Tomáš Tichák

Bez obav

Na konci roku se patří být šťastný a veselý, i když k tomu, kromě sváteční atmosféry, nenacházíte důvod. Ba dokonce i když vás něco trápí tak, že nemůžete usnout. Každého přece něco tíží, řeknete si. Možná že v leckteré české rodině teď třeba přemítají, mají-li jako obvykle nechat u štědrovečerní večeře jednu židli volnou. Protože: Co kdyby někdo přišel?

Copak ale já nemám proč se radovat? Od dcery přišel pohled z Azorských ostrovů, starší syn radostně do telefonu hlásí, že si do svého bytu přiváží domácího mazlíčka z chovné stanice veverek v západních Čechách. Jmenuje se Helga. A syn nejmladší je právě v kroužku experimentální výuky čínštiny.

Je to sice radostné, ale i trochu znepokojující, hlavně to přídavné jméno. Kdo na kom vykonává pokus a proč vlastně? V roce 1968 jsem začal navštěvovat takzvané experimentální osmileté gymnázium, kterýžto pokus byl vzápětí zaražen za pomoci armád pěti zemí. Ale tím nechci nic naznačovat. Čína je pro nás země perspektivní, smí-li to takto říci občan státu vedle ní zanedbatelného. Tudíž i její řeč. A žluté nebezpečí? To je prý obava stará jako evropská civilizace sama. Občas se jistě hodí ji oprášit; pamatuji si z dětství, že se říkalo: Až přijdou Číňané, utlučou nás čepicemi. Teď však máme po ruce či za humny ohrožení příhodnější, proč chodit tak daleko?

Radost stranou, něco znepokojivého se přece jen děje. Není zvláštní, že se bojíme neznáma – autoři filmových hororů dávno pochopili, že nejděsivější příšera je ta, která se na plátně neukáže –, zvláštní je, že se některých věcí nebojíme. Například fašistické hudební skupiny Ortel. Snad proto, že ji televize ukázala na obrazovce z anfasu, nevystřihla, nevypípala? Jistě by jí umožnila živě převzít i Zlatého Slavíka, pokud by neskončila až druhá. Nebo entomologa Konvičky, také dodaného na Mezinárodní den studentstva přímým přenosem.

Nikdo jako by se nebál, že názorový střední proud se stáčí kamsi za dřív jasně bójkami vymezené extrémní peřeje. Přemysl Houda napsal v Lidových novinách: „Bez Ortelů, Semelových a popíračů holokaustu by se naše přesvědčení měnila v neživotné Pravdy, kolem kterých jen projdeme, ale doopravdy je už nepromyslíme. Takové Pravdy nakonec nestojí za nic, snad jen za ten kamenný piedestal, na který bývávají postaveny. Proto ještě jednou: Nechť kapela Ortel zpívá!“ Samozřejmě nechť, musím dodat, jenže proč má být normální ji slušným médiem nebojkotovat? Komentátor Zbyněk Petráček tamtéž zase vysvětlil, že vítězství Marine Le Penové v prvním kole francouzských krajských voleb neznamená hnědnutí tamní společnosti. Stala se z ní prý strana chránící menšiny. Menšinou se totiž začínají, stručně řečeno, cítit sami Francouzi – vůči muslimům, ovšemže. A strana bojující za práva menšin přece nemůže být fašistická! Zajímavá myšlenková pirueta. Přiznejme autorovi sportovně pravdu, když podotýká: „Není to strana. která by se mohla líbit levici.“

My zde se ale raději bojíme neviditelných příšer, muslimů je u nás katastrofální nedostatek, o uprchlících nemluvě. I když – v místní mutaci MF Dnes jsem narazil na překvapivou zprávu, kterou uvádím celou: „V Olomouci se usídlil pár kachniček mandarínských. Byly k vidění v uplynulých letech hlavně v zimě a šlo pravděpodobně o jedince, kteří uprchli některému chovateli. ,Většinou šlo ale o samce. Nyní se však na řece Bystřici usídlil pár. V Brně už přitom kachničky mandarínské dokonce vyvádějí v posledních letech kolem dvaceti mláďat...' uvedl místopředseda Moravského ornitologického spolku Jiří Šafránek.“

Zatímco jsem marně přemýšlel o alespoň dílčí pointě, přišla sama. Šel jsem vyzvednout syna do experimentální čínštiny a skrze skleněné dveře jsem chvíli pozoroval průběh vyučování. Co nevidím: paní učitelka stojí u tabule a děti v poslední řadě se bijí čepicemi.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Bez obav

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu