Jaroslav Bouček

Les extr?mes se touchent

aneb Vladimír C. Fišera jako Rybák či Kliment o Adolfu Hoffmeistrovi

Článek Temná zákoutí Adolfa Hoffmeistra v Listech č. 5/2015 vyvolal kritické i příkře odmítavé reakce. Přinášíme text historika Jaroslava Boučka a ukázku z připravované knihy vzpomínek dotýkajících se daného tématu. Vzniklá situace nás mrzí, nadále se budeme snažit, aby texty v Listech setrvaly v seriózní a věcné rovině, prosté osobních útoků.

-red-

Článek Vladimíra Clauda Fišery je napsán tak inkvizičním tónem, že těžko uvěřit, že jej napsal odborně vyškolený historik. C'est le ton, qui fait la chanson, říká francouzské přísloví. Z hlediska chronologického uspořádání je článek poněkud zmatený, od historika bych očekával, že bude dodržovat určitou časovou souslednost. Výlevy proti známému výtvarníku a spisovateli A. Hoffmeisterovi Fišera proložil poněkud vybočujícími exkursy k problematice česko-slovenských vztahů, s osobností A. Hoffmeistera to vůbec nesouvisí. Mýlí se v nich, stejně jako ve svých výmyslech nebo nesmyslech o A. Hoffmeisterovi.

Je sice pravda, že z meziválečné ekonomické emigrace žilo ve Francii více Slováků než Čechů, ale po okupaci Československa přicházelo do Francie víc Čechů, kteří nechtěli zůstat pod přímou nacistickou nadvládou, než Slováků z formálně nezávislého Slovenska. Není pravda, že po r. 1941 KSČ podporovala Benešův centralismus. Například Prokop Drtina ve svých memoárech Československo můj osud (Svazek II, kniha 1) velmi podrobně vylíčil moskevské jednání mezi londýnskou emigrací a KSČ v Moskvě na jaře 1945, kde (k jeho nevoli) KSČ prosazovala maximální autonomii Slovenska. Od této politiky KSČ odstoupila teprve, když ve volbách r. 1946 na Slovensku zvítězila Demokratická strana, a KSČ začala slovenskou autonomii co nejvíc omezovat. Když Fišera polemizuje s článkem Jiřího Peňáse Zastihla je noc v Lidových novinách 25. 5. t. r. (obdobný článek Petra Kováče Doba temna pro českou avantgardu otisklo Právo 30. 9. t. r.), zbytečně obviňuje autora, že se nevěnuje Slovákům ve Francii. Český autor, který psal pro české noviny, se pochopitelně věnoval především českým umělcům, podobně jako slovenský autor by se věnoval především slovenským. Co je na tom divného?

Samo Fišerovo tvrzení, že Hoffmeister byl „klíčovým mužem komunistických propagandistických sítí“(!), není nikterak doloženo. Jestliže Hoffmeister spolupracoval s Willym Münzenbergem a jeho Výborem na obranu kultury, je nutné připomenout, že Münzenberger se v r. 1937 s Komunistickou internacionálou prakticky rozešel. Když byl pozván „na koberec“ do Moskvy, odmítl tam odjet, dobře tušil, jak by tam dopadl. Byl vyloučen z KS Německa a v červnu 1940 agenty sovětské NKVD zavražděn. Fišera zamlčuje, že od začátku války do června 1940 byl jako „nepřátelský cizinec“ internován v lágru, němečtí protihitlerovští emigranti si za drôle de guerre ve Francii užili své, viz například vzpomínky L. Feuchtwangera.

Svůj útěk z protektorátu Hoffmeister podrobně popsal v neotištěném strojopisném životopise (uloženo v archivu Adolfa Hoffmeistera v Památníku národního písemnictví v Praze, dále archiv A. H. PNP). Byl známým autorem protihitlerovských karikatur, proti výstavám, kde byly uvedeny jeho karikatury, protestovalo německé vyslanectví, kdyby zůstal, sdílel by tragický osud Josefa Čapka. Tehdy se nacisté v Praze teprve zabydlovali a několika tisícům osobám se podařilo z protektorátu uniknout, nebylo v tom nic záhadného.

Po příjezdu do Paříže přišel nejdříve za Hubertem Ripkou, první den strávil setkáním s André Bretonem, Yves Tanguyem a Tristinem Tzarou. Tehdy bydlel v hotelu Jacob jako např. Ivo Ducháček či Jiří Mucha. Složitými cestami (z protektorátu již nebylo možno peníze legálně odeslat) se jeho matce v Praze podařilo mu poslat větší obnos a v Paříži mu pomohl Philippe Soupault, který napsal doporučující dopisy několika šéfredaktorům, kde charakterizoval Hoffmeistera jako „starého přítele a výborného kreslíře, který udělal mnoho pro francouzské spisovatele a umělce“. Tvrzení Fišery, že Hoffmeister se rozešel se svými přáteli surrealisty, je výmysl.

To všechno by se Fišera dozvěděl, kdyby nevycházel z pouhopouhého článku Jiřího Peňáse v Lidových novinách 25. května, ale přečetl si monografii k putovní výstavě, o níž mluví (Anna Pravdová, Zastihla je noc. Čeští výtvarní umělci ve Francii 1938–1945, Praha, Národní galerie 2009, s. 22–29, dále A. P., ZJN). Obsáhlá ilustrovaná studie (180 s., francouzské resumé) vznikla na základě velmi důkladného výzkumu v českých a francouzských archivech.

Vězněný nemůže narukovat

Po příjezdu do Francie se Hoffmeister ovšem přihlásit do francouzské armády nemohl, jak mu to vyčítá Fišera, ta v době míru cizince nepřijímala. Ve zmíněném archivu A. H. PNP se dochovalo potvrzení z 29. srpna 1939 (tedy po podepsání paktu Ribentrop-Molotov!): „V souladu s dekretem z 12. dubna 1939 ohledně náboru dobrovolníků pro případ války a v touze dokázat oddanost Francii... se nechal k dnešnímu dni zapsat jako dobrovolník.“ (Achiv A. H. PNP, citováno podle A. P., ZJN, s. 89.) Tvrzení, že Hofmeister se nechtěl přihlásit do Československé armády, je Fišerův výmysl, tvrzení, že umělci Hoffmeisterovy skupiny „byli technicky vzato od října 1939(!) dezertéry“, další nesmysl. Československá armáda ve Francii byla sice formálně ustavena dohodou z 2. října 1939, ale mobilizační vyhlášku pro československé občany vydal Československý národní výbor teprve 17. listopadu 1939. (Vyhláška je reprodukována u A. P., ZJN, na s. 89.) Hoffmeister a jiní ji nemohli uposlechnout právě proto, že byli dlouhodobě bez soudu vězněni!

Bulletin Československé zprávy, který vedl J. Hronek (ten se ovšem stal prokomunistickým až po válce), byl časopisem provizorním, po deseti měsících splynul s hlavním československým časopisem ve Francii, týdeníkem Česko-Slovenský boj. Proto od Nového roku 1940 zní titulní strana Československý boj (bez pomlčky), viz reprodukce u A. P., ZJN na s. 29. V časopise působil jak J. Hronek, tak J. Mucha. Při svém černobílém schematickém rozdělování československých umělců na „klaďáky“ – „záporáky“ Fišera zřejmě netuší, jak byl jeho „klaďák“ Mucha nedávno v jedné knize anglického autora obviněn z dlouhodobé spolupráce se Státní bezpečností. Ve skutečnosti, jak uvidíme dále, mezi těmito umělci nepanovaly zdaleka tak rozdílné politické názory, jaké jim Fišera připisuje.

První návrh na vytvoření Domu československé kultury v Paříži padl zřejmě na zasedání PEN klubu v červnu 1938 v Praze (francouzský předseda PEN Jules Romains tam vzbudil odpor, když vystupoval jako nadšený stoupenec usmiřování Hitlera). 16. května 1939 psal Hoffmeister o přípravách Domu prezidentu Benešovi a zdůraznil: „Mezinárodní výbor považuje za velmi důležité, aby kritériem výběru členů nebylo politického hledisko, ale pouze literární či vědecké kvality.“ (Podle A. P., ZJN, s. 48.) Ke koupi Domu vskutku přispěl i „rudý markýz“ Renaud de Jouvenel. No a co? (Bohužel v českých knihovnách nemáme jeho paměti.) Tvrzení, že na svém zámku ubytoval interbrigadisty, je výmysl. Interbrigadisté byli internováni ve známých lágrech. Mohl ubytovat pouze civilní španělské uprchlíky. Za jeho literární tvorbu Hoffmeister samozřejmě neodpovídá.

V Domě se scházel široký okruh lidí, jak bylo zaznamenáno v deníku Ripkova asistenta Ivo Ducháčka: „Po večeři Ingr, Ripka, Císař, Vlček a já jdeme na veselý večírek do Maison de la culture, který si svépomocně založili naši intelektuálové Hoffmeister, Pelc, houslista Šedivka, katolík Šturm.“ (A. P., ZJN, s. 50.) Francouzská policejní zpráva mylně hovořila o tom, že Dům byl sídlem ÚV KSČ (A. P., ZJN, s. 55), přitom žádný z obyvatel Domu členem vedení KSČ nebyl. Policie se opírala o naprosto nesmyslná udání, že „Hoffmeister byl v Praze předsedou spolku Mánes, umělecké skupiny komunistického ražení“(!). (Tamtéž.)

Jediný dokument, který Fišera v celém svém článku uvádí, je pověstný Molotovův projev z 31. října 1939. Samozřejmě šlo o prolhanou demagogii, ale o spojenectví Německa a Sovětského svazu v celém projevu nic není. Zatímco Itálie jako spojenec Německa vyhlásila v r. 1940 Francii válku, Francie měla se SSSR normální diplomatické styky až do léta 1941, kdy francouzská vláda po Hitlerově útoku přerušila s Moskvou diplomatické styky a vyslala na východní frontu protibolševickou legii, aby tak vyhověla Berlínu. Kontroverzní Louis Aragon to nazval ve svých Dějinách SSSR „oslím kopnutím“, v tom měl jistě pravdu. Fišera neuvádí žádný doklad, že by Hoffmeister s paktem Ribentrop-Molotov souhlasil nebo jej jakýmkoli způsobem podpořil!

Pragmatismus, nebo hysterie?

Fišerův „klaďák“ Vlado Clementis také nemohl v roce 1939 nastoupit do Československé armády, byl vězněn v táboře pro nežádoucí cizince, odkud ho teprve po dlouhé řadě měsíců dostal Osuský, který byl zřejmě více ochoten se angažovat pro svého mladého méně nápadného krajana než pro známější uvězněné Čechy. Francouzskou policii vůbec nezajímalo, kdo se postavil proti sovětsko-německému paktu a kdo ne. O nepřátelství vyslanectví k „levičákům“ psal stejně „záporák“ Hoffmeister jako Fišerův „klaďák“ J. Mucha: „Současně jsme byli všichni tak nebo onak závislí na blahovůli vyslanectví, které očividně neměřilo všem stejně. Čím víc nalevo, tím menší pomoc.“ (J. Mucha, Podivné lásky. Praha 1988, s. 48–9. Mucha doplnil své vzpomínky právě ilustracemi A. Hoffmeistera.)

Uvěznění umělci byli vyšetřováni vojenským soudem a vyšetřující soudce kapitán De Moissac je 28. února 1940 zprostil obvinění a propustil. (Archives de la justice militaire, podle A. P., ZJN, s. 64.) Kdyby Fišera jednostranně nevycházel z tendenčních policejních materiálů, vzniklých často na základě nevěrohodných udání – o deset let později byl po příjezdu do USA na základě podobných udání internován na Long Islandu jako „nebezpečný komunista“ Jiří Voskovec –, ale obtěžoval se zajet do Archives de la justice militaire (54, rue de la Guigniére, 36 300 Le Blanc), byl by trochu chytřejší. Vojenské dokumenty bývají věrohodnější než materiály politické policie, vzniklé na základě záhadných informátorů.

Přesto byli tito umělci nadále bez soudu policií vězněni jako podezřelí na stadionu R. Garrose, který byl změněn na koncentrační tábor pro podezřelé cizince. Byl tam s nimi Clementis, stejně jako známý protistalinistický spisovatel Artur Koestler, který toto francouzské zařízení popsal v knize Scum of Earth. Clementis si stěžoval Osuskému: „A to ani nemluvím o sanitárních a hygienických podmínkách, které zde musíme snášet! Naše zdraví je vystaveno každým dnem těžší zkoušce.“ (Podle A. P., ZJN s. 66.) Jestli se podle Fišery Francie chovala ke komunistům „pragmaticky“, britský historik Julian Jackson v knize France. The Dark Years 1940–1944 (česky Francie v temných letech, Praha 2006) v kapitole Drôle guerre a antikomunismus píše o „orgiích antikomunistické hysterie“.

V březnu 1940 byli vězni převezeni do koncentračního tábora Damigny v Normandii. Pro jejich osvobození se angažoval známý spisovatel, plukovník František Langer: „Ani válka nedovedla byrokracii vytrhnout z její pohodlné hlouposti, a tak skupina naší emigrantské inteligence – já tomu unikl jen náhodou – se octla v táboře pro nejisté politické živly. Byl mezi nimi Clementis, Pelc, Hoffmeister – ten právě mi napsal, co se stalo a co potřebují. Naše vyslanectví mně, jako pouhému občanu, odepřelo jakoukoli pomoc pro ně, vybral jsem se tedy jako voják k francouzskému generálu Faucherovi (dlouhodobý šéf francouzské vojenské mise v Praze, na protest proti Mnichovu podal demisi, pozn. J. B.)... a i když to trvalo ještě dlouho, byl celý tábor zrušen včas, aby nikdo nepadl do rukou Němcům.“ (F. Langer, Byli a bylo, Praha 1992, s. 70.) Kupodivu o tomto významném francouzském čechofilovi Fišera mlčí.

Amerika jako zlo?

To se stalo 20. června 1940 a na vstup do armády nebylo ani pomyšlení, 18. června Francie podepsala potupné příměří. Hrozilo nebezpečí, že tito uprchlíci z protektorátu budou vydáni do Německa. Osvobozeným vězňům se podařilo v Bayonne dostat na loď, která je zavezla do francouzského Maroka. Tvrzení, že „díky kolaborantům vichistického režimu, kteří jim byli mnohem příznivěji nakloněni než legální autority před okupací, vycestovali do tehdy neutrálních USA“, je další Fišerův nesmysl. Formálně byla vláda ve Vichy legální, každý francouzský školák ví, že v kasinu ve Vichy se sešlo Národní shromáždění a 10. července 1940 obrovskou většinou hlasů (569:80) odhlasovalo plné moci maršálu Petainovi. Většina států, v čele s USA, uznávala legalitu této vlády a udržovala ve Vichy svá vyslanectví. Cizinci i Francouzi docházeli na stejné úřady, kde seděli stejní byrokraté, často velmi nepřátelsky zaujatí proti všem cizincům, viz svědectví Fišerova „klaďáka“ Egona Hostovského Listy z vyhnanství, Praha 1946. Fišera ovšem zamlčuje, že také Hostovský odjel do Ameriky, podle jeho kritéria (kdo odjel do Ameriky, byl lump) by to měl být také „záporák“. Do Ameriky tehdy odjela řada Čechů i Francouzů, kteří se cítili ve vichistické Francii ohroženi. Odjeli tam například zmíněný E. Hostovský, skladatel B. Martinů a R. Firkušný, francouzský antropolog Claude Levi-Strauss, viz jeho Smutné tropy (česky 1966), a především tam odjel „papež surrealistů“ André Breton (pochopitelně s povolením vichistických úřadů). Kdo je dnes za to odsuzuje?

V New Yorku Hoffmeister bydlel u Jaroslava Ježka, později u Jana Wericha. Obnovil svou předválečnou spolupráci s hlavními protagonisty Osvobozeného divadla, to Fišera zamlčuje. S Voskovcem a Werichem odjel do Hollywoodu, kde pracoval jako výtvarník. Není pravda, jak tvrdí Fišera, že začal pracovat v americkém rozhlase po Hitlerově útoku na SSSR, začal tam pracovat teprve po vstupu USA do války, r. 1942. Jeho zaměstnavatelem byl vládní Úřad pro válečné informace. Americká vláda by tam jistě nezaměstnávala někoho, koho by považovala za politicky nespolehlivého. V Londýně se za války uskutečnila jeho výstava protifašistických karikatur.

Když Fišera přejde k Hoffmeisterově poválečné činnosti na ministerstvu informací vedeném Václavem Kopeckým, samozřejmě zamlčí, že tomuto arcistalinistovi udělila francouzská vláda Řád čestné legie, tehdy málokdo tušil, kam to KSČ s Kopeckým dovede. V březnu 1948 byl Hoffmeister na místo pařížského velvyslance prosazen jeho „klaďákem“ Clementisem, což později, když se Clementis ocitl v soukolí Pražského procesu, Hoffmeisterovi jistě neprospělo. Francouzská vláda kupodivu souhlasila s akreditací někoho, kdo byl podle Fišery „klíčovým mužem komunistických propagandistických sítí“.

Československo-francouzské vztahy se dostaly na nejhorší úroveň ne v období Hofmeisterova úřadování v l. 1948–1951, ale právě na jeho konci, kdy je r. 1951 z Prahy vyhoštěn francouzský Institut E. Denise, Hoffmeister odvolán a vystřídán zcela bezvýznamným komunistických aparátníkem Gustavem Součkem.

22. února 1951 totiž pronesl Gottwald na ÚV KSČ projev: „Po pádu demokratického Španělska přišli interbrigadisté ze značné části do francouzských táborů. Žili tam za velmi zlých podmínek a stali se předmětem nátlaku a vydírání napřed francouzské, americké a potom německé i jiných výzvědných služeb. A těmto výzvědným službám se také podařilo, že, zneužívajíce zlého fyzického a morálního stavu interbrigadistů, mnohé z nich naverbovaly. Pokud je naverbovali Američané a Francouzi, tedy tito lidé sloužili přímo západním imperialistům...“ (Cit. podle A. London, Doznání, Praha 1990, s. 104.)

Tak byla uvězněna řada lidí, kteří byli za drôle de guerre ve Francii uvězněni, neboť ve zvrácené logice vyšetřovatelů StB, když někdo byl tehdy ve Francii vězněn a nakonec propuštěn, tak jistě proto, že se upsal francouzské špionáži. Již předtím v procesu se Slánským byli odsouzeni k smrti V. Clementis a A. Simone, ti, kdo je ve Francii zbytečně věznili, se tak nepřímo částečně „zasloužili“ o jejich tragický osud. V roce 1951 byla uvězněna řada interbrigadistů i další „francouzská špiónka“ Lenka Reinerová. Reinerová za války pracovala na československém vyslanectví v Mexiku, nebyla německého jazyka, jak tvrdí Fišera, nýbrž českožidovská autorka, píšící česky i německy. Jistě i na Hoffmeistera padl stín podezření, a tak byl odstaven.

Tvrdit, že jeho příchod na Vysokou školu umělecko-průmyslovou (VŠUP) byl politickou protekcí, je nesmysl, kdyby Hoffmeister zůstal v USA nebo ve Francii, snadno by tam učil na obdobné škole. Na jeho působení na VŠUP vzpomněl například ředitel Divadla Ypsilon Jan Schmid v rozhovoru s Karlem Hvížďalou: „Prof. Hoffmeister měl obrovský vliv na řadu pozitivních věcí. Ať to bylo uvnitř školy nebo uvnitř stranické organizace. To je velice zajímavá a nedoceněná figura.“ (Hoffmeisterovi, Instinkt 2007, No. 37, p. 70–74.) Na jeho cestě do Číny nebylo celkem nic zločinného; kolik francouzských intelektuálů a politiků navštívilo „maoistickou Čínu“?

Normalizační tón

Pokud Fišera metodikou „kremelské astrologie“ (kdo tam je či není uveden) probírá Hoffmeisterovy knihy vydané v 60. letech – Podoby (1961), Paříž a okolí (1967), Vězení (1969) – a třeba prohlašuje, že Hoffmeister údajně „s opatrností konformisty“ zaznamenal V. Širokého a zamlčel B. Köhlera, je Fišera opět vedle – jak Široký, tak Köhler odešli z politiky do ústraní v r. 1963 (provalil se jejich podíl na procesech 50. let). I v úvodech do studia historie se student dozví, že lidská paměť je selektivní, někdo utkví v paměti pamětníka více, někdo méně. Tyto knihy jsou esejistické vzpomínky či deníky zachycující čistě osobní prožitky, nikoliv politické události, o kterých Hoffmeister mohl předpokládat, že je čtenář zná. O nepřátelství Hoffmeistera k Muchovi nemůže být řeč. Když v r. 1972 Hoffmeister odešel ze zdravotních důvodů z funkce předsedy (již nelegálního) českého Pen klubu, doporučil Muchu jako svého nástupce.

Inkvizitor Fišera nám prokádroval i francouzské spisovatele – podle něj „stalinista Aragon“ a „slavný básník Guillevic“. Ve skutečnosti stalinistickou minulost měli oba, copak Fišera neví, že E. Guillevic napsal oslavnou báseň o Stalinovi? (Předpokládám, že obdobnou báseň napsal i L. Aragon). Fišera se snaží zdiskreditovat Hoffmeistera i tím, že Aragon napsal úvodní slovo k jeho výstavě. Neví, že když r. 1958 vyšla v Praze Guillevicova sbírka 31 sonetů (zcela odpovídala dobovému kánonu socialistického realismu), napsal k ní Aragon předmluvu? Tvrzení, že Hoffmeister v 60. letech neuvedl v knize Eugéna Guillevica či Charlese Tillona, protože se rozešli s komunismem, je jen další ze série nesmyslů. Tillon, významný představitel komunistického odboje a člen vedení KSF, vystupoval po r. 1968 ostře proti normalizaci v Československu (jako Hoffmeister). Proto byl spolu s Rogerem Garaudym a jinými ze strany vyloučen r. 1970, Guillevic opustil KSF teprve r. 1980 (po sovětské invazi do Afghánistánu). To v 60. letech Hoffmeister nemohl tušit.

Francouzský historik soudobých dějin Fišera zřejmě vůbec netuší, že v Československu panovala předběžná cenzura, do r. 1968 pod názvem Ústřední publikační správa. Artur London v dopise pařížskému deníku Le Monde v 70. letech upozornil, že jeho kniha Španělsko, Španělsko dva roky pendlovala mezi ním a cenzurou. Je jasné, proč se jména jako André Gide, Artur Koestler prostě nemohla u Hoffmeistera objevit.

Aragon protestoval proti sovětské okupaci Československa, napsal předmluvu k francouzskému vydání Žertu u nás zakázaného Kundery, proto do té doby často vydávaný Aragon byl v 70. letech v Československu zakázán, zatímco Guillevicovi za plné normalizace r. 1972 vyšla v Bratislavě sbírka Tváře z Karnaku. Po r. 1989 je „stalinista Aragon“ opět v Čechách vydáván, Guillevic ne, „slavného básníka“ zná pár odborníků na francouzskou literaturu.

Hoffmeister, jeden z posledních svědků skutečné umělecké avantgardy, stalinisty nenechával v klidu. Již v r. 1929 mu Fučíkova Tvorba vytkla „salónní levicovost“. Podle Josefa Rybáka se Hoffmeister „... vyřadil z procesu, který sváděla naše socialistická kulturní a umělecká fronta s těmi, kteří vystoupili proti ní“. (Citováno podle Literárních novin 17. 11. 2004.) Jan Kliment zařadil Hoffmeistera mezi ty, kteří „zběhli od praporu...“, a pokračoval: „Projevila se negativně spjatost Hoffmeisterova jen s intelektuály, negativně se projevilo jeho nedostatečné sepětí s dělnickou třídou, jeho povrchní chápání marxistické revolučnosti. Své tu sehrálo i jeho opojení především západní kulturou.“ (Rudé právo, 14. 8. 1982.) Divíte se, že se velký (domněle) antistalinistický inkvizitor Fišera vyjadřuje o Hoffmeisterovi ve stejném tónu, byť jinými slovy, jako známá esa normalizační umělecké kritiky? Vzpomeňte si na francouzské úsloví Les extr?mes se touchent!

Jaroslav Bouček (1952) je historik, zabývá se československou účastí ve španělské občanské válce a francouzském odboji. Je editorem vzpomínek interbrigadisty, francouzského odbojáře a vězně 50. let Oty Hromádka Jak se kalila voda, (viz následujíící ukázku).

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Bouček

Les extr?mes se touchent

Vězněný nemůže narukovat

Pragmatismus, nebo hysterie?

Amerika jako zlo?

Normalizační tón

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu