Zdeněk Víšek

Chorvaté na Moravě

Historie moravských Chorvatů je pro většinu české společnosti tématem dosud málo známým, přestože příslušníci toho etnika žijí v naší vlasti nepřetržitě od 16. století a představují – vedle Němců a Poláků - jednu z historických národnostních menšin České republiky. V roce 2001 se k chorvatské národnosti při sčítání lidu přihlásilo 1585 českých občanů, o deset let později 1448 lidí.

Osudy chorvatského osídlení na Moravě jsou přímým odrazem vývoje českých politických dějin a zahrnují historické etapy od příchodu několika vln chorvatských uprchlíků v důsledku turecké expanze do středoevropského prostoru až po nástup nacistické a komunistické diktatury ve 20. století.

Třebaže oba totalitní systémy způsobily – byť každý jiným způsobem – násilný rozvrat tohoto etnického společenství, po roce 1989 jsme svědky relativně úspěšných snah o alespoň částečnou obnovu kulturního a společenského života chorvatské minority.

Kdy k nám přišli Chorvaté?

Počátky chorvatského osídlení jižní Moravy lze klást do třicátých let 16. století, kdy na Břeclavsko přicházely na pozvání rodu Lichtenštejnů jednotlivé chorvatské rodiny, které se živily vinařstvím a sadařstvím. Stalo se tak po bitvě u Moháče (1526), která znamenala přelom v mocensko-politickém uspořádání středovýchodní Evropy.

Hlavní vlna příchodu Chorvatů na území dnešního českého státu ovšem nastává až v 80. letech 16. století, kdy císařský generál Kryštof z Teufenbachu uvedl do Nového Přerova, Guttenfeldu (Dobré Pole) a Fröllersdorfu (později Frélichov, dnes Jevišovka) na Mikulovsku osadníky z chorvatského pomezí, kteří se stali zvláštním etnickým ostrůvkem uprostřed německy hovořícího okolí.

Chorvaté žili i v několika dalších obcích regionu, například v Hlohovci, Charvátské Nové Vsi a v Poštorné, ale jejich zastoupení zde nebylo tak výrazné a časem zaniklo. Naopak ve Frélichově, v Novém Přerově a v Dobrém Poli se podíl chorvatského obyvatelstva postupně zvyšoval, neboť do těchto vsí přicházeli další chorvatští osadníci – ať již jako váleční uprchlíci či ekonomičtí migranti.

Chorvatské komunity v těchto lokalitách se vyznačovaly po celou dobu své existence silným vědomím národní identity. V tomto směru sehrával důležitou roli především chorvatský jazyk, který udržoval jejich etnické povědomí. Z důvodu výrazného jazykového rozdílu mezi němčinou a chorvatštinou bylo zřejmé, že asimilace ve Frélichově, v Dobrém Poli a v Novém Přerově neprobíhala tak rychle jako v obcích, kde Chorvati žili společně s českým obyvatelstvem. Ovšem výuka ve školách ve všech třech chorvatských obcích probíhala po celé 19. století pouze v německém jazyce, byť do roku 1805 se zde vyučovalo též chorvatsky a česky.

V dalších zemích střední Evropy

Chorvaté, kteří až do roku 1948 žili na malém, ale kompaktním území jižní Moravy, představovali nejsevernější výběžek chorvatského osídlení ve střední Evropě.

Další chorvatské menšiny vznikly v době středověku – za podobných historických okolností jako ta na Moravě – též na území Rakouska, přičemž nejvýraznější zastoupení mají tamější Chorvaté v dnešní rakouské spolkové zemi Burgenland, dále na západě Maďarska i na Slovensku, kde dosud ve třech obcích v okolí Bratislavy (Chorvatský Grób, Devinská Nová Ves a Čunovo) žije asi 1000 osob chorvatského původu.

V této souvislosti je vhodné připomenout, že chorvatské rodinné kořeny měl i poslední československý komunistický prezident Gustáv Husák, jehož babička byla příslušnicí chorvatské menšiny na Slovensku.

Chorvatské předky má také jiný významný slovenský politik – bývalý prezident Slovenské republiky Ivan Gašparovič. Ovšem na rozdíl od Husákovy babičky, která pocházela z dávno usedlé chorvatské minority, je Ivan Gašparovič potomkem „jiných“ Chorvatů –ekonomických přistěhovalců, kteří přišli na Slovensko z tehdejšího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie) krátce po první světové válce.

Celkový počet Chorvatů dosud žijících v Rakousku, v Maďarsku, na Slovensku a v České republice je obtížné přesně stanovit – některé odhady hovoří až o počtu 40 tisíc lidí, přičemž v Rakousku dnes žije asi 25–30 tisíc a v Maďarsku asi 10 tisíc osob chorvatské národnosti.

Pohledem Ottova slovníku

Autentické svědectví o jazykové, náboženské i společenské situaci jihomoravských Chorvatů na přelomu 19. a 20. století podává heslo Chorvati na Moravě v Ottově slovníku naučném, jehož příslušný díl byl vydán roku 1897:

Chorvaté sami užívají pro osady svých názvů: Gutfjeld, Frlješdorf a Prerava. Služby boží konají se v Gutfjeldě a Frlješdorfě dvakrát chorvatsky a jednou německy, v Preravě třikrát chorv. a jednou něm. Lid se modlí a zpovídá chorvatsky. Chorvat lpí na svých zvycích, svém kroji a své mateřštině. Nic nedbá posměchu svého okolí a přezdívky Krobot; vždyť je si vědom své síly. Chorvaté silně se rozeznávají od okolních Němců vysokou ztepilou postavou, silou, mužností a pracovitostí, ženy krásou. Chorvatský junák nerve se s německým chasníkem, má jej za slabého a bylo by nedůstojno slabého poprati. Na vojnu berou téměř všecky k jezdectvu.

Pozemky jejich jsou dosti úrodné, vinorodé, a přičinlivostí domohli se jisté zámožnosti. Jsou hrdi na to, že u nich nikdo netrpí hlady. Sňatky uzavírají skoro výhradně mezi sebou a jmenovitě děvčata nechtí si bráti Němce. Proto Chorvaté všech tří osad tvoří jediné příbuzenstvo. ... V celku neliší se valně od blízkých Slováků okolí břeclavského, kteří ostatně právě od našich Chorvatů mnoho převzali, jako naopak v mluvě zase Chorvaté, kde nevystačují svou řečí, vypůjčují si ze slovenštiny. Každý Chorvat umí též česky a německy. Jelikož jazyk svůj pěstí jen v domácnosti, v sousedských stycích a v kostele, nemohl se týž vyvíjeti a je dnes silně promíchán slovenštinou, méně češtinou. Přízvuk se skoro počeštil. Lidových písní se zachovalo málo, tanců ještě méně, avšak i v tom půjčováním si od Slovákův pomáhají. ... Vyznání jsou vesměs katolického. Modlitby a zpěvníky mají chorvatské, v Uhřích tištěné maďarským pravopisem.

... Počet Chorvatů udává statistika z r. 1890 ve Frlješdorfě 781 (proti 63 Čechům a 295 Němcům), v N. Preravě 574 (41 Č. a 96 N.), jen v Gutfjeldě připočtli všecky Chorvaty k Němcům, jest jich však ze 675 ob. asi 70 %. Pozoruhodno je, že procento Chorvatů proti Němcům stále stoupá.

Toto letité slovníkové heslo, které je zároveň i jakousi folkloristickou studií, podává dobovou zprávu nejen o počtu jihomoravských Chorvatů, ale i o jejich zvycích a náladách, třebaže v pasážích věnovaných různicím mezi Chorvaty a Němci patrně problémy chorvatsko-německého soužití zveličuje, neboť Chorvaté se do značné míry za staletí koexistence bez problémů sžili s většinovým německým obyvatelstvem. V rakousko-uherské monarchii se moravští Chorvaté rovněž z praktických důvodů přikláněli k německé jazykové orientaci a jako obcovací řeč při sčítání lidu uváděli spíše němčinu než češtinu.

První republika

Vyhlášení samostatného československého státu 28. 10. 1918 pro zdejší Chorvaty představovalo samozřejmě významný, byť nijak zásadní přelom v jejich společenské, ekonomické a kulturní situaci.

Mikulovsko, kde tehdy vedle 1700 Chorvatů žila především německá populace (96,3 %) a jen malý zlomek Čechů (1,8 %), se stalo po dobu několika týdnů na podzim 1918 součástí separatistické provincie Německá jižní Morava, než v polovině prosince téhož roku bylo obsazeno československým vojskem, které v této části nově vzniklé republiky prosadilo autoritu pražské vlády.

S odstupem téměř jednoho století je obtížné stanovit, zda se většina místních Chorvatů ke vzniku ČSR stavěla pozitivně či nikoliv – pravděpodobně tuto novou skutečnost vzali pouze na vědomí.

Nejvýznamnější změna v životě místních Chorvatů po roce 1918 je spjata především se vznikem českých obecních škol v Dobrém Poli a ve Frélichově.

Zatímco založení české školy v Dobrém Poli proběhlo bez problémů, proti vzniku české školy ve Frélichově se postavili nejen dosavadní němečtí učitelé, což bylo pochopitelné, ale i mnozí místní Chorvati, kteří nedůvěřovali nově příchozím českým pedagogům. Tyto problémy se po nějaké době ale podařilo odstranit, a tak roku 1924 zde byla postavena i česká měšťanská škola, kterou navštěvovaly společně chorvatské a české děti. Vyučování v chorvatštině ale ani za první republiky zahájeno nebylo.

V roce 1934 – tedy již po nástupu A. Hitlera k moci – si příslušníci chorvatské menšiny připomněli 400. výročí svého příchodu na Moravu, přičemž vzpomínkové slavnosti se tehdy staly rovněž příležitostí k manifestaci československo-jugoslávského „malodohodového“ spojenectví. Jako reakci na radikalizaci sudetských Němců starosta Frélichova Matěj Šalamon ve třicátých letech opakovaně deklaroval, že moravští Chorvati zůstanou republice věrni a v každém případě budou bránit její hranice.

Před druhou světovou válkou měla pronacistická Henleinova Sudetendeutsche Partei v Dobrém Poli 144 členů (z 699 obyvatel), ve Frélichově 100 (z 1268 obyvatel) a v Novém Přerově jen 40 (z 629 obyvatel). Členy SDP (a jejími voliči) však nebyli (až na výjimky) zdejší Chorvaté, ale místní Němci, již zde rovněž žili a kteří – zvláště po připojení Rakouska k Německu – začali od léta 1938 stále otevřeněji požadovat změnu státních hranic.

Politická situace na jižní Moravě koncem třicátých let byla pochopitelně napjatá, nebyla ale tak ostře vyhrocená, jako tomu bylo například v západních Čechách či na severní Moravě.

Mnichov 1938 a druhá světová válka

V důsledku mnichovského diktátu bylo jihomoravské pohraničí (podobě jako jiné části tzv. Sudet) připojeno k nacistické Třetí říši jako součást říšské župy Niederdonau a obyvatelé Frélichova, Nového Přerova a Dobrého Pole se stali německými státními občany. Zdejší české národní spolky (Sokol a Národní jednota pro jihozápadní Moravu) byly rozpuštěny a české školy uzavřeny. Někteří Chorvaté však změnu politických poměrů na podzim roku 1938 vítali a přihlásili se k německé národnosti – těch však byla menšina.

Dramatické okolnosti připojení Frélichova k nacistickému Německu takto popsal v pamětnické vzpomínce Chorvati jsme se narodili a taky jimi zůstaneme pan J. R.:

Tak já jsem se narodil ve Frélichově, dnes se říká Jevišovka, v roce 1929. Začal jsem tam chodit do školy, udělal jsem čtyři třídy, no a pak došli Němci a my jsme museli zase jít do německé školy.

Na to, když přišli Němci, si pamatuji doteď. Ti fanatici přišli do školy v uniformách, vyhodili všechny knihy, ty české spálili. Měli jsme českého kněze, tak ho v noci vzali, tahali ho po ulici a fackovali. Nikdo jim na to nemohl nic říct, zastat se ho. Lidi říkali, že jeden chlapec, nějaký Kryška, mu dal dokonce facku. Pan farář mu na to řekl: „Vidíš mě naposledy.“ Proč to řekl, nevím, ale ve válce tady ten kluk oslepl. Lidi pak na to často vzpomínali a říkali, že to má za to, že uhodil pana faráře. Já toho kluka neznal, byl o hodně starší než já. Jeho rodina pocházela ze Slovenska a všichni se tenkrát dali k Němcům.

Němečtí fanatici zbili i tehdejšího starostu, strýce Šalamuna, víc lidí pozatýkali. Já jsem měl strýce, který utekl do Rajhradu. To byl protektorát a tam na něj Němci nemohli. České rodiny, co žily ve Frélichově, tam zůstaly i za války. Třeba švec Růžička, ten tam byl celou dobu.

Když přišli Němci, my děcka jsme německy neuměly, tak jsme se musely učit. To bylo něco. Protože my jsme tam byli samí Chorvati. Byly nějaké německé rodiny, byly i české, a tak když jsem si s děckama hrál na ulici, nějaká německá slova jsem znal, ale německy jsem neuměl. První rok nám ve škole nedávali známky, museli jsme se prvně naučit jazyk, známky jsme dostávali až pak, druhý rok.

Za druhé světové války byli muži chorvatské národnosti z jihomoravských obcí povoláni k vojenské službě ve Wehrmachtu, kde mnozí z nich padli – především v bojích na východní frontě.

S ohledem na vznik ustašovského „Nezávislého chorvatského státu“, který se stal na jaře 1941 velmi aktivním spojencem hitlerovského Německa, byly chorvatskému etniku v odtrženém pohraničí postupně přiznány některé výhody a menšinová práva, což se jim po roce 1945 ale stalo osudným.

Poválečný vývoj

Po skončení druhé světové války se etnický charakter českého a moravského pohraničí výrazně proměnil. Téměř všechno německé obyvatelstvo bylo odsunuto v letech 1945–1947 do spojeneckých okupačních zón Německa i Rakouska – mnohdy za brutálních až zločinných okolností. Nelehký byl i osud chorvatské menšiny, která sice mimo území republiky vysídlena nebyla, neboť její „transfer“ do Německa, Rakouska nebo přímo do Jugoslávie nebyl myslitelný, ale i tak byla naprostá většina moravských Chorvatů nucena opustit své domovy, kde jejich předci žili po staletí.

Poválečná represivní opatření vůči Chorvatům z jihomoravských vsí probíhala ve dvou fázích – v období 1946–1947 a poté v letech 1948 až 1951.

Tzv. chorvatskou otázku řešila v první fázi zvláštní komise, která byla zmocněna prověřovat chování obyvatelstva Frélichova, Nového Přerova a Dobrého Pole v době německé okupace. Rada Zemského národního výboru v Brně akceptovala závěry této komise a vydala v roce 1947 příkaz mikulovskému okresnímu národnímu výboru, aby zkonfiskoval usedlosti 65 majitelů ve Frélichově, stejného počtu lidí v Novém Přerově a šesti v Dobrém Poli. Toto opatření se týkalo osob, které se dopustily kolaborace s nacisty – ať již skutečné nebo jen domnělé; tím měla být otázka konfiskací v chorvatských obcích vyřešena.

Ovšem roku 1948 dochází k dramatickému zvratu v postavení chorvatského obyvatelstva v tehdejším Československu, neboť okresní akční výbor Národní fronty v Mikulově v únoru 1948 rozhodl o vysídlení chorvatského obyvatelstva z jihomoravských vesnic. Stanovil, že veškeré chorvatské obyvatelstvo obcí Dobré Pole, Jevišovka (dříve Frélichov) a Nový Přerov má být odsunuto do vnitrozemí.

Násilné vystěhování chorvatských rodin se pak uskutečnilo v letech 1948 až 1951. Občané chorvatské národnosti byli po jednotlivých rodinách rozptýleni po celém území Moravy a Slezska, především v regionech Jesenicka, Šumperska a Rýmařovska. Počet obcí, do kterých se museli Chorvaté vystěhovat, bývá uváděn v odborné literatuře různě – mohlo se jednat o 44 i o 118 lokalit, případně i více.

Kolektivní vyhnání osob chorvatské národnosti se uskutečnilo po vydání výměru Okresního národního výboru v Mikulově 5. srpna 1948, a to na základě již zmíněného rozhodnutí Okresního akčního výboru Národní fronty v Mikulově ze dne 24. února 1948, schváleného následně Krajským akčním výborem v Brně 30. července 1948.

Nejprve byli vystěhováni obyvatelé chorvatské národnosti z Nového Přerova, poté z Frélichova a nakonec z Dobrého Pole. Odsun se týkal celkem 370 rodin, a proto v původních chorvatských vesnicích na jižní Moravě zůstalo v roce 1961 již jen 19 etnických Chorvatů – většinou přestárlých občanů.

Důvody, proč bylo rozhodnuto rozptýlit chorvatskou komunitu, lze hledat jednak v zištných pohnutkách některých mikulovských komunistických funkcionářů (získání majetků v bohaté oblasti jižní Moravy), jednak v důvodech politických, neboť Chorvaté byli komunistickým režimem vnímáni jako nepřátelsky smýšlející protikomunistická menšina, a to již od voleb roku 1946, kdy výrazně podpořili kandidáty lidové strany.

Situaci místních Chorvatů ještě zhoršila roztržka mezi Titovou Jugoslávií a dalšími „lidově-demokratickými“ státy v čele se Sovětským svazem v průběhu roku 1948. Ve prospěch vystěhovávaných Chorvatů se sice pokusilo intervenovat jugoslávské velvyslanectví v Praze, avšak marně. Ve snaze usmířit si československé komunistické vládce navrhovali dokonce moravští Chorvaté – pochopitelně v období před „roztržkou“ – přejmenovat obec Frélichov na Titovo, což však jejich pozdějšímu vyhnání nezabránilo.

Kolektivní vystěhování chorvatské menšiny byl svévolný akt mocenské zvůle, který navíc měl pro tehdejší režim pouze minimální ekonomický či politický přínos. Tato akce byla „legalizována“ až dodatečně, a to zákonem č. 213/1948 Sb.

Násilné vysídlení se týkalo navíc pouze příslušníků chorvatské menšiny na jižní Moravě, kdežto Chorvaté na Slovensku byli „odsunu“ ušetřeni. Již v polovině 50. let i komunistická státní moc vnímala vyhnání chorvatského obyvatelstva jako ukvapené a neuvážené, to však na jeho neradostném údělu příliš mnoho změnit nemohlo.

V novém prostředí

S novým – a pro ně zcela neznámým, často i nepřátelským – prostředím se Chorvaté sžívali obtížně, neboť úrodnou jihomoravskou rovinu byli většinou donuceni vyměnit za kopcovitou krajinu a drsné klima v podhůří hor severní Moravy. Navíc se setkávali s nedůvěrou místních občanů, kteří zpravidla nevěděli o minulosti svých nových sousedů nic; pokud přece něco, pak je nespravedlivě vnímali jako lidi, kteří si nějakým způsobem zadali s německými okupanty.

V té době také docházelo k mnohdy paradoxním situacím, kdy se chorvatští přesídlenci museli nastěhovat do domů sudetských Němců, kteří byli po roce 1945 nuceni ČSR opustit, zatímco v prázdných chorvatských staveních na Mikulovsku se usadili – kromě jiných nových osídlenců – slovenští reemigranti, kteří se vraceli především z Bulharska.

Trpkost situace chorvatských osídlenců v nových „domovech“, která mnohdy přetrvává dodnes, ilustrují například vzpomínky Nikdy nás tu nepřijali paní M. K., narozené roku 1935 ve Frélichově:

Nám tady dodnes neřeknou jinak než ti Chorvati. A to jsem tady už tolik let. Bylo mi jedenáct, když jsme přišli, teď je mi přes sedmdesát. Oni nás tady nepřijali a nemají nás rádi. Vysmívají se nám, pořád, opravdu.

Třeba když prohodíme na ulici něco chorvatsky, hned si z toho dělají legraci. Takže opravdu, prostě to tak zaniklo už, že to nikdo neuznává. Vůbec tady ne, protože tady je to taková sběrna všelijakých těch zlatokopů, ti přišli tady krást a brakovat po Němcích, mysleli, co tady budou mít. A nás měli taky za takové. Nevěřili, že to není pravda, že nás vyhnali, ale že jsme sem přivandrovali.

To dosídlení Chorvatů do těch vesnic bylo takové násilné. Oni tady už byli Češi, a pokud v tom baráku měli z čeho brát, tak tu byli. A to jim po Němcích vydrželo ty dva roky tak. V tom sedmačtyřicátém, osmačtyřicátém roce už nebyly zásoby, už se muselo dělat na poli, tak pak se snažili jít pryč. Ten se přihlásil, že půjde tam, ten půjde tam, ten půjde do fabriky. A tím se ti Chorvati tady do těch vesnic dostali.

V prvních letech po vystěhování bylo Chorvatům zakázáno své rodné obce, byť jen nakrátko, navštěvovat. Hlavním cílem jejich rozptýlení do tolika obcí byla rychlá národnostní asimilace, a proto jim bylo rovněž znemožněno jakékoliv sdružování.

Až postupem času měli Chorvaté větší možnost pohybu a několik rodin se dokonce vrátilo do původních domovů na jižní Moravě. Někteří vysídlenci se také přestěhovali za svými přáteli a známými do dalších míst, a tak v několika obcích vznikly menší chorvatské komunity.

Nejvýraznější chorvatské zastoupení měla obec Huzová, kde ještě na počátku 60. let 20. století tvořili občané chorvatské národnosti více než polovinu obyvatel, neboť do této vesnice nedaleko Moravského Berouna dorazila roku 1948 skupina 150 chorvatských vyhnanců. Běžně tu proto bylo slyšet chorvatské čakavské nářečí, kterým se po staletí mluvilo na jižní Moravě, a na ulicích i na polích bylo možno vidět chorvatské kroje, které většinou nosily místní ženy.

Po roce 1989

Politické poměry po demokratické revoluci umožnily svobodnou diskusi o skutečnostech, které do té doby tvořily „bílá místa“ našich dějin. Tato diskuse se týkala většinou událostí, o nichž panoval jakýsi všeobecný polistopadový „konsensus souhlasu“ (procesy 50. let, Pražské jaro 1968 nebo Charta 77), ale i těch stránek historie, které byly po roce 1989 hodnoceny krajně rozporuplně, jako bylo například vysídlení sudetských Němců nebo některé formy a projevy protikomunistického odboje 50. let.

Otázka vyhnání jihomoravských Chorvatů ve společnosti pochopitelně nemohla rezonovat tak intenzivně, jak tomu bylo v případě diskusí o odsunu Němců, ale i tak hodnocení vysídlení chorvatského obyvatelstva bylo velmi citlivým problémem – především pro samotné vyhnance a jejich potomky, kteří se dožadovali morální i finanční satisfakce za utrpěná příkoří, ale i pro občany, již po roce 1948 přišli do oněch jihomoravských vsí, které byli Chorvaté naopak donuceni opustit.

Již 21. ledna 1991 zaslali občané chorvatské národnosti české vládě memorandum, v němž požadovali rehabilitaci a omluvu za křivdy, kterým byli v poválečných letech vystaveni. V memorandu byl vysloven požadavek, aby byl násilný akt vysídlení napraven tím, že Chorvatům, kteří takové přání vysloví, bude umožněn návrat do rodných obcí, přičemž náprava by neměla způsobit újmu současným obyvatelům bývalých chorvatských obcí. Oficiální satisfakce ze strany českého státu se Chorvatům dostalo ovšem až 5. září 1999, kdy se českým občanům chorvatské národnosti omluvil v Jevišovce tehdejší zmocněnec vlády ČR pro národnostní menšiny Petr Uhl.

Většina příslušníků násilně rozptýlené chorvatské menšiny se však již do svých původních jihomoravských domovů ani po roce 1989 nevrátila, neboť přes všechny problémy se jim v novém prostředí podařilo nakonec zakořenit, což se týkalo především mladší generace. V samotné Jevišovce například dnes žije jen asi deset chorvatských rodin.

Nejvýraznějším projevem identity moravských Chorvatů v současné době je pravidelné pořádání Chorvatského kulturního dne (Kiritof), který se koná od roku 1991 vždy na počátku září v Jevišovce za účasti Chorvatů ze Slovenska i Rakouska. Této významné společenské akci byl přítomen roku 2014 rovněž hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek.

V roce 2007 zakoupila vláda Chorvatské republiky budovu bývalé fary v Jevišovce se záměrem zřídit v ní muzeum chorvatské menšiny. Tímto úkolem bylo pověřeno Sdružení občanů chorvatské národnosti v České republice. O rok později obec navštívil i tehdejší chorvatský premiér Ivo Sanader.

Budování muzea však narazilo na nedostatek finančních prostředků, a proto až v dubnu 2015 proběhlo v Jevišovce slavnostní zahájení přestavby nového Muzea moravských Chorvatů. Položení základního kamene se zúčastnil ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier. Mezi přítomnými hosty byli také chorvatská velvyslankyně v České republice Ines Troha Brdar či Milan Pospíšil, tajemník Rady vlády pro národnostní menšiny.

Zájmy příslušníků chorvatské menšiny od počátku 90. let hájí a prosazuje již zmíněné Sdružení občanů chorvatské národnosti v České republice, jehož cílem je uchování chorvatských tradic a zvyků.

Moravští Chorvaté mají rovněž své zastoupení v Radě pro národnostní menšiny při vládě České republiky, která prostřednictvím ministerstva kultury organizačně a finančně napomáhá kulturním a společenským aktivitám chorvatské menšiny. Pomoc svým krajanům pochopitelně poskytuje také velvyslanectví Chorvatské republiky v Praze.

Informační zdroje:

Rychlík, J., Perenič, M., Dějiny Chorvatska, 2007

Bárta, M., Chorvatská akce, Pamět a dějiny, 3/2010

Jiřička, J., Zase na skok doma, Navýchod 3/2010

http://www.moravstichorvati.cz/home/dejiny,

http://www.moravstichorvati.cz/dalsi-nase-projekty/dokumentace-jazyka-a-kultury-moravskych-chorvatu.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Víšek

Chorvaté na Moravě

Kdy k nám přišli Chorvaté?

V dalších zemích střední Evropy

Pohledem Ottova slovníku

První republika

Mnichov 1938 a druhá světová válka

Poválečný vývoj

V novém prostředí

Po roce 1989

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu