Manfred Wohlfahrt

Strach je špatný rádce!

Před nedávnem se mi zdál sen: první světová válka a druhá světová válka byly konečně za námi a s nimi i nacionalismus a rasové šílenství. Konečně mohly udávat tón demokracie a respekt před lidskou důstojností a ze sjednocené Evropy mohl vznihnout modelový region, v němž mohli lidé spolupracovat na uspořádání společnosti s ohledem na politická a náboženská přesvědčení ostatních. Hranice? – Už ne jako relikty minulých století!

Takový sen je něco krásného – kdyby ovšem nepřišlo probuzení!

Probuzení pro nás Středo- a Severoevropany dnes znamená pohlédnout do očí uprchlické bídě. Dále to znamená zažít obyvatele své vlastní země v pocitu ohrožení, který je výsledkem strachu z budoucnosti, který je zase podněcován mnoha zdroji, v současnosti je však některými tvůrci veřejného mínění a některými politiky zaměřen jedině a pouze na provokující výzvu „uprchlíci jsou tu“.

Zveřejněné mínění přitom neustále přináší do diskuse téma „hodnoty“, a sice „naše“ hodnoty. Co však tyto hodnoty jsou, to je zpravidla zamlčeno a zároveň přitom s jistou samozřejmostí vzniká domněnka, že uprchlíci tyto naše hodnoty – ať už to je cokoli – nedokáží či nechtějí následovat.

Probuzení by pro nás teď znamenalo také konečně, konečně vzít na vědomí, že náš dnešní evropský životní styl, náš způsob života, takřka bezhlavě orientovaný na konzum, pomáhá vytvářet přesně to, čemu říkáme masová chudoba v zemích třetího světa – jejíž výsledek potkáváme v podobě „hospodářského uprchlíka“, kterého se dnes snažíme držet co možná nejdále od našich hranic.

Sotva se nyní mluví o oněch uprchlících, kteří jsou registrováni zatím ještě stále v malém množství, v příštích letech a desetiletích se však můžeme obávat, že začnou opouštět své země ve velkém, aby utekli nesnesitelným životním podmínkám a existenčním hrozbám. Budeme pak tyto „uprchlíky před klimatem“ taktéž označovat jako „hospodářské uprchlíky“ a v důsledku toho je odmítneme – přestože bychom museli vědět, že především náš západní životní styl konzumu „za každou cenu“ je, příp. byl podstatnou příčinou všech těchto ekologických změn?

Probuzení by bylo možné také krátkým pohledem na mapu Afriky a Blízkého východu. Napadlo už některého z vážených mediálních konzumentů, že velká část hranic v těchto světových oblastech je vedena ve tvaru rovných úseček? A položili si už někdy otázku, proč tomu tak je? Tyto hranice nespadly z nebe, nýbrž byly zčásti vytvořeny po první světové válce k vytyčení sfér vlivu evropských mocností, zčásti pak kolem roku 1960 ze stejného důvodu bývalými koloniálními pány. Tehdy to šlo lehce, vlastní zájmy určovaly uspořádání nově vzniklých států. Na etnické sounáležitosti, náboženské a kulturní aspekty a z nich odvoditelné a předvídatelné konflikty při tom nemohl být brán ohled. Stará koloniální spojení se pak velmi náhle změnila v ekonomickou závislost. Poznámka na okraj: Tato závislost měla a má také za důsledek, že tímto způsobem složené, zčásti i násilím spojené národy musely či musejí následovat ekonomické modely, které jim diktují jejich bývalí kolonialisté. Stručně řečeno: nová forma kolonialismu!

A nyní máme ještě k tomu co do činění s panujícím tématem „váleční uprchlíci“!

Zde už je odmítnutí přeci jen o něco obtížnější, i když se zdá, že někteří politikové ani s tím nemají větší problém. „Pádné“ argumenty jsou ihned k dispozici: Na jednu stranu by měli mladí Syřané přeci prokázat odvahu, vzít do ruky zbraň a hájit svou zem, a kromě toho má být přeci proud uprchlíků řízen do Evropy blíže nespecifikovanými mocnostmi, aby podkopal její „hodnoty“. Zda mělo být touto výpovědí, kterou rakouská média zprostředkovala jako názor českého prezidenta Miloše Zemana, předáno užitečné upozornění německo-rakousko-švédské „vítací kultuře“ a jejím nositelům a nositelkám, či zda se jedná pouze o chybu v překladu, by asi ještě mělo být přezkoumáno.

Ať je tomu jakkoli, já osobně mohu všechny ty, kteří si o nás dělají starosti a chtějí nás chránit před Syřany, ať muslimy či Jezídy, před křesťany z Íránu a před Kurdy, s nimiž mám co do činění v rámci výuky němčiny, uklidnit: my, kteří jsme v kontaktu se zástupci těchto mezinárodních skupin, se necítíme být ohroženi, ani fyzicky, ani co se týče našich životních návyků, a už vůbec ne co se týče našich „hodnot“. Myslím si, že je to spíš naopak: tím, že jim jdeme vstříc a snažíme se jim umožnit alespoň zpola únosný život u nás, máme šanci jim naše hodnoty skutečně přiblížit, aniž bychom o nich stále mluvili. Strach je, jak se říká, špatný rádce. Jak říká rakouského přísloví: „K smrti vyděšený je vlastně mrtvý!“

Z němčiny přeložil Viktor Tichák.

Manfred Wohlfart (1946) učil na gymnáziu v rakouském Waidhofenu an der Ybbs. Autor a redaktor knih o historii, organizátor výstav, spoluvydavatel (již zaniklého) kulturně-politického čtvrtletníku Zeitschrift, byl činný v městské politice za Stranu zelených, pracoval jako nezávislý mediátor (poradce pro řešení konfliktů bez právníků či soudu) pro diecézi St. Pölten.

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Manfred Wohlfahrt

Strach je špatný rádce!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu