Olga Hostovská

Konec pražské kavárny (a cukrárny)

Kde jsou ty časy, kdy jsem jako studentka chodívala s Jardou Kotasem z Umprumky do cukrárny v Celetné na kafe a já si jako zákusek k tomu dopřávala „rakev a věnec“ v celkové ceně pěti korun?! Naše kavárny a cukrárny ještě v 60. letech prozrazovaly, že mnohý jejich provozovatel prošel vídeňskou školou, a ve většině kaváren mohl host při kafi a vodě prosedět celé odpoledne. V generaci mých rodičů dokonce kolovala nesmrtelná Halasova věta: „Dneska je tak krásně, a já nemám na kavárnu!“

V jedenadvacátém století pražských kaváren značně ubylo a v těch pozůstalých jdou ceny do tak závratných výšek, že příslušníci takzvané „pražské kavárny“, vzhledem k tomu, že literární honoráře u nás jsou vůbec nejnižší v celé Evropě, rozhodně v těchto lokálech nevysedávají.

Praktickou cestu za kavárnou jsem podnikla v neděli 1. listopadu, když jsem se vracela ze hřbitova na Malvazinkách.

Zkusila jsem to nejdřív u Anděla. Někdejší internetovou kavárnu v Lidické nahradil podnik zvaný El Barrio de Angel. Vybrala jsem si tedy na kraji Nádražní „italskou“ pizzerii Corleone. Když jsem řekla číšníkovi, který mne odchytil hned u dveří, že bych chtěla jen espresso piccolo bez mléka a případně k tomu něco sladkého, poručil mi, že se musím nejdřív posadit, a přinesl mi jídelní lístek. Ať jsem prohlížela, jak chtěla, moučníky jsem tam žádné nenašla, a ač byla restaurace poloprázdná, s tím kafem taky nikdo nespěchal. Tak jsem se nakonec zvedla a odešla. V protější francouzské pekárně Paul (Pains rustiques et de fantasie), kde to bylo spíš k stání, nabízeli běžné pečené výrobky průměrně za 45 korun a dortíky kus za cca 60–70 Kč, což mi připadalo v této části Prahy poněkud přehnané.

Popojela jsem metrem do centra. Měla jsem smůlu. Kavárna v 1. patře knihkupectví na rohu Vodičkovy ulice a Václavského náměstí, v budově, kde kdysi sídlilo nakladatelství Academia, je v neděli zavřená. Pokračovala jsem pěšky Jindřišskou a nějak jsem si nemohla vybrat: indická restaurace Al Karim, thajská restaurace Modrý zub, Epopey-fusion, Mailsi Pakistani, až u Jindřišské věže normální česká restaurace U Jindřišské věže, ale v nedělním pozdním odpoledni tak beznadějně prázdná, že jsem se jí raději vyhnula. Honosné pohostinství v prvním poschodí Jindřišské věže mi zase nepřipadalo vhodné na jedno rychlé kafe. A tak jsem se zastavila až v jednom lokále v Senovážné ulici, kde jsem dostala ke kafi gratis i balenou sušenku s nápisem CAFFÉ MAURO a tostatura lenta a uvědomila si, jak se naše pohostinství, kdysi po léta inspirované Vídní, v poslední době italianizuje. (Hlavně co se názvů týče.) Rakvičky, věnečky, sachr, punčák nebo indiánky nahradily různé krémové speciality pokud možno cizích jmen, jako třeba italský vynález z konce 20. století Tiramisu [Pozvedák], řečeno stylem pražské putyky). Problém je v tom, že na rozdíl od italského originálu u nás základní surovinou tiramisu většinou není lombardský sýr mascarpone. A tak je to se vším. Rizota podávaná v našich takzvaných italských restauracích jsou většinou jen ubohou napodobeninou tradičního italského risotta. Stejně dopadla i pizza, která se po 2. světové válce vydala dobývat Spojené státy a pak i celý svět. Ovšem výrobky pražských pizzerií mají s tou původní neapolskou pochoutkou společného asi tolik, jako kdybychom chtěli srovnávat kung-pao dnešních čínských stravoven se stejnojmenným pokrmem, na němž jsme si v 60. letech pochutnávali ve vyhlášené čínské restauraci ve Vodičkově ulici.

Nejsem proti italským (asijským a jakýmkoli zahraničním) restauracím a kavárnám. Jen si myslím, že by měly být italské se vším všudy, a ne si jenom na italské hrát a nabízet italské pokrmy po česku. Nám by se taky nelíbilo, kdyby nám v cizině prznili svíčkovou s knedlíkem.

Pražská (brněnská aj.) kavárna s jedním kafem či s dvěma deci vína na celé odpoledne má podle mého názoru stejné právo na život jako česká hospoda s hektolitry piva a buřty s cibulí. Jen bychom si měli zachovat vlastnost, kterou jsme v dobách Rakouska-Uherska přímo překypovali a která nám teď nepochybně chybí – národní hrdost.

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Hostovská

Konec pražské kavárny (a cukrárny)

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu