Jan Novotný

Michail Šlechetný

Soudruh Brežněv se prý rozhodl opatřit si po vzoru dávných ruských vládců přídomek a začal se deklarovat jako Leonid Moudrý. Když to řekli Chruščovovi, pravil, že on tedy bude slout Nikita Kučeravý. Michail Gorbačov se mi již skoro třicet let spojuje s přídomkem Šlechetný.

V březnu 1985 jsem od nového generálního tajemníka ještě moc nečekal. V hlavě mi zněl epigram z Bidpajových bajek, který věnoval svému lidu sesazený opičí král: „Dosud byl opičák v královské kapli. Teď je tam jiný zas. To jste to lapli.“ Netrvalo však dlouho a bylo stále zřejmější, že převratné dění se přeneslo do země, kde je už žádná bratrská pomoc nezastaví.

Články ze sovětského tisku, projevy z parlamentu, úryvky z překladů ruských knih jsme mohli s potěšením vyvěšovat na nástěnku či předčítat z nich na školeních ROH a bavit se tím, jak v duchu skřípají zuby přívrženci starých pořádků, kteří si začali uvědomovat, že Sovětský svaz už jejich vzorem není. Samotný garant těchto změn však pro nás zůstával záhadou. Vyjadřoval se s uvážlivou opatrností a zůstávalo záhadou, co si skutečně myslí a co zamýšlí.

S velkým zájmem proto čtu jeho knihu Můj život. Vzpomínky a zamyšlení, která u nás vloni vyšla. Doporučuji ji i svým studentům a čtenářům Listů. Zde jen několik upoutávek.

Kniha začíná drsným obrazem stalinské éry, kdy snad nebylo širší rodiny, která by nebyla postižena terorem (a na venkově také hladomorem). Ale autor ví, že Stalinem zlo nezačalo. Čteme o generálovi, hrdinovi občanské války, který padesát let po Říjnové revoluci na cestu do míst, kde se proslavil, žádal ochranku – zničili tam kdysi celou ves a někdo možná přežil.

Poutavá jsou Gorbačovova hodnocení kolegů – držitelů moci. Ke svým předchůdcům projevuje značnou loajalitu a empatii. Jurij Andropov „byl opravdový intelektuál ... vystupoval proti namyšlenosti, zákulisním bojům, korupci, morálnímu úpadku a byrokratismu ... Ale zásadní změny samotného systému – kdo ví? ... Pokusy o nové svobody a práva lidí byly podle něho trestuhodné.“

Pro českého čtenáře jsou velmi zajímavé vzpomínky na návštěvu Československa v listopadu 1969. Normalizace ještě neprosákla dolů a se sovětskou delegací nechtěli v brněnské Zbrojovce vůbec mluvit. V Bratislavě se během besedy čelný funkcionář zvedl, demonstrativně odešel a nechal delegaci osudu. Nemohl jím ovšem být tenkrát už zavržený Václav Slavík. Mile zmýlená je vzpomínka, jak se při pohledu z bratislavského Slavína „v dáli zablýskla kupole vídeňského chrámu“.

Jak by asi vypadal svět, kdyby v březnu 1985 rozhodlo politbyro pro Grišina či Romanova? Došlo by vůbec k tomu, v čem vidím světový přínos Gorbačovovy éry – podstatnému snížení rizika jaderné války? Těžko si představit, že by stále vládla neživotná ideologická diktatura, ale nebyl by její pád mnohem krvavější a posléze nastolený autoritativní režim tvrdší?

Nedávno mi někdo poslal mailem nahrávku, na níž jakýsi mladší Rus prokurátorským tónem promlouvá o tom, jak by měl být Gorbačov za své zločiny souzen. Klade mu za vinu mnohé: rozpad Sovětského svazu, zaostání ekonomiky, ale zejména ztrátu panství nad územím, k jehož hranicím za Velké vlastenecké války došla noha sovětského vojáka.

Gorbačov je si vědom, že se věci nevyvíjely podle jeho představ (velkou část viny dává nedočkavým radikálům), jednu zásluhu si však nedá vzít: „Jsem přesvědčen, že sovětské vedení postupovalo správně, když se nevměšovalo do událostí, které proběhly v zemích střední a východní Evropy. Dodnes mě někteří přesvědčují, že jsem ty státy někomu ,přenechal'. Pokud tomu tak je, tak jsem je přenechal národům těch zemí.“

Díky, Michaile Sergejeviči!

Jan Novotný

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Michail Šlechetný

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu