Jan Rychlík

O Václavu Klausovi, migraci,multikulturalismu a Evropské unii

Václava Klause jsem vždy považoval za vzdělaného a rozumného člověka a vážil jsem si ho, přestože jsme si nikdy politicky nekonvenovali. Většina jeho vystoupení z posledních let ve mně ale vyvolává rozpaky. To platí i o jeho televizních vystoupeních z 30. prosince 2015 a Nového roku 2016, v nichž shrnul své názory na migraci, multikulturalismus a evropskou integraci.

Václav Klaus byl vždy hrdý na to, že je také vysokoškolským profesorem. Měl jsem sám možnost přesvědčit se, že Klausovy znalosti z oblasti politických i kulturních dějin jsou značně rozsáhlé. Dost dobře proto nechápu, jak mohl vůbec ve svém vystoupení vyslovit s vážnou tváří tezi, že „migrovat ze své vlastní země je v podstatě nenormálnost“. Stejně tak považuji za přitaženou za vlasy jeho tezi: nedokáži pochopit, že současnou migrační krizi zneužívá Brusel k prosazení federalizace Evropy. Obavy Václava Klause o dopad migrace na evropskou kulturu do značné míry sice chápu, ale i zde musím Václavu Klausovi částečně odporovat.

Pokud jde o údajnou „nenormálnost migrace“, člověk nemusí vynaložit mnoho intelektuální námahy, aby exprezidentovy názory vyvrátil. Pravdou je totiž pravý opak: dějiny této planety od doby, kdy se na ní objevil člověk, jsou provázeny neustálými migracemi, ať už dobrovolnými nebo nucenými.

V 2. tisíciletí př. n. l. přišla do Středomoří postupně řada nových etnik, která vytvořila etnickou mapu tohoto regionu. Součástí této vlny byli zřejmě i předchůdci antických Řeků na Peloponésu. Řekové, usídlení na tomto poloostrově, ale sami začali později opouštět svá sídliště a zakládali rozsáhlé kolonie ve Středomoří a v Černomoří.

Někdy na přelomu 1. a 2. století n. l. se zřejmě v důsledku vysýchání stepí na území dnešní severní Číny daly do pohybu kmeny nomádů, které uhodily na etnika sídlící mezi Kaspickým a Černým mořem a tlačily je směrem na západ. Došlo k obrovskému migračnímu pohybu známému jako „stěhování národů“, které trvalo až do konce tisíciletí. I slovanské osídlení české kotliny je jeho důsledkem.

Až do třináctého století přicházely do střední Evropy kmeny nájezdníků z asijských stepí, které se buď usadily a asimilovaly, jako např. původně kočovní Kumáni v Uhrách a na Balkáně, anebo zase odtáhly zpět na východ, jako Mongolové (Tataři). V 16. až 18. století docházelo v Evropě k velkému stěhování obyvatelstva z náboženských důvodů, protože obecně platilo, že panovník mohl určovat náboženské vyznání svých poddaných (cuius regio eius religio).

Poté 19. a 20. století bylo ve znamení velkých přesunů obyvatelstva na Balkáně v důsledku rozpadu osmanské říše, první a druhé balkánské války, obou světových válek a nakonec občanské války v Jugoslávii v devadesátých letech minulého století.

Byl by samozřejmě omyl domnívat se, že migrační pohyby směřovaly jen do Evropy. Existoval i pohyb směrem ven. První křížové výpravy koncem jedenáctého a počátkem dvanáctého století znamenaly i pohyb křesťanského obyvatelstva ze západní Evropy na Blízký Východ, do nově založených křesťanských států. Pravda, tyto státečky se udržely jen zhruba jedno století a z této evropské kolonizace mnoho nezbylo. Ovšem po velkých zámořských objevech evropské obyvatelstvo začalo masově migrovat a tento proud zesílil především v 19. století. Jak by dnes vypadaly obě Ameriky či Austrálie bez rozsáhlé imigrace? Nevypadala by jinak třeba i Jižní Afrika? Je jasné, že migrace je historicky vzato celkem normální jev a v určité míře bude probíhat i v budoucnosti.

Důvody migrace jsou v zásadě jednoduché: lidí je prostě na určitém místě příliš mnoho a možností obživy příliš málo, zatímco jinde jsou příležitosti k obživě lepší. K tomu samozřejmě často přistupují přírodní katastrofy či válečné konflikty, které snahu najít lepší podmínky k životu výrazně umocňují. V důsledku celkem úspěšného boje s nakažlivými chorobami je dnes člověk jediným živočišným druhem, který nemá žádné přirozené nepřátele – ovšem kromě sebe sama.

Přistěhovalci charakter Evropy nezmění

Podívejme se nyní na problém „multikulturalismu“, který je častým terčem Klausových výpadů. Odmítání multikulturalismu je obsaženo právě v Klausových obavách o osud „jedinečné evropské kultury“. Především třeba říci, že nejen evropská kultura je jedinečná. Kultury Dálného Východu, např. čínská či japonská, jsou neméně jedinečné a každá kultura má svou hodnotu. V obecné rovině neexistuje žádný důvod domnívat se, že evropská kultura je lepší než jakákoliv jiná, ale to je samozřejmě otázka osobního přístupu a názoru každého člověka.

Jak ale vznikla ona „jedinečná evropská kultura“, o kterou Klaus projevuje obavy? Není snad právě ona výsledkem staletého křížení různých kulturních vlivů, a to zdaleka nejen evropských a zdaleka nejen křesťanských, resp. judeo-křesťanských? Příliv lidí jiných kultur, samozřejmě v omezeném množství, evropskou kulturu neničí, ale naopak obohacuje.

Odpor k multikulturalismu je ve skutečnosti u Václava Klause (a ovšem nejen u něj) spíše odporem proti islámu, jenž vyvolává podvědomě v Evropanech strach a obavy. Objevují se hesla typu „islám do Evropy nepatří“. U Evropanů skutečně převládá představa, že islám je v Evropě něčím novým, cizím, něčím, co zde dříve nebylo. To ale není pravda. V Evropě se islám objevil ani ne jedno století po svém vzniku, a to nejprve v důsledku expanze Arabů na Pyrenejský poloostrov, a potom od 14. století jako důsledek vzniku osmanské říše a postupného ovládnutí Balkánu osmanskými Turky. Na Pyrenejském poloostrově se islámské státy (nejprve Córdobský chalífát a později z něj vzniklé emiráty) udržely až do konce 15. století, tedy osm set let. A třeba říci, že především zde islám a islámská kultura obohacovala v mnohém kulturu křesťanů: díky muslimům se zde lidé začali např. pravidelně mýt. Pravda, soužití křesťanů a muslimů nebylo nikdy v Evropě bez problémů, ale na druhé straně minulost ukázala, že koexistence je možná. Křesťanské a muslimské státy na Pyrenejském poloostrově sice spolu často válčily, ale mezi válkami byla i dlouhá období míru a spolupráce. Totéž platí o soužití křesťanů a muslimů na Balkáně po vzniku osmanské říše. I dnes nacházíme státy, kde soužití s muslimy nevyvolává větší problémy: v osmimilionovém Bulharsku žije milion muslimů – jednak etnických Turků a jednak tzv. Pomaků, tj. Bulharů, kteří přijali islám. Kromě období závěru komunistické diktatury, kdy se režim Todora Živkova snažil násilně bulharizovat místní Turky a otevřeně vystupoval proti islámu, což vyvolávalo pochopitelně odpor muslimů, bylo vždy spolužití křesťanů a muslimů celkem bez větších problémů. V Albánii žijí bez problémů vedle sebe muslimové a křesťané pravoslavného i katolického vyznání, přičemž rozdílnost náboženského vyznání není u nich překážkou jednotné národní identity.

Spolužití křesťanů a muslimů, anebo přesněji: spolužití lidí, jejichž kulturní tradice a způsob života vycházejí z křesťanství, s lidmi, jejichž hodnoty se opírají o islám, tedy možné je. Samozřejmě, jsou to přistěhovalci, kteří se musí přizpůsobit většinové kultuře a mohou své kulturní tradice rozvíjet jen v prostoru, který jim poskytuje rámec občanského a trestního práva hostitelské země. Pro ty přistěhovalce, kteří by tento rámec nehodlali dodržovat, není v Evropě místo.

Položme si ale otázku, zda by přistěhovalci mohli celkově změnit kulturní charakter Evropy. Zde je třeba připustit, že takovéto nebezpečí v budoucnu teoreticky existuje. Nikde totiž není napsáno, že Evropa musí být už navěky převážně bílá a křesťanská. V praxi je ale takovýto vývoj málo pravděpodobný, a to hned ze dvou důvodů: jednak i přes velký počet přistěhovalců je jejich počet v poměru k počtu Evropanů stále malý a nemůže celkově ovlivnit etnickou skladbu Evropy a jednak přistěhovalci netvoří v kulturním ohledu jednotnou masu. Ne všichni vyznávají islám, a samotný islám – nehledě na rozdíly v něm samotném – není natolik nosný, aby dokázal překlenout etnické rozdíly.

Protimluvy

Hlavní Klausova kritika se samozřejmě jako obvykle soustředila na činnost Evropské unie. Václav Klaus obvinil Brusel, že chce „rozředit dnešní evropské státy“ a „vytvořit z nich tvárnou hmotu, z níž vznikne nový Evropan“. Chápu, že pro Václava Klause by bylo ideální, kdyby se EU stala jen jakousi celní unií nebo velkou zónou volného obchodu, jakým byl kdysi evropský společný trh, u nás označovaný jako Evropské hospodářské společenství. Tedy: spojení národních států na základě smluv k usnadnění svobodného obchodu a (snad také) volného pohybu kapitálu, služeb a pracovních sil.

Takovéto pouhé smluvní zajištění ale není možné, protože jakékoliv smlouvy se dodržují vždy jen do té doby, dokud platí podmínky, za nichž byly uzavřeny (rebus sic stantibus), tedy jinak řečeno: dokud to signatářům vyhovuje. Samotná smlouva nezaručuje nic, pokud zde není reálná politická moc, která má nástroj plnění smlouvy v případě potřeby vynutit. Proto projekt evropské integrace už od počátku počítal také s politickým sjednocením, tj. s vytvořením poměrně silného politického centra.

Václav Klaus v roce 1992 odmítl požadavek Vladimíra Mečiara na přeměnu československé federace v česko-slovenskou konfederaci, resp. hospodářskou a obrannou unii suverénní České a suverénní Slovenské republiky, s odůvodněním, že bez silného politického centra s jasnými a přímo vykonatelnými pravomocemi, tj. bez silné federální vlády, by nemohla česko-slovenská hospodářská a obranná unie fungovat a rozpadla by se. Měl tehdy pravdu. Jestliže ale takováto unie nemůže fungovat při dvou státech, pak je zcela jasné, že tím méně může fungovat při osmadvaceti státech. Bez silného „Bruselu“ by se i evropská celní unie brzy vlastní dynamikou rozpadla.

Klaus, který zcela správně v roce 1992 řekl Mečiarovi, že jediný smysluplný a funkční model česko-slovenského spolužití v jednom útvaru je federace, nás dnes opakovaně varuje před „federalizací Evropy“. Varuje před pokusem o vytváření „evropského člověka“, tj. před formováním evropské identity. Jenže bez určité míry evropské identity u občanů EU musí časem nutně dojít k jejímu rozpadu, podobně jako neexistence silné československé identity vedla k rozpadu Československa a ještě před tím neexistence společné rakouské identity k rozpadu Rakouska-Uherska. Soustátí se neudržují společnými hospodářskými zájmy, ale především právě vědomím společné sounáležitosti a jednotné identity. Václav Klaus se strašením evropským člověkem nevědomky velmi přiblížil slovenským národovcům devadesátých let 20. století, kteří jakýkoliv pokus o upevnění společného československého vědomí šmahem zavrhovali jako kříšení čechoslovakismu, v němž prý Slováci ztratí svou identitu.

Netajím se a nikdy jsem se netajil tím, že mně osobně by právě federalizovaná Evropa se silným politickým centrem rozhodujícím v hlavních politických otázkách podle zásady, že menšina se musí podřídit většině, vyhovovala mnohem lépe než současná EU. Já osobně se federalizace Evropy vůbec nebojím, protože stojím na stanovisku, že suverenita malých států v 21. století je iluzorní, a reálně tedy ani Česká republika nikdy skutečně suverénní být nemůže. Ale o to tady teď nejde, protože evropská federace stejně není na pořadu dne.

Problém je v tom, co tedy vlastně Václav Klaus chce. Federaci evropských států nechce, posilování evropské identity také ne. Evropské instituce mají podle něj příliš mnoho pravomocí, proto je třeba jim je odebrat, a úplně nejlepší by zřejmě bylo, kdyby neměly žádné a státy se dohadovaly mezi sebou případ od případu a především si nekladly překážky ve vzájemném obchodu. Jenomže co se stane, až se státy mezi sebou nedohodnou?

Co se stane, až slabší státy zavedou jednostranně ochranná cla a ty silnější vyloučí ze svého pracovního trhu občany jiných členských států? A kromě toho: je jasné, že evropské národy nemající své vlastní národní státy, jako třeba Katalánci, Baskové, Vlámové nebo Skotové, nebudou ochotny princip pouhé kooperace národních států trvale přijmout, protože jím nic nezískají a budou vnímány jako národy druhé kategorie. Co tedy má místo EU vzniknout? A jak to má fungovat?

Stejně protikladné jsou Klausovy výroky ohledně vztahu orgánů EU a migrační krize. Rozhodně je třeba odmítnout představu, že politické centrum v Bruselu snad dokonce migrační krizi vyvolalo. V Bruselu si prostě s migranty nevědí rady, tak jako si neví rady nikdo a nikde. Výzvy, aby byli migranti vraceni do „země původu“, jsou jen populistickými výkřiky politiků určenými pro domácí voliče evropských států. Kam mají být migranti konkrétně vráceni a čím?

V Afghánistánu, Sýrii či Somálsku neexistují dnes žádné funkční státní struktury, které by byly schopny (a ochotny) navrátilce přijmout. U řady migrantů nelze prokázat, jaké státní občanství vlastně mají, protože zničili své doklady. I tam, kde tedy existují funkční státní struktury, reálně hrozí, že příslušný stát navrátilce nepřijme s odůvodněním, že nejde o jeho občany, jako se to stalo nedávno v Pákistánu. I čistě technicky je ostatně repatriace prakticky neproveditelná, protože by musela být prováděna buď loděmi, nebo letecky, a k tomu je zapotřebí mít v cílové zemi repatriace k dispozici pod kontrolou přístavy a letiště. Přeprava více než milionu lidí letadly by byla ostatně velmi drahá. Zpomalení migrace je možné jedině přísným střežením hranic, ovšem nikoliv hranic jednotlivých členských států mezi sebou, ale vnějších hranic schengenského prostoru.

Bez společné a jednotně řízené ochrany hranic EU, či přesněji vnějších hranic schengenského prostoru, není migrační problém vůbec řešitelný. Takováto ochrana ale vyžaduje přenesení části kompetencí v oblasti imigrace na společné evropské orgány. Václav Klaus tvrdí, že politické vedení v Bruselu chce zneužít migrační krize k posílení svých pravomocí na úkor národních států. Jak ale jinak má tedy EU jako celek migrační krizi řešit, když otázky přistěhovalectví a kontroly hranic zůstávají zcela v kompetenci členských států? Bude-li každý stát chtít řešit migrační krizi sám, nevyřeší nic, protože migranti si stejně vždycky nějakou cestu najdou a stát jen zkomplikuje cestování a pohyb vlastním občanům, především těm, kteří bydlí při hranici.

My dříve narození, kteří ještě máme v živé paměti uzavřené hraniční pásmo střežené po zuby ozbrojenými pohraničníky na Šumavě a na jižní Moravě, si rozhodně nepřejeme nové ostnaté dráty a zátarasy ani na našich hranicích, ani na hranicích našich sousedů.

Jan Rychlík (1954) je historik, profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Rychlík

O Václavu Klausovi, migraci,multikulturalismu a Evropské unii

Přistěhovalci charakter Evropy nezmění

Protimluvy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu