Jiří Němec

Švýcarská demokracie i bez referenda

Švýcarsko – náš vzor, platí to, alespoň pokud jde o formu přímé demokracie – referendum. Původně Okamurův Úsvit na tom postavil smysl svého vzniku a existence. Švýcarsko myslím docela znám. Díky spolupráci s kantonem St. Gallen jsem je několikrát navštívil, také proto, abych „zkoumal“ klady i případné zápory tamní demokracie. Naposledy mě třeba překvapilo, že imunitu v našem pojetí trestního práva tam mají i zastupitelé obcí a kantonů. Na hlasování v příslušných orgánech. Zajímavé, co říkáte?

Vládnutí je tam podle mě postaveno na dvou principech: principu dohody (vláda rozhoduje v konsensu) a lidového hlasování – referenda. Ústavně je suverénem lid, jemu podléhají s konečnou platností všechna rozhodování na úrovni obcí, kantonu (kraje) i konfederace.

Referendum je tu skutečně fenomén, je velmi časté, vyhlašuje se pravidelně tak čyřikrát do roka a obecně platí, že jeho výsledek je pro politickou reprezentaci vždy závazný (ale nevylučuje se možnost opakovaného hlasování o téže otázce, třeba po roce, po dvou...). Referendum je povinné, když se jedná o změnu ústavy nebo členství v mezinárodních organizacích (o Evropské unii se tam všude hodně mluví, ale podle mě je Švýcarsko, podobně jako Norsko se svojí ropou, příliš bohatá země na akceptaci plného členství v EU, škoda... třeba i pro ČR). Fakultativně je možno vyhlásit referendum téměř vždycky, o všech nových zákonech či změnách těch stávajících. Pro zajímavost, hlasovat prý nelze o platech státních zaměstnanců... Rovněž všemi parlamenty na různých úrovních přijaté zákony podléhají kontrole občanů díky možnosti vyvolat k nim lidové hlasování. Když výbor, který si občané založí, sežene potřebné množství podpisů, je povinnost o nově přijatém zákonu vypsat v zákonem stanovené době referendum. A podle jeho výsledku buď zákon vstoupí v platnost, nebo také ne. Rovněž mohou občané sami prostřednictvím tzv. občanské iniciativy navrhovat nové zákony. Opět, když výbor sežene dostatečné množství podpisů, uskuteční se o návrhu nového zákona referendum

Co na problematiku referenda říká hlavní zákon českého státu č. 1/1993 Sb. – Ústava ČR? Hned na začátku v článku 2 odst. 2 se tam stanoví, že „ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“. Dá se tedy asi oprávněně tvrdit, že česká ústava předpokládá vznik zákona – ústavního zákona o referendu, který by mohl a měl stanovit, za jakých podmínek a kdy by se přímé hlasování mohlo uskutečnit.

Dovolím si v této souvislosti parafrázovat známý Werichův výrok: „Když už je něco v ústavě napsáno, tak mají vláda a parlament koukat, aby to ve skutečnosti také bylo.“ Ale samozřejmě s dovětkem: bude-li většinová (minimálně 3/5) politická vůle tento zákon nejvyšší právní síly – ústavní zákon – přijmout. Anebo se naopak nebát ústavu – není to přece žádná „posvátná kráva“ v indickém pojetí jejího významu – změnit, resp. ustanovení o referendu z ní opět ústavním zákonem vyjmout. Proč ne, jsou státy v Evropě, které se bez referenda klidně obejdou, ale opět s dovětkem – bude-li většinová politická vůle tuto změnu zákona nejvyšší právní síly – ústavní zákon přijmout. Osobně se mi prostě příliš nelíbí, když ústava není respektována, resp. když příslušný její článek není naplněn přijetím příslušného zákona.

Na celostátní úrovni v ČR tedy zákon o obecném referendu (poslední návrh je někde v legislativním procesu) nemáme, pouze na úrovních místní a krajské. A pokud dojde politická reprezentace k většinové shodě, že je vhodné využít institutu přímé demokracie, je nutno vždy přijmout a schválit parlamentem zvláštní ústavní zákon ad hoc – jak se stalo v roce 2003, když bylo vypsáno referendum o přistoupení ČR k Evropské unii. Docela vysoká účast občanů (přes 55 %) a koneckonců i kladný výsledek tohoto hlasování byly nesporně úspěchem. Všechno je jednou poprvé, i účast občanů ČR v celostátním referendu!

Relevantní otázkou zřejmě je a vždycky bude, zda se politici prostřednictvím uplatnění prvku přímé demokracie – referenda vlastně svým způsobem nezbavují své odpovědnosti za výsledek svého politického působení. Mohou pak přece vždycky říci, když to nebude fungovat, „já to nechtěl, ale referendum rozhodlo“. Na druhou stranu jsou však někdy na pořadu dne otázky natolik zásadní, že by stálo za to, se „zeptat“ na názor lidí, zvlášť když tuto záležitost neměly politické strany před volbami ve svém volebním programu, a voliči je tak nemohli volit i kvůli názoru politické strany na tu či onu věc. Ale já osobně bych byl, pokud jde o vztah zastupitelské a přímé demokracie, docela opatrný. Naše tradice je totiž (na rozdíl např. od švýcarské; ústavně je Švýcarsko postaveno na dvou věcech – politickém konsensu a právě referendu!) založena spíše na zastupitelské demokracii. A když už referendum, tak vyvážené ve vztahu k institutům demokracie zastupitelské.

Podle mě to však nakonec v oněch rozdílných politických systémech ani tak není. Mám podezření, že ve Švýcarsku by to velmi dobře fungovalo, i kdyby tam třeba referendum a občanské iniciativy vůbec neměli, a naopak u nás větší zavádění prvků přímé demokracie všechno, a politickou kulturu všeobecně, rozhodně nespasí.

JUDr. Jiří Němec, Liberec

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Němec

Švýcarská demokracie i bez referenda

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu