Eva Dobšíková

Kočko-psí příběh (jenom?)

Díky Evě Dobšíkové si mohli čtenáři Listů v minulých ročnících přečíst volný cyklus tematických rozhovorů-reportáží o problémech bezdomovectví, soužití s Romy nebo o stáří. V plánu měla další, například o islámu v ČR, tento (Proti stáří není léku? – č. 5/2015) však bohužel zůstane poslední, Eva Dobšíková 8. prosince 2015 zemřela. V redakci zůstal dosud neotištěný text na její téma celoživotní, jímž byla láska ke zvířatům. Mezitím vyšel v knize obdobných autorčiných příběhů o lidech a zvířatech My a oni, kterou loni vydalo nakladatelství Šimon Ryšavý. Otiskujeme jej tedy jako vzpomínku i upozornění na nenápadnou, ale nevšední publikaci.

Ráda pozoruji zvířata a stále objevuji jejich nové, překvapující schopnosti.

Jako mladá jsem vystudovala zemědělské inženýrství – zootechnický obor. Tedy průmyslovou „výrobu“ zvířat a jejich „produktů“ pro spotřebu člověka jako kterékoliv neživé věci. Dnes se mi zdá neslučitelné se zdravým rozumem, natož se svědomím člověka, abych pokládala zvíře za věc. A i když nás takových přibývá, i když se v celém světě snaží ochránci zvířat odstranit alespoň úplně zbytečná utrpení – třebas chov na kožešiny, množství nepotřebných, nahraditelných pokusů na zvířatech, zbytečný devastující lov nejen ryb, ale i velryb a jiných mořských savců – a zmírnit utrpení v klecových a vazných chovech hospodářských zvířat, i když přibývá lidí, kteří se zamýšlejí nad krutostí myslivosti, podstatné je stále, že chápeme zvířata jako bezprávné tvory. Nejsou ničím víc než věcí k našemu užitku, včetně zábavy. Kdyby nám stála za soustředění a zamýšlení, jak bychom asi museli korigovat svoje chování k nim?

Snažím se jim ve svém okolí neubližovat alespoň tím, že je nezabíjím a netýrám, i když „škodí“. Třebas na chalupě nepohodlní holubi, poštolky, vrabci nikdy nebyli tráveni ani stříleni, ale prostě jsme jim nedovolili hnízdit. Soustavně jsme jim odnášeli snesená vajíčka. Hlodavcům jsme odstranili zdroje potravy, a tak s námi na zahradě a na chalupě už téměř myši ani potkani nežijí. Krtci nám nevadí nebo je přeneseme do volné přírody. Jen hryzci, kteří se nesmírně rozmnožili a žerou kořeny stromů, květin, vína i zeleniny, se nedají vypudit. Ve dne na povrch nevyjdou, ale v noci si po zahradě z děr přece jen vylézají.

Myslela jsem, že jim můžeme pobyt znepříjemnit znemožněním těch bezpečných vycházek a tím je přimět k omezení populace, případně k emigraci na nekultivované plochy. To by nejlépe obstaraly kočky. Na loňské léto jsme přistěhovali do kůlny v zahradě mladou kočku, která v máji přivedla na svět svá první koťata. Byla dvě, ostatní jí v dřívějším domově místní psi zabili. Rychle se spřátelila s lidmi, ale jak to dopadne se starým německým ovčákem, který po celý život proháněl kočky? Ty naše tři měly před ním ochranu v kůlně, kam za nimi nemohl. Ony však mohly, kdykoliv chtěly, menším otvorem do zahrady. Koťátka se, byl-li pes v blízkosti, bázlivě držela v bezpečí kůlny.

Pes v mém doprovodu vzrušeně i zvědavě pokukoval před kůlnou, kdo z ní vyjde. Po chvíli vyšla kočičí máma. Pomalu, graciézně. Pes strnul údivem, ani se nepohnul. Jediným skokem ji mohl zabít. Byla jsem připravena jej zadržet, ale zvládla bych udržet skok padesátikilového zvířete? Kočka se zdviženým ohonem směřovala přímo k obrovské psí hlavě. Našlapovala zvysoka, dívala se psovi upřeně do očí – a on jí. Natáhla se k velikému čumáku a jemně jej olízla. Pak podruhé, a také obě strany tlamy. Pes jí jemně olízal také čumáček a nastalo hlazení psa ocasem: zepředu, pod břichem, kolem nohou. Také on se s kočičkou jakoby mazlil. Pak vylezla koťata a bylo po strachu. Několikrát denně po zbytek léta chodíval pes ke kočkám na návštěvu. Ale co víc: Kočičí máma zvládla ještě složitější mírotvorný úkol.

Odjeli jsme na dovolenou. Mladá parta, kterou jsme na chalupě pověřili péčí o kočky a psa, měla mezi sebou muže, který si s sebou přivezl psí smečku: ovčačku neméně velikou jako náš pes, která do té doby pronásledovala kočky na potkání . A ještě jednu větší a jednu menší pudlici. Ve smečce byla ustavena hierarchie podle velikosti. Muž znal své psy a věřil, že situaci s nimi zvládne, ale kočička ji zvládla perfektně sama. Odhadla, jaké je postavení jednotlivých zvířat ve smečce. Nejdříve uskutečnila rituál seznámení, s neodmítnutelnou nabídkou přátelství, s dominantní velikou fenou. Ta prý, když k ní malinká kočka přicházela a natahovala se, aby ji olízala čumák, doslovně spadla údivem na zadek. Potom se obřad opakoval vůči větší pudlici, nakonec vůči té menší, podřízené. Malí psi pak prolézali dírou v kůlně ke kočičí rodině a chodívali častěji na návštěvu.

Je to příběh mezi psy a slaboučkou malou kočkou se dvěma bezbrannými koťátky, která jí zbyla po útoku psů v dřívějším domově. Dá se o něm přemýšlet, viďte.

(O Evě Dobšíkové píše ve svém fejetonu v tomto čísle Jan Novotný.)

Eva Dobšíková

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Dobšíková

Kočko-psí příběh (jenom?)

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu