Vladimíra Dvořáková, Václav Žák

Tři roky ve funkci prezidenta

Zamyšlení nad tříletým obdobím prezidentování Miloše Zemana není možné bez určitého kontextu, jehož rámec je dán jak procesem (de)formování českého politického systému a politické/právní kultury, tak obdobným vývojem za našimi hranicemi, zejména v nejbližším sousedství. Při jisté míře zobecnění je zjevné, že u nás i v dalších postkomunistických zemích se projevují obdobné tendence; liší se mírou, načasováním, konkrétními vnitropolitickými souvislostmi a samozřejmě jménem i charakterem hlavních aktérů.

Kořeny současného stavu jsou hlubší. Transformace postkomunistických zemí proběhla v období, ve kterém se převládající ideologií západních demokracií stal neoliberalismus a s ním spojená snaha redefinovat vztahy mezi státní, veřejnou a privátní sférou. Neefektivita byrokratických organizací vedla k omezování moci administrativních struktur – např. státní správy; jejich úlohu převzali soukromí aktéři a outsourcing otevřel prostor pro propojování politiky a businessu a politizaci státní správy.

Zatímco v tradičních demokraciích probíhala politizace státní správy pomalu a byla limitována nastavenými kontrolními mechanismy a fungujícím právním státem, v postkomunistických zemích to mělo závažné a tragické důsledky. Nezávislá státní správa a právní stát zde neexistovaly a nebyl ani větší zájem je budovat, politická a ekonomická společnost se vytvářely ve značně deformované podobě a vzájemném propojení, občanská společnost byla slabá a jen obtížně hledala vnitřní a transparentní zdroje svého financování. Všechny tyto základní autonomní sféry konsolidované demokracie (J. Linz, A. Stepan) tak nefungovaly či fungovaly jen omezeně, což se projevovalo i tím, že scházela schopnost formulovat strategické plány a dlouhodobější vize, které vesměs nahrazovala stranická taktika s horizontem jednoho volebního období. Tvorba politiky v relativně malých politických stranách byla zcela nedostatečná. Strany se vnímaly spíše jako mocenská opora určité vládnoucí kliky, což posilovalo mobilizační apel volebních kampaní, v nichž primitivní podoba politického marketingu zcela ovládla pole.

Nebyl zájem zavádět vnitřní kontrolní mechanismy vládnutí. Princip skládání účtů, v západních demokraciích zažitý, byl v postkomunistických zemích neznámý a veřejnost ho nevyžadovala. Pokud byly nastavovány (často pod vnějším tlakem) kontrolní funkce uvnitř institucí či kontrolní instituce jako takové, jejich potenciál se nejčastěji eliminoval dosazováním vlastních lidí do určitých pozic, politizací státního aparátu a praktickým výkonem politiky, který jednoznačně preferoval výsledek před dodržováním postupů a procedur.

Bez dotvořených autonomních sfér musel politický provoz v zemích postsovětského prostoru sklouznout k režimům s otevřeně autoritářskými prvky, v nichž jsou sice formální možnosti politického soupeření (např. volby) zachovány, ale politický proces se daří držet pod mocenskou kontrolou. Vnitřní konflikty často odrážejí zápas mezi oligarchickými skupinami vzešlými z divoké privatizace devadesátých let s nacionalistickou či liberální rétorikou, skutečně demokratická opozice je slabá a nezakotvená ve veřejném prostoru.

Země, které vstupovaly do EU, musely v průběhu předvstupního procesu kontrolní a vyvažující mechanismy nastavovat, byť často jen formálně (u nás „povinný“ služební zákon víc než deset let nenabyl účinnosti). Navíc výzkumy potvrzují, že po vstupu do EU probíhají v „nových“ členských zemích procesy, které opouštějí i tyto omezené liberální principy kontroly a vyvažování mocí. Je příznačné, že naši odbornou, politickou i novinářskou veřejnost to nechává poměrně klidnou. O tom, co se děje v Bulharsku a Rumunsku, se u nás neví takřka nic, o proměnách maďarské ústavy opouštějící liberální principy se občas nějaké zmínky objevily, nyní se snad trochu pozornosti bude věnovat Polsku.

Základní společný rys těchto procesů je možné popsat jako syndrom zablokovaného rozhodování. Politici těchto zemí se snaží získat moc operativně rozhodovat. Protože mobilizační styl neumožňuje hledat konsensus či kompromis, vede k zablokování vládnutí a následné „legitimizaci“ nedodržování postupů a procedur.

Tento styl vládnutí se pak snaží eliminovat i dílčí prvky v autonomních sférách. Výrazným útokům v současnosti čelí obvykle ústavní soud (buď jsou jeho nálezy ignorovány, nebo je snaha dostat jeho činnost pod politickou kontrolu, nebo jeho činnost zablokovat), projevuje se snaha omezit prostor pro ombudsmana či jej přímo zrušit. Předmětem mocenských bojů je i státní správa. I tam, kde se podařilo nastavit alespoň základní principy nezávislé státní správy, je snaha o návrat k politické kontrole (mnohé z toho je možné sledovat v sousedním Polsku).

Občanské principy nahrazují principy etnické, v řadě zemí se posiluje význam a úloha církve (jedné), snad nejvýznamnější propojení „trůnu a oltáře“ můžeme vidět v současném Rusku. Přestože mnozí lidé autoritářské tendence v postkomunistických zemích střední Evropy spojují s dědictvím komunismu (oligarchické skupiny mohou do jisté míry reprodukovat normalizační mechanismy, respektive provoz brežněvovského socialismu), ideově to lze vnímat spíše jako návrat k autoritarismům třicátých let – nacionalistickým a klerikálním – Pilsudského Polska, Horthyho Maďarska a druhorepublikové atmosféry v Československu. Není dobré se přidávat k populárnímu nálepkování, ztotožňujícímu procesy s fašismem či s padesátými léty, ale je dobré si uvědomit, že snaha nahradit nezvládnutou politickou soutěž spoléháním na autoritu a tradici zde již byla a nepřinesla nic dobrého.

V tomto textu nejde o analýzu a rozbor prezidentových politických názorů. Jde o analýzu způsobu vládnutí, mechanismů rozhodování a dopadů jeho kroků na (ne)konsolidaci demokracie a v nejužším slova smyslu na mocenské uspořádání České republiky a tím i podoby současného režimu.

Prezident a politický systém

Vymezení vztahu prezidenta a vlády u nás dlouhodobě bylo předmětem nejrůznějších interpretací. Skoro humorné je, jak se jednotlivé osobnosti k pravomocím prezidenta vyjadřovaly v souvislosti s tím, jaké pozice zastávaly. Klausova a Zemanova interpretace prezidentských pravomocí v době prezidentování Václava Havla se radikálně změnila, když se V. Klaus či M. Zeman stali prezidenty. „Majstrštykem“ období nepřímo volených prezidentů byla pak Klausova amnestie, jež byla vyhlášena, aniž byla odsouhlasena či dokonce projednána vládou (amnestii musí podepsat premiér a vláda jako kolektivní orgán za ni nese odpovědnost). To byl precedent, který tehdejší vládní činitelé, nyní kritizující postupy Miloše Zemana, veřejně obhajovali.

V takovéto situaci nastupoval do funkce prezident, který svou legitimitu zvýšil přímou volbou. Přímá volba byla nechtěným dítětem politiků, přitom voliči ji brali jako východisko z nouze kvůli nedůstojnému průběhu posledních voleb (od pomlouvačných urážek Václava Havla republikány v roce 1998 přes vyřizování vnitrostranických účtů a pověstí o pověstných igelitových taškách v roce 2003 až po faktické „zhnusení“ průběhem volby v roce 2008, kde již nechyběly ani likvidační výhrůžky). Přestože odborníci varovali, že bez celkové úpravy ústavy se ústavní systém přímou volbou ještě více rozkolísá a místo kýženého posílení vlády vůči parlamentu se vláda přímo voleným prezidentem oslabí, došlo k tomu.

O politické hře na černého Petra, který nakonec vyprodukoval přímo voleného neodpovědného prezidenta, jehož takřka nelze odvolat, ať by dělal, co by dělal, se čtenáři Listů mohli dočíst v minulém čísle. Zde se soustředíme na kroky, které podle našeho názoru cílily na změnu systému a znamenaly významný pokus o jeho posouvání směrem k poloprezidencialismu a výraznému posílení prezidentských pravomocí spíše v ruském než francouzském stylu vládnutí.

Pokusem číslo 1 byla Rusnokova vláda. Její jmenování a ponechání ve funkci i po volbách fakticky eliminovalo úlohu parlamentu, jemuž je vláda v parlamentním systému odpovědná. Nejen že komunikace s politickými stranami při jejím vytváření byla téměř nulová, její vládnutí v demisi poté, co jí parlament nevyslovil důvěru, a dokonce i mnoho týdnů po volbách, se příčí všem principům demokratického vládnutí.

Strategie, jak upevnit vlastní mocenské postavení, se odvíjela od pokusu získat klíčový vliv v parlamentu. I předchozí prezident Václav Klaus disponoval svými lidmi, kteří mohli rozhodovat o setrvání či pádu vlády (vzpomeňme jen na pád Topolánkovy vlády v roce 2009, který překvapil i Paroubkovy iniciátory hlasování o nedůvěře, kdy chybějící dva hlasy dodali „muži“ Václava Klause). Zemanova situace se poté, co se jeho „Zemanovci“ do parlamentu nedostali, zkomplikovala a mohl spoléhat jen na otevřenou spolupráci s Haškovým křídlem sociální demokracie. I přes sebevědomé vtipkování v otázkách Václava Moravce, „že všechno je jinak“, se vnitrostranický puč nezdařil a prezident neuspěl s pokusem vytvořit si v parlamentu významnější vlastní mocenskou pozici. I přes neúnosné protahování a fakticky neústavní podmínky, jež s jmenováním vlády spojoval, mu nakonec nezbylo nic jiného než Sobotku premiérem jmenovat.

Celkově lze tedy říci, že první, výrazně konfrontační pokus o proměnu mocenského nastavení se prezidentovi nezdařil a bylo nutné hledat jiné, méně zřetelné cesty posilování politického vlivu s využitím onoho principu „neodpovědného prezidenta“, který fakticky stojí „nad zákony“.

Miloš Zeman a právní stát

Připomeňme si nejdříve několik skutečností. Slib prezidenta republiky, který Miloš Zeman 8. 3. 2013 podepsal, zní:

„Slibuji věrnost České republice.

Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony.

Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Čl. 54 (3) Ústavy zároveň uvádí: Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný.

Přitom neodpovědný prezident je chráněn výraznou imunitou – nelze ho zadržet ani trestně stíhat ani stíhat pro přestupek či jiný správní delikt. Ústavní žalobu je možné podat jen v případě velezrady či hrubého porušení Ústavy či ústavního pořádku. Žalobu podává Senát (nutný souhlas 3/5 přítomných senátorů) se souhlasem Poslanecké sněmovny (nutný souhlas 3/5 všech poslanců) k Ústavnímu soudu, který může rozhodnout, že prezident ztrácí úřad a způsobilost jej znovu nabýt.

Ponechme stranou, že taková kvóra v praxi takřka nelze nikdy dosáhnout, a položme si otázku, zda je možné z toho vyvozovat, že si prezident může dělat, „co chce“. Odpověď zní, nikoli. Slib prezidenta republiky je zcela jednoznačný, slibuje zachovávat Ústavu a zákony. Skutečnost, že mu nehrozí „trest“, neznamená absolutní libovůli v jeho rozhodování. Naopak, v parlamentním systému by prezident měl být především garantem ústavnosti a právního státu. Podívejme se nyní na některé jeho postoje a jednání z hlediska dodržování ústavních principů a zákonů.

Začněme pozitivní zprávou. Jestliže jsme v postkomunistických státech svědky velmi výrazné snahy eliminovat roli Ústavního soudu, je nutné říci, že Miloš Zeman plněním svých ústavních práv a povinností zajistil plnohodnotné fungování této instituce. To ho významně odlišuje od prezidenta Václava Klause, kdy nejen otevřená kritika stanovisek Ústavního soudu, ale zejména prodlevy při návrzích na jmenování či návrhy na jmenování osob, jež neměly šanci Senátem projít, výrazně negativně ovlivňovaly činnost Ústavního soudu, jenž ztrácel kapacitu řešit svou agendu.

Dalším terčem útoku v mnoha postkomunistických zemích je ombudsman. Podle paragrafu 2 zákona č. 349/1999 Sb. je veřejný ochránce práv volen Poslaneckou sněmovnou z kandidátů, z nichž dva navrhuje prezident a dva Senát. Nechuť našich prezidentů vůči této významné instituci hájící důstojnost a práva člověka proti možné aroganci státní mašinérie se v případě Václava Klause projevila návrhem na osoby fakticky nezvolitelné (Eva Dundáčková – bývalá poslankyně ODS, aktivista John Bok, nesplňující kvalifikační předpoklady, později navržení Renaty Vesecké jako zástupkyně ombudsmana). Miloš Zeman se rozhodl pokračovat v tradici. Navrhl pouze jedno jméno, přestože ze zákona vyplývá povinnost předložit jména dvě. Pokud by stejně postupoval Senát a navíc jeho návrh byl shodný, Poslanecká sněmovna bych mohla rozhodovat pouze ano-ne. Ústavní konstrukce oddělující návrh od volby sleduje nejen vyvažování mocí, ale také otevírá prostor představit kandidáta veřejnosti, diskutovat agendu spojenou s úřadem apod. a ukazuje na schopnost nominujícího realisticky odhadnout šanci svého kandidáta. Neúspěchy při schvalování nominovaných kandidátů na určité posty (např. ústavní soudci, ombudsman či jiné funkce) bývají v demokratických zemích interpretovány jako slabost či neprofesionalita nominujícího.

Ještě větší problém je možné vidět v souvislosti s (ne)jmenováním profesorů. Tradice prezidentských jmenování symbolicky vyjadřovala úctu státu ke vzdělání, protože přežití tohoto národa bylo vždy spojováno se vzděláním, kulturou a obecně schopnostmi dosahovat výsledků ve vědě i technice. Navíc, na co se zapomíná, jmenování profesorů, generálů a soudců hlavou státu má jejich funkce odpolitizovat – vyjadřuje se tím, že to jsou generálové České republiky, nikoli vlády té které stranické koalice. Samozřejmě, předpokládá to prezidenta, který se snaží reprezentovat celek, což má být jeho vlastní agendou.

Jmenování není jen „právem“, ale je především povinností prezidenta, která vyplývá ze zákona a Ústavy. Přijmout prezidentský mandát s tím, že některé povinnosti prostě vykonávat nebudu, je v rozporu s prezidentským slibem. Přitom složení slibu s výhradou by znamenalo, že by se prezidentem nikdy nestal. Prezident při jmenování působí spíše jako notář, který dává potvrzení, že vše proběhlo podle zákona. Možnost nejmenovat by přicházela v úvahu pouze v případě, že existuje silné podezření, že řízení neproběhlo tak, jak mělo. Prezident to pak musí odůvodnit podle stávajících zákonů. Prezident však nebyl schopen prokázat jakékoli pochybení z hlediska vysokoškolského zákona ani porušení vnitřních procesů a procedur daných univerzit a nezpochybnil žádné zákonné požadavky na jejich jmenování. Dopustil se tím vážného zásahu nejen do práv jednotlivých osob, ale i do akademických práv univerzit.

Je pozoruhodné, jak málo je česká veřejnost citlivá na to, že prezidenti porušují své ústavní sliby. Souvisí to nejspíš s tím, že kultura „skládání účtů“ u nás stále nezapustila kořeny.

Důraz na „etický“ profil profesorů v souvislosti s delší či kratší minulostí je absurdní v souvislosti s postavením kancléře Mynáře, který setrvává ve funkci bez ohledu na to, že nezískal bezpečnostní prověrku. Člověk, který má z titulu své funkce přístup k nejzávažnějším a nejtajnějším informacím, zůstává i bez této prověrky ve funkci. Připomeňme jen, že samu žádost o prověrku pan Mynář podal s velkým zpožděním v prosinci 2013 a v současnosti zůstává ve funkci, přestože vyčerpal všechny opravné prostředky vyplývající ze správního řádu. Nyní se obrátil na soud, což nemá odkladný účinek, a prezident by měl situaci neprodleně řešit. Prezident často zdůrazňuje ohrožení související s migrační vlnou. Situace, kdy hlava státu ignoruje základní zákonem nastavené bezpečnostní principy a zpochybňuje jejich relevanci, vyvolává otazníky vždy, v případě zvýšených bezpečnostních rizik jde již o vyslovený hazard. Není těžké si představit, s jakou ochotou asi spojenci chtějí sdílet s ČR citlivé informace, když vidí takové přehlížení bezpečnostních zásad.

Prezident a zahraniční politika

Zahraniční politika je vždy silným tématem, zejména u malé země, jejíž osudy jsou často spojeny s vnějším prostředím. Prezident reprezentuje zemi navenek, může být ale „neodpovědný“ prezident také tvůrcem zahraniční politiky? Je jasné, že za zahraniční politiku odpovídá vláda, zároveň prvorepubliková ústavní tradice, ovlivněná podílem Masaryka a Beneše na vzniku Československa a posléze řízením jeho zahraniční politiky, fakticky prezidentovi významnou roli dávala. Po roce 1989 tvář Československa v zahraničí představoval Václav Havel, přičemž nesoulad vládní a prezidentovy zahraniční politiky se projevoval částečně v otázce odsunu-vyhnání sudetských Němců, v postojích k tzv. humanitárnímu bombardování v Kosovu a zřejmě nejsilněji v podpisu tzv. dopisu osmi (hlav států) vyjadřujícím podporu Bushovy invaze do Iráku v roce 2003.

Václav Klaus rozpory mezi vládní a „prezidentovou“ politikou ještě zesílil svým otevřeně negativním vztahem k procesu evropské integrace. V rozporu s politikou české i irské vlády na státní návštěvě v Irsku porušoval mezinárodní Vídeňskou úmluvou, jež zakazuje vystupovat proti smlouvě, u níž probíhá proces ratifikace, pokud daný stát smlouvu podepsal (což učinil M. Topolánek), a vyzýval Iry k odmítnutí smlouvy ve vypsaném referendu, k velké nelibosti irské vlády. Václav Klaus také „obohatil“ interpretace prezidentových aktivit rozlišováním, kde vystupuje jako prezident a kde jako soukromá osoba „občan Klaus“. Takže občan Klaus „občansky“ vystupoval v Irsku nebo pomáhal zpochybňovat politiku australské vlády na pozvání australských uhlobaronů. Miloš Zeman na něj aktivně navázal jako host na konferenci pořádané šéfem ruských železnic Jakuninem, přítelem prezidenta Putina, na ostrově Rhodos, návštěvou vlivné izraelské lobbistické skupiny AIPAC v USA, kde také údajně vystupoval jako občan. Tato dvojjediná role vycházející z institucionálního i z občanského principu vytváří prostor pro zneužívání funkcí, protože institucionální přístup ponechává prezidentovi prostor činit pouze to, co zákon umožňuje, přičemž občanský princip by mu umožnil činit vše, co zákon nezakazuje. Proto je v civilizovaných zemích prezident prezidentem 24 hodin denně 365 dní v roce a pobírá za to jeden plat. Prezidenti, kteří se nechají zvát lobbistickými skupinami, z těchto pravidel vybočují. Vrcholem tohoto přístupu byla argumentace Václava Klause v kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu, že soudy tím, že nařizují, jak má jako prezident rozhodovat, omezují jeho občanská práva a dávají mu právo na násilný odpor!

Zahraniční politika je úzce propojena s politikou vnitřní, odráží její konflikty a mnohdy vede její směřování spíše dovnitř než navenek. Hledání vnějšího nepřítele patřilo vždy k účinným nástrojům zajištění mocenských pozic doma, slavné „vrtěti psem“ odkazuje na možnost odvedení pozornosti od vážných domácích problémů k problémům vnějším. Celkově emocionální souvislosti, nejistoty, strach, pocit nebezpečí a zároveň těžko uchopitelná složitost většiny mezinárodních problémů dávají prostor pro populistický styl (zjednodušený a emocionální).

Miloš Zeman se ukázal jako mistr v této disciplíně. Dokázal využít i současný mediální prostor, v němž je složitá mezinárodní situace interpretována často ve zjednodušené až propagandistické podobě jako souboj „dobra“ a „zla“, aniž by se vysvětlovaly geopolitické i regionální mocenské a strategické zájmy jednotlivých aktérů. Zemanovy nejrůznější návrhy a stanoviska ovšem nejsou v zásadě namířeny na řešení složité situace, protože jim nepředcházejí koordinace s vládou, profesionální příprava, diplomatické sondy hledající širší podporu v rámci spojeneckých závazků. Jde tedy spíše o vyvolání krátkodobé mediální pozornosti, odvedení pozornosti od vážných vnitřních problémů, posilování mobilizačních prvků politiky, kde je pouze jinak nastavena charakteristika „dobra“ a „zla“. Negativní dopad na postavení České republiky je zřejmý, protože její zahraniční politika je vnímána jako nejasná, negativistická a nekonstruktivní.

Prezident a společnost

Postavení prezidenta/hlavy státu v parlamentním systému je poměrně významné z hlediska udržení vnitřní soudržnosti společnosti. Zesměšňované „kladení věnců“ či charakteristika prezidenta jako „stroje na podpisy“ zcela ignoruje symbolický význam, jaký hlava státu má. Umožňuje rozpojit každodenní politiku, za niž nese odpovědnost vláda, vůči níž se vyjadřuje spokojenost (a především nespokojenost) občanů/voličů a důvěra v systém jako takový, důvěra v existující společenství a hodnoty. Proto se předpokládá i jistá míra prezidentovy nadstranickosti, ve smyslu schopnosti být nad stranickými konflikty a soupeřením, nikoli v oslabování role politických stran.

Styl prezidentského vládnutí, pokud pomineme Václava Havla, který představoval prezidenta transformačního období, silně ovlivnila zkušenost z významné funkce exekutivní. Jak Václav Klaus tak Miloš Zeman prošli funkcí premiéra vlády s výrazným silovým stylem vládnutí; oba v té době výrazně vystupovali proti šířeji chápaným pravomocím prezidenta a v tomto smyslu v době „oposmlouvy“ prosazovali ústavní změny. Jako švihnutím zázračného proutku se interpretace pravomocí prezidenta změnily v době jejich nástupu do funkce. Není nutné být politologem, aby si čtenář vybavil proměny institucionální role prezidenta a premiéra v případě nejslavnějších rošád Putin – Medvěděv, což samozřejmě představuje mnohem „dokonalejší“ a „dotaženější“ řešení vztahů těchto dvou institucí. Tomu v České republice možná zabránily neschopnost Petra Macha vytvořit pro Klause stranickou základnu i nebývale silná reakce společnosti na jeho amnestii, která zabránila jeho aktivnímu návratu do politiky.

Oba zmiňovaní prezidenti také vytvořili velmi zvláštní styl komunikace s veřejností. Především je zde role určitých prezidentských spolupracovníků, kteří vystupují v roli v demokratických zemích nezvyklé (byť na „královských hradech“, jak víme z pohádek, se objevovala). Jejich oficiální pozice není podstatná, protože styl a obsah vystupování dané pozici neodpovídá. Pánové Weigl, Jakl, Ovčáček plnili podobné role; ty měly do značné míry zjišťovat, kam až je možné „zajít“, a také posunovat hranice přijatelnosti některých výroků a postojů.

Jazyk a forma vystupování Miloše Zemana i Václava Klause také vyvolávaly a vyvolávají silné reakce: odmítání takzvané politické korektnosti (mnohdy v základní rovině obyčejné slušnosti), agresivní vedení debat, zastrašování a zesměšňování oponentů i moderátorů, v případě Miloše Zemana přesahující až do nezvládnuté čisté vulgarity (Pussy Riot).

U obou prezidentů máme i specifické označení a vymezení nepřátel, ať jsou to levicoví intelektuálové u Václava Klause či pražská kavárna u Miloše Zemana. Společným rysem je negativní vztah k intelektuálům, se kterým se běžně setkáváme v autoritarismech nejrůznějšího ražení, protože se tím daří omezovat veřejný prostor a vytvářet šanci pro rozdělování společnosti a mobilizaci svých příznivců na základě populisticky (zjednodušeně a emotivně) nastolovaných témat.

Působení Miloše Zemana ve funkci prezidenta tak vykazuje výraznou návaznost na předchozí styl politiky a je doprovázeno snahou o maximální využití všech možností, jež se objevily jako důsledek transformačních procesů, podceňujících pevný ústavní rámec, budování institucí, kontrolní mechanismy a fungování právního státu. Takové postoje nás však ještě více vzdalují od možnosti konsolidace demokracie. Veřejnost, a to ani odborná, na tuto situaci takřka nereaguje, mediální diskurs je silně polarizován, přitom politika, v níž je podstatný jen výsledek a nepodstatný způsob, jak se k němu dojde, přináší své plody nejen u nás, v dalších postkomunistických zemích, ale bohužel se částečně prosazuje i v západních zemích. Tato civilizace čelí ohrožení, přičemž větší hrozbu než imigrace a radikální islamistické hnutí představuje opouštění principů, na nichž byla tato civilizace vybudována.

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka.

Václav Žák (1945) je šéfredaktor Listů.

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimíra Dvořáková, Václav Žák

Tři roky ve funkci prezidenta

Prezident a politický systém

Miloš Zeman a právní stát

Prezident a zahraniční politika

Prezident a společnost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu