Mlčet smí jen ten, kdo nemá možnost mluvit

Listy 1/1971

Náš a váš časopis se letos dožívá pětačtyřiceti let. Velká část jeho dnešních autorů i čtenářů v roce 1971 ještě nebyla na světě. A už jen málokdo z těch, kdo „římské“ Listy tehdy zakládali, je ještě mezi námi. My, jeho dnešní redakce, chceme být užitečnými služebníky tradice časopisu i ideové tradice, ze které vzešel. Chceme být médiem ve smyslu diskusního prostoru prostředí, kterému jsou Listy blízké.

Jak psal zakladatel Listů Jiří Pelikán v úvodníku čísla 1/1990: „Nebudeme mluvčími či obhájci žádné politické strany, ale chtěli bychom jejich programy a činy komentovat a podněcovat diskusi o nejlepších alternativách vývoje. Netajíme se svými sympatiemi pro demokratický a reformní socialismus, jak jej známe v západních evropských zemích. Ale nepovažujeme jej za jedinou alternativu a rádi uveřejníme i příspěvky jeho kritiků a odpůrců.“

V tomto duchu i my chceme, aby náš časopis byl nadále časopisem nezávislého, hodnotově ovšem zjevně ukotveného myšlení. To má být nenormalizační, tedy svobodné, kritické, tedy spravedlivě hodnotící a solidární, tedy evropsky otevřené a hlásící se k odpovědnosti nejen za svůj osud, ale i za budoucnost další dvaceti sedmi osmadvacetin dnešního evropského společenství.

Dobové důvody pro vzniku Listů popisuje Jiří Pelikán v čísle 1/1990 sérií slov „cenzura, diskriminace a vyhazovy, čistky a lži, policejní perzekuce a násilná izolace naší země od okolního světa“. Hovoří o okupaci ze srpna 1968 a normalizaci a píše, že právě službu domácí protinormalizační opozici považoval za nejdůležitější úkol Listů v exilu. Listy ovšem kromě toho v mezích distribučních možností nahrazovaly, společně s pařížským Svědectvím, taktéž římskými Studiemi a dalšími časopisy politického a krajanského exilu, informační a kritickou roli médií, které byla média ve vlasti zcela zbavena. Zaplňovaly také prázdno po zlikvidovaných kulturních časopisech, a to nejen každoroční přílohou Čtení na léto.

Listy jako jediný z významných exilových časopisů svůj návrat do Československa přežily. Studie svou činnost se sametovou revolucí ukončily. Jejich Nástin ideové linie Studií (1977/1990) ovšem doporučujeme zájemcům o politické myšlení českých katolíků. Svědectví přežilo dva roky.

„V těchto týdnech,“ psal opět v úvodníku č. 1/1990 Jiří Pelikán, „dostáváme velké množství dopisů z nejrůznějších míst Československa od lidí, kteří znali Listy z dřívějška, i od těch, kteří se o nich dozvěděli teprve po revoluci. Ti všichni mají zájem o Listy a domnívají se, že pro ně i v nové situaci existuje prostor, který zatím není nikým obsazen: informovat o vývoji na západě i na východě okolo nás a všímat si, co může být podnětné i pro nás, a zamýšlet se nad perspektivami politické i ekonomické demokracie v naší zemi a upozorňovat na všechna nová nebezpečí, kterým tento vývoj může být vystaven.“ Viděl jich tehdy nemálo – počínaje děním v tehdejším Sovětském svazu přes obavy ze „vzniku nacionalistických a fundamentalistických hnutí v našem sousedství, nové podoby rasismu a netolerance“ až po otázky organizace hospodářství.

Tyto otázky zůstávají aktuální i dnes a my se v duchu Pelikánova programu budeme nadále snažit o „spolupráci v duchu tolerance a plurality, které považujeme za jedny z hlavních zásad demokracie“. K nim ovšem patří i věcná výměna názorů a slušná polemika, nenapadání a neurážení kolegů jiných názorů.

„Jestli jen trochu přispějeme – společně se všemi, kteří usilují o tytéž cíle – k tomu, aby na této planetě převážila svoboda, tolerance, kultura, prosperita a spravedlnost, čisté prostředí a mír, pak stojí za to pokračovat v započatém díle,“ končí Jiří Pelikán svůj úvodník porevolučních „pražských“ Listů. My vás zveme k pokračování pelikánovské tradice. Těšíme se na vaše psané příspěvky, čtenářské podněty i společná setkání v olomouckém a pražském redakčním okruhu.

Redakce v roce 2016

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Mlčet smí jen ten, kdo nemá možnost mluvit

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu