaluje zdvojnásobení naftovodu North Stream přes Baltické moře. Zatímco South Stream, který by byl pro Itálii velmi výhodný, byl sankcemi pohřben. Stejně tak má pravdu, když říká, že problému uprchlíků si v Evropě všimli, až hlavní proud přišel přes Balkán do střední Evropy. A že politika relokace migrantů utrpěla katastrofální fiasko. Během čtyř měsíců bylo z Itálie „odvezeno“ 190 osob, hlavně do Švédska.

S velkou pravděpodobností budou tyto spory diplomaticky vyřešeny. Nicméně, jak zdůrazňují početní komentátoři, „Renzi nemůže takové bitvy svádět sám, musí mít spojence. A ty nemá: s Francií se nedohodl, protože Itálie se nepodílí na bombardování Sýrie. Ve Španělsku je situace nepřehledná, s Británií nikdo nemůže počítat a Němci asi jen tak brzy na kritiku nezapomenou“. Alespoň tak vidí situaci současného italského premiéra římská La Repubblica.

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v českých i italských médiích, žije v Římě.

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Plebiscit o Matteu Renzim

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu