Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Změna vlády v listopadu 2015 se pro Polsko rovná vjezdu do prudké zatáčky. Problém ale je, že nová vláda – plně ovládaná stranou Právo a spravedlnost (PiS) – zatáčí velmi prudce vpravo, a zároveň chce prudce zatočit také vlevo. Při takových obrátkách musejí prokluzovat kola a bláto cáká na všechny strany. Právě toto prokluzování sledují s neklidem samotní Poláci, s Polskem sousedící státy i celá Evropská unie. Řidič však všechny vespolek ujišťuje, že má vše skvěle pod kontrolu a dodržuje standardy.
Nová vláda realizuje politiku, kterou lze popsat jako katolicko-národně-socialistickou. Je to však jen přibližné, protože názvosloví se v tomto případě vymyká všem pojmům. V oblasti nadstavby – zde nejsou žádné pochybnosti – se jedná o ultrapravicový směr prosycený katolicko-patriotickými obsahy, který přímo nařizuje milovat vlast. Slova Polsko, patriotismus, národ a právě vlast zaznívají z úst všech politiků této strany a jsou jimi neustále skloňována ve všech pádech. Piotr Gliński, vicepremiér a zároveň ministr kultury, prohlašuje, že polská kultura nyní musí být striktně národní. Sám – vzděláním sociolog – bude z tohoto hlediska kontrolovat repertoár divadel a z rozpočtu ministerstva zaplatí hollywoodský velkofilm o velkolepých činech polských vlastenců. Jak toho dosáhne – to neříká. Proč by se však měl Hollywood zajímat o výmysly tohoto pána?
Ve sféře ekonomické základny – naprosté vzdušené zámky. Symbolem změn jsou ve volební kampani slíbené snížení věku odchodu do důchodu a výplata přídavku na druhé dítě ve výši 500 zlotých měsíčně. Právě tyto volební sliby přinesly PiS volební vítězství. Jenže tyto peníze je třeba někde najít. Ministr vysokého školství tedy nabízí zavedení placeného studia medicíny. Háček je v tom, že v Polsku není studium medicíny v jeho gesci, ale řídí je resort zdravotnictví. Ministr zdravotnictví se však k tomuto tématu nevyjadřuje. A tak dále. A tak podobně.
Nejhorší však nejsou detaily, nýbrž celková podoba realizace této nové politiky – rychlý odklon od liberální demokracie, ničení právního státu, který byl s nemalými obtížemi budován od roku 1989. Symbolem přechodu k demokratuře (tedy ani demokracii, ani diktatuře) jsou pokusy paralyzovat prostřednictvím zákonů Ústavní soud (ÚS) – soudní orgán, který je z definice nezávislý na ústavodárné i výkonné moci a jehož úkolem je střežit soulad parlamentem schválených zákonů s ústavou. PiS v Sejmu bez překážek prosadil tzv. opravný zákon, který omezuje roli ÚS na poslušné přikyvování rozhodnutím Sejmu zcela ovládaného PiS. Problém je v tom, že zákony schvalované Sejmem jsou v rozporu s ústavou. Takové hodnocení vydal samotný Ústavní soud. Ani prezident ani vláda si však z jeho rozhodnutí nic nedělají. PiS ústy svých stranických členů tvrdí, že soud nemá co říkat, má se pouze podřídit vůli poslanecké většiny.
Aféra s Ústavním soudem je dnes pravděpodobně nejvýraznější příklad porušení platné ústavy. Je však hned třeba k tomu připočíst bleskové zničení politicky nezávislé veřejné služby, která se mrknutím oka pomocí poslaneckého zákona změnila v stranickou nomenklaturu. Velmi rychle byly tzv. „sledovacím“ zákonem omezeny také občanské svobody. Stejně spěšně došlo i k převzetí veřejných médií, což bylo spojeno s propouštěním mnohaletých zaměstnanců – často mediálních hvězd – a jejich nahrazováním lidmi PiS. To vše na základě krátké novely, kterou Sejm odhlasoval bez ohledu na kritické hlasy opozice.
To všechno se děje proto, že vládu v Polsku převzal de facto jeden člověk – Jarosław Kaczyński. Šéf vítězné strany Právo a spravedlnost a řadový poslanec Sejmu, předseda vlády v letech 2006–2007, kdy naposledy vládla PiS, bratr polského prezidenta z let 2005–2010, který v dubnu 2010 zahynul při letecké katastrofě ve Smolensku. Na Kaczyńském, který de facto vládne Polsku, protože jeho rozkazy vykonávají bez odmlouvání prezident Andrzej Duda (PiS) i premiérka Beata Szydło (PiS), dnes nespočívá absolutně žádná ústavní zodpovědnost. Kromě prezidenta a paní premiérky ho jako guru náboženské sekty poslouchají maršálkové (předsedové) Sejmu i Senátu, všichni poslanci a senátoři PiS i ředitelé největších státních firem, v nichž také proběhla rychlá personální výměna ve prospěch nové moci.
Žádný div, že v odpovědi na tuto situaci Poláci nesdílející postoje PiS a Jarosława Kaczyńského vyšli do ulic. Organizátorem manifestací, které teď pobíhají cyklicky ve všech větších polských městech vždy po schválení dalších zákonů ohrožujících demokracii, je Výbor na obranu demokracie (KOD), jenž původně vznikl ad hoc na Facebooku. Organizace bleskově spojila více než 50 tisíc Poláků a ještě mnohem více osob shromažďuje během pouličních demonstrací.
Název KOD mámivě připomíná název Výboru na obranu dělníků (KOR), jenž vznikl v Polské lidové republice v roce 1976 jako odpověď na represe komunistické moci, která zadusila protesty dělníků v Radomi a varšavské továrně Ursus reagující na oznámení zvýšení ceny potravin. KOR byl v té době jedinou otevřeně fungující opoziční společenskou organizací v zemích sovětského bloku. O rok později vznikla v Československu Charta 77, která s KOR úzce spolupracovala. KOD, který vnímá ohrožení, jaké pro Polsko z jednání vlády PiS vyplývá, se vědomě hlásí k této slavné tradici.
Tento stav věcí znepokojil Evropskou komisi. Na počátku ledna se rozhodla zahájit vůči Polsku proceduru monitorování dodržování demokratických pravidel. Znepokojení EK vyvolalo zejména počínání PiS vůči Ústavnímu soudu. Znepokojené ale nejsou jen unijní instituce. Ratingová agentura Standard & Poor's snížila v polovině ledna dlouhodobý rating polského dluhu v cizí měně z A- na úroveň BBB+. A tady už se nejedná o nějaký odlišný politický názor, nýbrž o reálné hodnocení ohrožení hospodářství státu. PiS zlomila svého druhu rekord. Za osm týdnů proměnila Polsko z kvetoucí demokracie středo-východní Evropy v demokraturu se zpomalujícím se hospodářstvím, k níž Západ nemá důvěru, po vzoru Běloruska. A to všechno jednoznačně na přání polských voličů.
PiS vyhrála parlamentní volby 25. října 2015. Má většinu v Sejmu a ve většině případů také podporu třetí parlamentní strany Kukiz '15. PiS je považována za pravicovou nebo krajně pravicovou stranu. Kukiz '15 je náhodná sebranka zklamaných předchozími vládami Občanské platformy a rolnické Polské lidové strany (PSL), seskupená okolo zpěváka Pawła Kukize. Chtějí změnit systém, ale příliš nevědí na jaký. Tedy kromě toho, že požadují změnu volebního systému tak, aby se volilo většinovým systémem v jednomandátových obvodech. Na druhé straně je známo, že kdyby byl takový systém zaveden, strana Kukiz '15 by neměla šanci získat ani jeden mandát. Dodejme, že sám Paweł Kukiz útočí na všechny okolo, PiS nevyjímaje, aby za chvíli v Sejmu hlasoval ruku v ruce s poslanci této strany. Kukiz také rád veřejně obviňuje z různých věcí židy, všemožné nepřátele vlasti a komunisty, což ilustruje duševní stav představitele této formace nejlépe.
Na kandidátce Kukiz '15 se objevili představitelé národovců – takových organizací jako Všepolská mládež (MW), která má blízko k fašismu a antisemitismu, když své národní preference vysvětluje příchylností k čistě polským, národním patriotickým hodnotám. Tyto organizace, ostatně stejně jako samotná PiS, mají velkou podporu mezi představiteli polské katolické církve. Mnoho biskupů, ale také místních farářů podporuje tato hnutí a veřejně se o nich vyjadřuje jako o nejlepší reprezentaci polského patriotismu. Antisemitské či rasistické výroky, které z těchto řad často zaznívají, ponechávají jak církev, tak pravicové strany s PiS v čele jednoduše bez komentáře.
Jarosław Kaczyński veřejně říká, že bojuje za hodnoty, které ctila jeho před několika lety zesnulá matka. Pokud dospělý, sedmašedesátiletý muž, bývalý premiér země, představuje své politické plány takto, je těžké nepoložit si otázku po jeho psychickém zdraví. Kaczyński prožil v roce 2010 rodinnou i politickou tragédii. Při smolenské katastrofě ztratil svého bratra-dvojče, švagrovou a velké množství spolupracovníků (na palubě letadla bylo kromě prezidentského páru 94 osob, mnoho z nich působilo v nejvyšších patrech PiS a v kanceláři prezidenta – bratra-dvojčete dnešního neformálního vůdce Polska). Takový prožitek nemůže neovlivnit osobnost člověka ani jeho psychický stav.
De facto druhým člověkem ve státě se stal jistý poslanec PiS – Stanisław Piotrowicz. Je to bývalý prokurátor Polské lidové republiky, bývalý člen Polské sjednocené dělnické strany (PZPR), do níž vstoupil v roce 1978; člen exekutivy PZPR ve vojvodské a okresní prokuratuře v Krosně, autor žaloby proti aktivistovi demokratické opozice Antonimu Pikulovi, oceněný komunistickou vládou v roce 1983 bronzovým křížem za zásluhy. Tento člověk předkládá v Sejmu všechny pisovské zákony spojené se soudnictvím a justicí (včetně „opravného zákona“ o Ústavním soudu). Když se jej novináři soukromé televizní stanice zeptali na problémy polského soudnictví, odpověděl: „Ve druhém odstavci (platné ústavy) se hovoří o tom, že Polská lidová republika... eee... Polská republika je demokratický právní stát, který uskutečňuje zásady právního státu.“ Není co dodat. Dvacet sedm let po pádu komunismu se prokurátoru Piotrowiczovi současné Polsko stále plete s PLR.
Všechna zákonodárná rozhodnutí Sejmu přijatá většinou hlasů PiS a Kukiz '15 bezodkladně podepisuje prezident Duda. Neohlíží se na to, zda jsou tyto právní akty v souladu s ústavou, ani na zamítavá rozhodnutí ÚS, který neustále upozorňuje na fakt, že se jedná o protiústavní rozhodnutí. Tím tedy vědomě porušuje momentálně platnou polskou ústavu a vystavuje se budoucímu rozsudku Státního tribunálu. Z čeho čerpá víru, že jej jednoho dne nedostihne, to ví jen on sám.
Nová moc by samozřejmě mohla současnou ústavu změnit legální cestou. Nedisponuje však dostatečnou většinou hlasů v Sejmu. Proto vysvětluje, že vůle národa je důležitější než ústavní předpisy. Jsou to však klamavá tvrzení, která snadno shodí ze stolu každý slušný právník.
Neví se, jak tato polská příhoda s PiS skončí. Dnes vypadá situace mimořádně zapeklitě. Odpor těch, kdo s vládou PiS nesouhlasí, by byl normální věcí v každé demokracii. Není však normální, když Jarosław Kaczyński veřejně nazývá manifestující příznivce KOD „horším druhem Poláků“ a přirovnává je ke gestapu. Žádný vyrovnaný a slušný politik demokratického státu by si nic podobného prohlásit nedovolil. Jarosław Kaczyński v dnešním Polsku smí všechno. Dokonce i označovat Poláky, kteří s ním nesouhlasí, za gestapáky.
Není těžké uhodnout, oč usiluje nový náčelník státu. Má v rukou téměř všechny možné prostředky, aby v Polsku zavedl diktaturu. Zda je to jeho cílem, ví jen on sám a možná nejbližší okruh jeho spolupracovníků. Nemusejí to vědět ani prezident, ani premiérka. Mohlo by je to jedině vystrašit a demoralizovat.
Jisté je, že Kaczyński chce Polsko přetvořit v národně-katolický stát. Během osmi let své vlády spravovala koalice liberální Občanské platformy (PO) s rolnickou PSL Polsko v podstatě bez ideologického programu. Lze říci, že programem PO byla právě neideologičnost. PiS chce naopak ideologizovat všechno, školami počínaje, kulturou a uměním konče. Taková východiska měly dva velké totalitarismy 20. století: hitlerovský nacismus a komunismus. Tyto podobnosti nemohou nechat pozorovatele polské politické scény ani samotné Poláky bez obav.
Kaczyński je člověk, který nesnese odpor. Je známý svou tvrdostí vůči podřízeným. Dnes chce tuto bezohlednou tvrdost přelít na celou polskou společnost. Jeho idolem je maršálek Piłsudski, náčelník Polska, který se zasloužil o obnovu země po první světové válce a po získání nezávislosti v roce 1918. Piłsudski, to je takový polský Masaryk. S tím obrovským rozdílem, že se v roce 1926 dopustil ozbrojeného státního převratu a brutálně převzal moc v Polsku, jelikož nemohl žádným způsobem vnutit svou vůli Sejmu a tehdejší vládě mírovou cestou. Právě tento tzv. květnový převrat byl počátkem období fašizujícího sanačního režimu, který také zaváděl morální obrodu a v roce 1938, již po smrti maršálka, neváhal spolu s Hitlerem zaútočit na Československo a připojit k Polsku Těšínské Slezsko.
Sklony k vládě tvrdé ruky jsou mezi Kaczyńského příznivci až příliš výrazné. Pomoc ze strany katolické církve je také šokující, protože z jejích dějin (například z frankistického Španělska) víme, jak takové spojenectví oltáře a trůnu dopadá pro církev. Špičky polské katolické církve se však bez ohledu na varování Druhého vatikánského koncilu výrazně stavějí na stranu Kaczyńského a PiS. Je evidentní, že Kaczyński využívá náboženství i instituci církve a bez zábran je zaplétá do své hlasitě prosazované vize patriotického zápalu a morální obrody národa.
Taková politika neodpovídá reáliím 21. století a sjednocené Evropy. Kaczyński vyznává ideu národního státu z 19. století, jemuž vládne silná ruka, a otevřeně se staví proti všemožným projevům federalizace Evropské unie.
Debata o stavu vlády práva a demokracie v Polsku, která proběhla v Evropském parlamentu 20. ledna tohoto roku, vrhla světlo na všechny evropské přátele Kaczyńského a PiS. Fronta obránců pisovské vize Polska začíná europoslanci francouzské Národní fronty a končí Čechem Petrem Machem. Také polští euroskeptici z drobných xenofobních stran podpořili během této debaty vládu PiS. Všichni tito přátelé PiS neskrývají, že by si přáli úpadek Evropské unie.
Vláda PiS v Polsku dává těmto stranám naději, že dojde k rozpadu Evropské unie. Nad těmito plány si zase mne ruce Putin v Kremlu. Je připraven potichu podporovat vládu PiS, protože ta mu přináší nejen rozmanité možnosti jak manévrovat zahraniční politikou Polska, ale také naději na oslabení jednoty EU a její eventuální rozpad. Proto se Kaczyńského vláda Kremlu mimořádně hodí do karet.
Z polštiny přeložila Anna Plasová.
Jacek Kubiak (1960) je biolog, jako publicista spolupracuje s několika polskými médii a Listy, dlouhodobě žije ve Francii.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
