Pro současnou německou situaci je příznačný mediálně diskutovaný výrok spolkového ministra financí Wolfganga Schäubleho ze začátku listopadu, který srovnal neutuchající příliv uprchlíků s lavinou, u které nevíme, zda se ji dostala do údolí, nebo se stále ještě nachází v horní části kopce. Lavinu můe podle jeho slov rozpoutat i poněkud neopatrný lyař, kdy vyjede na kopec a pohne trochu sněhem. Zároveň upozornil na to, e tuto krizi je moné vyřešit pouze v rámci Evropy.
Varování Schäubleho, který není znám nepromyšlenými emocionálními výstupy, je odpovědí na opakovaná tvrzení kancléřky Merklové My to zvládneme! a odráí bezradnost německé politiky a týden od týdne se posouvající nálady veřejnosti. Rostou obavy, nejistota a kritika na adresu politických představitelů. Celkově však mezi Němci stále převládá relativně klidný a v mnoha případech i vstřícný postoj, který je vzhledem k nekontrolovanému přílivu tisíců uprchlíků denně překvapující, a velká ochota vypomoci vlastními silami nebo věcnými dary.
Jistě, na sociálních sítích se ke slovu hlásí – většinou anonymně – rasisté nejtvrdšího zrna s extrémně xenofobními a štvavými výlevy, počet násilných útoků na běence a jejich ubytovny stoupá a řady přívrenců hnutí Pegida se rozšiřují. Ale celkově panuje stále ještě zdrenlivý a diferencovaný pohled na situaci a pochopení pro ty, kteří skutečně přicházející ze zemí zasaených válkou. Obavy vzbuzuje spíše eskalace migrační vlny bez perspektivy řešení – tedy zástupy uprchlíků, jejich přesné počty a často ani původ nezná ani sama spolková vláda, a s tím spojená otázka, jaké jsou reálné šance na jejich začlenění do pracovního procesu, jejich integrace a v neposlední řadě i otázka slučitelnosti kultur.
Důvodem umírněného postoje není pouze ono pověstné špatné svědomí německého národa za zločiny spáchané během druhé světové války a z toho pramenící pocit odpovědnosti, ke kterému vychovávají německé školy své áky od prvních tříd základní školy. Důleitou roli hraje i to, e Německo je neustále prosperující a fungující země, kde se většina lidí ve svém soukromém ivotě zatím ještě nesetkává s negativními dopady současné uprchlické krize a často ani se samotnými uprchlíky. Média sice ji od září téměř neznají jiná témata, a dokonce i skandál a la Vokswagen byl schopen se dostat do popředí jen dočasně, především však západní Němci přivykli přísunu velkých národnostních skupin – Turků na konci 60. let, později jiních Evropanů, ruských Němců v 80. letech, utečenců během války v bývalé Jugoslávii, přílivu ze střední a východní Evropy nebo velkého počtu rumunských Romů v posledních několika letech. A tato migrace s sebou nepřinesla pouze negativní zkušenosti. Západoněmecká velkoměsta jsou dnes multikulturními aglomeracemi, v berlínském metru člověk slyší změť jazyků, běný Němec si přivykl ít ve velice různorodé společnosti, nakupovat u Turků, jeho přátelé a známí pocházejí z různých zemí a zástupci nejrůznějších národností ve veřejném ivotě či v médiích dnes ji nikoho nepřekvapí. To samozřejmě přispívá k velké toleranci a velkorysosti, se kterou se člověk v německých městech setkává.
Zároveň se nesmí zapomenout na historickou zkušenost útěku a vyhnání po druhé světové válce, kterou zná téměř kadá německá rodina. V rozbombardovaném Německu byli tehdejší uprchlíci cizím elementem, jej nikdo zvlášť nevítal, a mnozí z nich ili ještě začátkem 60. let v nouzových přístřeších. Většina Němců byla ve svém nejbliším okolí konfrontována s jejich příběhy a vzpomínkami na domov, často spojenými s nostalgií a pocity vykořeněnosti. Z toho také pramení hluboké pochopení pro situaci uprchlíků z krizových oblastí, jejich traumata a prodělané hrůzy.
Jen do Berlína letos přišlo 70 000 běenců, pro ně se s námahou hledá ubytování, zabírají se sportovní zařízení a nepouité objekty, proběhla i debata o tom, zda můe stát zabrat nepronajaté byty. Vzhledem k tomu, e se zatím skutečné řešení nerýsuje, je však přes veškerou oteřenost Němců otázka, nedojde-li u nich ke zvratu veřejného mínění např. směrem Francie. I kdy politická strana kalibru Front Nationale v Německu zatím chybí.
-jl-, Berlín
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.