Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 1 > Jana Červenková: V každém národě je většina lidí slušných

Jana Červenková

V každém národě je většina lidí slušných

Instituce Post Bellum v rámci projektu Paměť národa natáčí a uchovává vzpomínky lidí, kterých se přímo dotkla válečná či komunistická totalita, aby je, s jejich souhlasem, i když někdy anonymně, prezentovala těm, kdo dobu nepoznali, a v každém případě uchovala v archivech pro historické bádání a příští věky.

Moji rodiče oba pocházejí odsud, z Varnsdorfu. Tatínek měl nemanželského otce, jeho matka se narodila 1864, maminčini rodiče oba 1868. Tatínkovi rodiče měli tři syny a jedno děvče. Začala 1. světová válka, otec musel narukovat a nechal tady babičku s dětmi, nejmladší byly čtyři roky, nejstaršímu, tatínkovi, čtrnáct. Byl velký hlad, tady není zemědělský kraj, babička musela daleko pro chleba a dumlíky. To ji myslím poznamenalo na zdraví, v roce 1926 zemřela. Tatínek chtěl být elektrikářem, bylo to tenkrát nové a módní, ale děda – obuvník byl ve válce, a tatínek musel na jeho místo, držet firmu. Měl rád muziku, sám se naučil hrát na housle a jiné nástroje, v době krize si udělal kapelu a přivydělávali, na pohřbech a zábavách. Maminka měla šest bratrů a pět sester, tenkrát chodila děvčata ve čtrnácti do továrny, vydělat na výbavu, tu si ušít a vyšít, aby byly ze spořádané rodiny. Maminka se dobře učila, naučila se i šít, chodila do Sokola, kde si udělala cvičitelský kurs. Měla šťastné manželství, dvě děti, třetí mělo srdeční vadu a v prvním roce zemřelo.

Vy jste tu žili mezi Němci. Jak jste s nimi vycházeli?

Němců tu bylo hodně, továrníci a bohatší byli většinou Němci. Do doby, než přišel Henlein, nebyly rozbroje, všichni aspoň trochu uměli jazyk toho druhého... Pak to bylo horší, docházelo k vážným neshodám, hlavně když založili Hitlerjugend. Mne v osmi letech jeden takový málem utopil. Bratrovi bylo jedenáct, už plaval. Šli jsme přes lávku, co rozdělovala hlubokou vodu a dětské koupaliště, já držela v ruce plavky, nebyly moc vyždímané, a nad hlavou jsem jimi točila. Asi to na kluka cáklo – hodil mě do vody, do té hloubky. Bratr naštěstí viděl, jak mi plavky plavou po vodě, a skočil pro mne. Na plovárně byl doktor, Němec, a ten mě přivedl k sobě. Ten německý kluk nakonec špatně dopadl, otec byl těžký nacista, a když se blížil konec války, postřílel ženu i děti, a nakonec sám sebe. Takových případů tu bylo víc.

Byla tu i německá rodina, tatínkovi zákazníci, měli dvanáctiletého kluka. Ta paní tatínkovi vyprávěla, jak poslala syna shrabat seno, že se žene bouřka, a on jí řekl, že nikam nepůjde, že ji nebude poslouchat, protože patří Hitlerovi a bude poslouchat jen Hitlera. Otec to nevydržel, jednu klukovi vlepil, a ten ho udal na gestapu. Druhý den si pro otce přišli, drželi ho tam čtyři dny a vrátil se ztlučený, všechny zuby pryč.

Měli jsme i blízké sousedy, on dělal assessora u soudu, měli dva syny, zvlášť jeden, Erik, se mi moc líbil. Oba studovali, žena úředníka nemohla jít do práce, to by se nehodilo, tak žili skromně. On asi musel být v NSDAP, při svém postavení. Ale neprojevovali se tak, kluci nikdy ani bílé podkolenky nenosili. Pak dostudovali a museli na vojnu, jako důstojníci. Když přijeli domů, ten Erik měl na uniformě lebku, já se ptala tatínka, co to znamená. On mi řekl, že to je SS, ti že jsou používáni na nejhorší práce... Za čas přišel listonoš s modrou obálkou – oznámení, že syn padl. A zanedlouho přinesl modrou obálku druhou. Našim bylo těch rodičů líto.

A naproti v domečku paní Reissová, sestra paní Weissové, připadala nám stará. Měli jsme z ní s bratrem legraci, každé ráno vylívala z okna nočník... A odpoledne na zahradě prostřeno krásně na stolečku, olej tenkrát nebyl, tak konvička s octem. Paní Weissová si natrhala jako salát pampeliškové listy. Paní Reissová taky, jenže ta je trhala právě pod tím oknem, a nikdy je neomyla!

Když mi bylo jedenáct, přišla k nim paní s kufrem, jmenovala se Greta Vogelová, a holka jako já, Ruth. Mluvila hochdeutsch, sudetské děti s ní nekamarádily. České taky ne, pro ty by to zas byla hanba. Mamince bylo holčičky líto. Její maminka nechodila ven, jenom doma naříkala, celé tři neděle měla rakovinu a zemřela. Naproti jsme měli lékaře, Němce, tatínek se ho ptal, jestli paní Gretě nemůže nějak pomoct. Nemůžu, všechny opiáty jdou na frontu, řekl doktor. Bylo jí 34 let a má tu dodnes hrob.

Ruth postávala u nás za plotem, české kamarádky mi vytýkaly, když jsem s ní promluvila. Ale maminka naléhala, promluv s tou holčičkou, maminka jí umřela... Já se naschvál neučila němčinu, abych neměla jedničku, to byla ostuda. Tatínek mi ale říkal, že jazyk za to nemůže, mluvil o německých skladatelích a básnících. Maminka holčičce Ruth zkrátila sukýnku, starala se o ni. Ona mě učila německé písničky, já ji českou... hambatou... ne, nezazpívám. Byly to kamarádské vztahy, ale tajné. Když pískala česká kamarádka, Ruth se vytratila. Doba byla, jaká byla.

V roce 45 tudy procházel pochod smrti, v březnu. Štěkot psů, řev loss, loss – likvidace koncentráku, odcházeli do Rýnovic, kde byl jakýsi tábor... Něco tak hrůzného dodneška nezapomenu, co lidi lidem dovedou udělat. Vězňové v hadrech, dřeváky, drželi se za lokty, komu to nešlo, rozhoupali a hodili ho na káru, ještě se tam hýbali, jak jsme my děti viděly z okna. Maminku to zastihlo ve viaduktu, napřažené pušky a psi. Sesypala se, utíkala směrem k vesnici, kde se narodila, plakala a volala: „Všechny Němce vyvraždit!“ Tatínek pochopil, věděl, kde ji najde, ona to stále opakovala. Tatínek šel za německým doktorem Dorschnerem, ten řekl, že je v afektu, nechte ji doma, do práce nesmí, kdyby to slyšel nějaký nácek... Napsal jí neschopenku, pracovat šla až po válce.

Časem zas byla ulice plná uprchlíků, Němci utíkali před Rusy – taky ubohý lidi. Vlaky přecpané, vraceli se lidi z lágrů. České ženy na nádraží pro ně vařily polívku, i maminka. Jednou mě tatínek poslal do statku, jdi se podívat, maminka tam zašla. Já přelezla vrátka, maminka tam stála hned za vratama, měla ohřáté mléko a dávala ho dítěti, paní mluvila německy... Tatínku, neměj strach, už je to zas naše máma!

Když potom odstěhovali Ruth a ty dvě ženy, maminka brečela, celej život jsme tu byli pohromadě, ony neublížily nikomu! Za komunistů byli taky ve straně lidi, co neubližovali. Ruth byla bez rodičů, kdosi mluvil o tom, že ta Gita měla žida. Říkali jsme, kdo ví, jestli ten žid taky někde neskončil. Odnesou to vždycky jenom obyčejný lidi.

Tohle bylo v naší nejbližší blízkosti. Já pak chodila k hrobečku té kamarádky a říkala si, kde jenom holka zůstala. Jestli to přežili jiní v lágrech, kde to nebylo taky jednoduchý...

Soused, jmenoval se Preissherr, pekař, spřátelil se s tatínkem, který uměl dobře německy. On tatínkovi jednou řekl, že je antifašista: Mě Hitler nedostane! A jindy zas, pane Dlouhý, až budete zase poslouchat Londýn, přijďte ke mně, já jsem Němec a bydlím v prvním patře, tam to nikdo slyšet nebude, přijďte, já poslouchám taky... Ke konci války: Pane Dlouhý, dostali mě, musím jít, ale bude to dobrý... Vrátil se za pět neděl, na hlavě turban z obvazů, nosil ho až do konce války. Koho pan Preissherr uplatil, nevím.

Dával nám i chleba, za námi byl zahradník, pracovali u něj ruští a francouzští zajatci, měli věčně hlad. Já se přátelila se sousedovic holčičkou, přes plot jsme nosily od maminky chleba zajatcům. Pan Preissherr se to nějak dověděl, přidával bochník nebo dva, „pro ty...“ Ani platit za to nechtěl... Po cestě zahrady chodil německý voják s puškou. Aby nás neviděl, tetička, hezká žena, šla se tam náhodou projít – samozřejmě s vojákem zakoketovat, zabavila ho, a když viděla, že už to není nutné – auf wiedersehen! A zase byli lidi, co říkali tatínkovi, ta vaše Mařka, ona se vybavuje s německým vojákem...

Když přišel odsun, tatínek Preissherrovi říkal, všichni vám podepíšou, že jste byl slušný, dobrý člověk... Ale pane Dlouhý, jsem Němec, zavinili jsme to všechno my. Nikdy už se neozval.

Jak se tvářili odsunutí, co po čase přijeli na návštěvu?

Třeba zahradník, Schollzovi, já tam chodila pro salát, v únoru pro hyacint mamince k narozeninám. Když odcházeli do odsunu kolem našeho baráku, tatínek se s maminkou šli rozloučit, přáli jim hodně štěstí. Po 15–20 letech přijeli, pane Dlouhý, my jsme rádi, chceme poděkovat, že jste se s námi tenkrát přišli rozloučit. Jestli on měl nějaký politický delikt, nevím, byla to strana ošklivá. O někom se to vědělo, naši byli hodní lidi, předsudky vůči těm, kdo neublížili, neměli žádné.

Alma Johnová, kamarádka sestry, kupovaly si spolu výbavu. Jednou navečer sama táhne těžký kufr. Že jde do odsunu, chtěla by tu výbavu dát Mařence, musí ji tu nechat. Tatínek poctivej, nezlobte se, to je majetek státu, to by byla od nás krádež. Maminka brečela, chudák holka. Naši byli sokolové, vlastenci, kteří tu chtěli jazyk bez germanismů, museli platit 50 haléřů pokuty za každé poněmčelé slovo. Teta se někdy doma spletla, řekla třikrát germanismus: vypucovat, vypiglovat... a poctivě za to v Sokole zaplatila.

Po válce sem začali chodit jiní lidé, zlatokopové... Ale všichni byli rádi, že bude republika. Tatínek že musí do družstva. Platil si s dědou pojištění u Živnostenské pokladny, která teď zmizela, a děda neměl nárok na důchod, otec musel odpracovat ještě 25 let. Zůstal tedy jako soukromník, aby si u něj děda mohl přivydělat na důchod. Nejdřív byl mistr děda, pak tatínek. Tatínek musel dělat od 14 do 71 let, aby měl důchod. Potom ale firmu nemohl udržet, jako soukromníci neměli slevy...

Já chtěla jít na oděvní výtvarnictví, ale hned jsem pochopila, že na to nebudeme mít, tatínek měl důchod pět tisíc, maminka pět set. Pomá­hala jsem se starat o nemocnou babičku. Primář z nemocnice, co za ní chodil, se mě jednou ptá, co budu dělat po škole. Nabídl mi práci u nich v laboratoři, nutně potřebovali lidi: Němci pryč, řádové sestry taky. Já o té práci neměla ponětí, ale poslali mě do kursu. Do Ústí, šílená dřina, neovočkovali nás, dva se nakazili tyfem, jeden zemřel... Přes den praxe, odpoledne přednášky, v noci jsme se učili. Jednou za měsíc domů. Chudá strava v internátě. Pak přišly volné potraviny, drahé, ale kupovali jsme.

Přesto jsem si tu práci zamilovala, dělala ji mnoho let. Nakonec jsem ji musela nechat, byla jsem nemocná, přetažená. Vedoucí laboratoře, těžké služby, každý druhý den pohotovost, měla jsem už Hanku, nešlo to. Stýskalo se mi, doposud mě navštěvují bývalé kolegyně, měly jsme krásné lidské vztahy.

Kdy jste se vdávala?

V jedenadvaceti. Já manžela poznala, když mi bylo sedmnáct, čtyři roky jsme spolu chodili, pak jsme se vzali. Byl technik. Z vojny psal láskyplné dopisy, za společného života mi lásku nevyznával. Nebyl vulgární, choval se krásně i k mým rodičům, já se osm let starala o jeho matku. Moji ohromnou rodinu manžel bral, kvalitní člověk, spolehlivý ve všem. V práci si ho vážili, byl vedoucím konstrukce, nikdy nebyl ve straně, prý nemůžu tatínkovi říct, že ze mne je najednou komouš. Přesto ho tam nechali do důchodu. Měl ho pak vystřídat šikovný mladý hoch – já bych musel do strany, radil se s ním. Kolektiv tam měli moc hezký – můj Láďa mu říká: běž tam, nemusíš se angažovat, běž tam. Přišel osmdesátý devátý rok, a nic se mu nestalo, pracuje u firmy. Manžela měl rád, rozbrečel se na pohřbu... Muž ke konci věděl, že umře, pořád chtěl, sedni si ke mně... Tím to je těžší. My náš vztah do té doby vždycky brali sportovně. Celý život mě chránil, těžkýho jsem nic nesměla dělat...

Brzy po svatbě jsme měli Hanku. Muž nástojař, vyšší průmyslovku měl, celý život pracoval tady v Pragovce. Od začátku jsme byli turisti, on pořádal zájezdy do hor, v továrně organizoval cesty na Slovensko. Když se to uvolnilo, jezdili jsme do Alp, na Kavkaz, do Mongolska... Dítě jen jedno, Haničku, já měla komplikovaný porod, hned mi řekli, že víc dětí nebude.

Holka byla šikovná, „v zadku vrtuli“, jak jsme říkali, od malička se do všeho hrnula, učila se výborně. V desíti ruština, dopisovala si hned se dvěma Ruskami. Na němčinu chodila, a ten samý rok že na francouzštinu. – Nebudeš, máš toho moc... Ale tohle bude zadarmo! Nebudeš. Za čtrnáct dní jsem zjistila, že má učebnici francouzštiny, už v jedenácti letech si ten jazyk vybrala za povolání. Začala si psát s Francouzem, profesorka byla nemocná, ale ona si našla náhradu, aby studium nepřerušila. Než maturovala, měla z francouzštiny státnici. Na vysokou ji přesto nevzali: tatínek měl jako společenskou angažovanost jen Svaz zahrádkářů.

Šla tedy do Karlových Varů na školu zahraničního cestovního ruchu, přibrala si tam angličtinu a němčinu, udělala státnici z ruštiny. Přivydělávala si s ruštinou tlumočením vlakům družby, co jezdily do SOS vesniček. V karlovarských novinách jí ruští turisté děkovali, ředitel školy ten článek vystřihl a přilepil k její přihlášce na fakultu. Tam ji navrhli na stáž do Francie, bylo jí teprve sedmnáct, my ji nechtěli pustit. Ale přišel rok 68 a všechno bylo jinak... Měla dobrou diplomovou práci, udělala doktorát a pak se zbláznila do cikánštiny. Jela ve vlaku s Cikánama, prý to musím zjistit, co je to za řeč! Za týden už byla přihlášená u Hübschmannové na jazykovce. Pak spolu začaly dělat slovník, jezdily sem, i s Aničkou Smetanovou, dnes se jmenuje Žigová. Když jsem znala nějakou cikánskou rodinu, chodily k nim psát kartičky, stovky hodin práce. Začaly jezdit po osadách... Když to pak člověk pozná z druhé strany, já tam s ní taky jednou byla... člověk hodně porozumí i těm problémům, musí to chápat... Hanka natáčela s Belgičany o Romech film, koupili aktérům z osady koně. Přijel štáb z Belgie – kůň byl snědenej či prodanej, opatřili nového...

Hanka měla kamarádku Editu, kolegyně Slovenka z Piešťan, cestovaly spolu pod širákem, aby to nestálo moc. Jednou byla Edita na operaci, srdeční chlopeň, přidala se výduť na mozku, umřela asi za dvacet minut. Hanka to špatně snášela. Editina rodina mi teď poslala kondolenci k manželovu úmrtí. Každý měl Editu za Romku, ale nebyla. Jednou jsme byli na Slovensku, Edita říkala, naši by vás chtěli poznat. Zazvonili jsme. To jsou chvilky, co pohladí po duši: Ktože tam, Šebková, Hanky Šebkovej rodičia... Ocko, to sú našej Hanky rodičia... Chovali se k ní jako ke své, my to zas vynahradili Editě. U nás mluvila slovensky, věděla, že máme tu řeč rádi. S ostatní rodinou mluvila česky. Bylo nám líto, když umřela...

Před jedenácti lety umřela i Hanka... (Delší pauza.)

Jak se tu lidi chovají k vám, necítíte se osamocená?

Já jsem přesvědčená, že v každém národě je nějakých pětadevadesát procent slušných, dobrých lidí a pět procent lumpů. Když někdo říká, že u nás jsou všichni špatní, všichni zloději, tak to není pravda. Třeba moje kamarádka, málem oslepla, Vypráví, jak když jde s bílou holí, za tu cestu se jí nabídne několik lidí, jestli potřebuje pomoct. A že jí přečtou v obchodě, aby věděla, co kupuje...