Znaky

Veronika Opletalová

Dům znaků

Všechny příběhy, které budu vyprávět, spojuje snaha o zachování odkazu významných sémiotiků či sémiotické tradice dané země. Řeč bude o budování sémiotických archivů a muzeí v Německu a Estonsku, u nás se podobná instituce nenachází. Berlínský sémiotický archiv slaví letos 40 let od svého vzniku, a lze jej proto považovat za nejstarší evropskou instituci svého druhu. Ve stádiu zrodu je naopak projekt s lapidárním názvem Haus der Zeichen, který hodlá obohatit sémiotickou expozici o umělecká díla.

Předně bych chtěla vyvrátit domněnku, že sémiotické archivy a knihovny shromažďují úzce zaměřený soubor textů, který dokáže oslovit jen hrstku odborníků. Naopak, klasická sémiotická knihovna se musí dotýkat celé řady kulturních i přírodních jevů. Záleží samozřejmě na tom, jak široký znakový pojem její tvůrce zastává. Pokud je toho názoru (který v současné sémiotice převažuje), že téměř každá materiální entita může za určitých okolností a pro někoho fungovat jako znak, pak je ve hře nepřeberné množství témat. Na ně je nahlíženo prizmatem znakové teorie (jde o otázky významu, přenosu informací, komunikačních strategií), můžeme tedy hovořit o znakově teoretických základech přírody a kultury. Tak zní ostatně podtitul sémiotického kompendia Semiotik/Semiotics, jehož čtyři svazky vydala trojice sémiotiků Roland Posner, Klaus Robering a Thomas A. Sebeok v letech 1997–2004. Prostorovou obdobou kompendia je Sémiotický archiv v Berlíně, který začal budovat Roland Posner v roce 1975 v rámci Centra pro sémiotický výzkum na Technické univerzitě v Berlíně. Dlouhá léta se archiv tísnil v malé místnosti, až v roce 2011 se jej podařilo přestěhovat do univerzitního archivu berlínské Univerzity umění.

Posnerův sémiotický archiv je rozčleněn do 300 tematických okruhů a obsahuje přes 2000 pořadačů s texty v různých jazycích (zejm. angličtině, němčině a francouzštině). Vzhledem k tomu, že převažují materiály již publikované (xerokopie článků, sémiotické knižní řady a časopisy), lze spíš hovořit o sémiotické knihovně než o archivu v pravém slova smyslu, ale i tak tu lze najít unikátní materiály. U takto široce koncipované knihovny je samozřejmě tvůrce postaven před úkol hodný osvícenských encyklopedistů: jak uspořádat poznatky o různých oblastech světa. U sémiotické knihovny je třeba navíc rozhodnout, zda členit podle tematických okruhů, nebo znakových aspektů. Posner se snažil propojit obojí: archiv „začíná“ (v levém rohu místnosti) vývojem vesmíru, přechází k živé přírodě, evoluci komunikace, velký prostor je pak věnován jednotlivým kódům, typům komunikace a nakonec způsobům užití a rovinám popisu přirozeného jazyka.

Měla jsem to štěstí v archivu pár měsíců pomáhat a při doplňování regálů jsem narážela na různá, leckdy překvapivá témata: magie, gesta primátů, kulinaristika, utopické kódy. Objevila jsem i nenápadný oddíl s nápisem „Müll“ – v přesvědčení, že se jedná o vyřazené materiály, jsem ho dlouho neprohlížela. Když jsem nakonec přece jen nahlédla, našla jsem soubor textů reprezentující sémiotickou debatu z osmdesátých a devadesátých let na téma „značení jaderného odpadu“. Těmito otázkami se intenzivně zabýval Thomas A. Sebeok, kterého v roce 1981 oslovila stavební firma Bechtel v rámci projektu spolufinancovaného vládou Spojených států. Zadání znělo: navrhnout značení úložiště jaderného odpadu pro budoucí generace, jehož varovné poselství bude srozumitelné i za deset tisíc let. Sebeok navrhl kombinaci kódů za účelem naddimenzování informací (jako informační pojistku), posléze přišel s návrhem založení kněžské kasty složené z odborníků, která by přenášela varování z generace na generaci. Jeho návrhy zatím v praxi aplikovány nebyly, ale otevřely širší diskusi. Roland Posner těmto otázkám věnoval tematické číslo Zeitschrift für Semiotik (1984), což vyvolalo další debatu; její výsledky shrnuje Posner v knize Warnungen an die ferne Zukunft (1990). Do sborníku přispěl kratší statí i Stanisław Lem. Tolik na ukázku k obsahu jedné ze stovky polic v archivu.

Od archivu k muzeu

V berlínském sémiotickém archivu jsem měla možnost poznat německou výtvarnici Ingrid Lemppovou, která se s Posnerovou podporou snaží prosadit podobně široce zaměřený muzeální projekt Haus der Zeichen. Ingrid Lempová studovala v 70. letech u sémiotika Martina Krampena a po jeho smrti v červnu tohoto roku se začala zasazovat o zachování jeho pozůstalosti. Ta by měla tvořit základ většího projektu, určeného k prezentaci znakově teoretických základů kultury širší veřejnosti. Šlo by o muzeum propojující různé okruhy znakové produkce, reflektující tedy i umění; vedle stálé expozice by hostilo průběžné výstavy i přednášky pro školy.

Vzhledem k tomu, že ani budoucnost sémiotického archivu při Universität der Künste není zcela jistá (neb zbývající části univerzitního archivu expandují), upínají se naděje Rolanda Posnera k Domu znaků, který by mohl případně archiv integrovat.

Jak se uvádí takový projekt do chodu, pokud není v dohledu žádná institucionální podpora? Vzhledem k tomu, že Ingrid Lemppová je grafička, vytvořila informační brožuru. Ta působí jako katalog již existující instituce a činí celou záležitost hmatatelnější. V podobně iluzivním duchu se nesou i dosavadní jednání o budoucnosti projektu – paní Lemppové se dostává ideové podpory od většiny institucí, které oslovila, přičemž je naznačeno a občas i explikováno, že nepůjde o podporu materiální. To nepřekvapuje, spíš překvapí, když se někde objeví přístup docela jiný.

Estonská tradice

Estonští sémiotici jsou si vědomi toho, že k motivaci a „legitimizaci“ činnosti vědeckého dorostu je zapotřebí připomínání autorit, které jsou spjaté s místem. Díky dobře viditelnému odkazu dvou významných osobností, německy píšícího J. J. von Uexkülla a rusky píšícího J. Lotmana, i díky současné badatelské činnosti si drží pozici východoevropské sémiotické výspy.

Jakob Johann von Uexküll, biolog a inspirátor biosémiotiky, se narodil v roce 1864 v Estonsku, v rodině baltských Němců. Vystudoval na Tartuské univerzitě a od počátku 20. století působil na univerzitách v Heidelbergu a Hamburku. Dnes nalezneme v komplexu tartuské knihovny reprezentativní Centrum Jakoba von Uexkülla (založeno v roce 1993). Tím se inspirovalo Německo a Hamburská univerzita zřídila v roce 2004 Jakob von Uexküll-Archiv für Umweltforschung und Biosemiotik, který shromažďuje Uexküllovu hamburskou pozůstalost a je podstatně skromnější.

Vedle Uexkülla položil základ estonské sémiotické tradice Jurij Michajlovič Lotman, narozený roku 1922 v Petrohradu. Po studiích v místě rodiště odešel v padesátých letech na univerzitu v Tartu, kde založil Tartusko-moskevskou sémiotickou školu. Estonští kolegové mu věnovali archiv, jenž je součástí Estonské národní knihovny v Tallinnu. Lotmanovi žáci se neorientovali pouze na Rusko, vzhledem ke kontaktům s Kodaňskou univerzitou a spolupráci s Thomasem A. Sebeokem se někdy hovoří o vzniku Tartusko-kodaňsko-bloomingtonské školy. Sebeokovy knihy jsou nyní shromážděny v Thomas A. Sebeok Memorial Library při Filozofickém a sémiotickém institutu v Tartu; velké stěhování Sebeokovy knihovny z Bloomingtonu začalo v roce 2006 a skončilo v roce 2011.

Na etablování zmíněných knihoven a archivů se významnou měrou podílel Lotmanův žák Kalevi Kull, který působí jako profesor biosémiotiky v Tartu. V devadesátých letech se mu podařilo akreditovat sémiotiku jako univerzitní obor (vyučuje se v Tartu a Tallinnu) a Estonsko se v oblasti humanitních věd definitivně sémioticky profilovalo.

Příběh s otevřeným koncem

Toto povídání nesměřuje k žádné zásadní pointě. Lze jen konstatovat, že v Berlíně, Hamburku, Tartu a Tallinnu se nacházejí významné evropské sémiotické archivy a knihovny, jejichž budoucnost je v Německu méně jistá než v Estonsku. Značně nejistá je přirozeně budoucnost Domu znaků, který se svým popularizujícím zaměřením od dosavadních institucí odlišuje a mohl by být unikátním projektem ve světovém měřítku.

Začátkem příštího roku se bude v Ulmu zakládat Společnost přátel Domu znaků. Zatím se neví, kde Dům bude stát ani zda se bude jednat o samostatnou instituci. Nechme se překvapit.

Adresy institucí

Archiv für Semiotik, Universität der Künste, Einsteinufer 43-53 / 10587 Berlin

Jakob von Uexküll-Archiv für Umweltforschung und Biosemiotik, Bundesstr. 55 / 20146 Hamburg

Uexkülls Centre / ELUSi Jakob von Uexkülli keskus, Struve 2 / 51003 Tartu

Thomas A. Sebeok Memorial library Institute of Philosophy and Semiotics Jakobi 2 / 51014 Tartu

Veronika Opletalová

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů