Anna Militzová

Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Příběh Jany Černé vychází v Knihovně Listů

Jako 13. svazek Knihovny Listů vychází první biografie spisovatelky Jany Černé, dcery Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara. Kniha polské bohemistky A. Militzové bude k dostání v knikupectvích, lze si ji objednat též na adrese redakce. Přinášíme z ní ukázku.

Miloš Černý, ani ne osmnáctiletý student gymnázia, se s kamarádem vydal na setkání surrealistů. Nepamatuje si už, kde se konalo ani kdy přesně. Pamatuje si, že se zamiloval. Ne že by dříve neprožíval různé románky s děvčaty. Před kamarády se občas chvástal svými úspěchy, i když skoro žádné nejsou. Toho večera byl však divně zamlklý, tajemný. Ještě po více než šedesáti letech o tom mluví vyhýbavě. A usmívá se při tom, jako by nebyl žádným šedivým pánem s hůlkou, ale bylo mu zase osmnáct a otvíral se předním nový, dosud neznámý svět.

Byl to svět, v němž bylo možné všechno. Nic podobného do té doby nezažil.

„Něco, co připouštělo všechno možné, a já jsem ještě nevěděl co všechno,“ říká tiše. „Něco mimo dobro a zlo.

Toho večera se Miloš Černý zamiloval do Jany.

Miloš se stal další z Janiných „obětí“ a byl vůči ní stejně bezmocný a podřízený jako Zbyněk. Rychle se stal součástí party, která se scházela na večírcích V Horní Stromce, ačkoli sám neměl literární ambice. Podle jeho matky Marie Černé Jana, v jejích očích zkaženost sama, svedla Miloše na scestí. Nežli se s ní setkal, byl dobrý hoch, učil se, přitom pracoval, aby si vydělal na útratu. Jakmile poznal Janu, začal chodit za školu, utíkat z domu – Marie Černá dokonce Janu obvinila ze synova únosu. Jednoho dne prý před domem v Petrské ulici, kde Miloš s matkou bydlel, zastavil taxík. Dívka, která jím přijela, začala Miloše přesvědčovat, že s ní musí odjet. Jeden jejich společný přítel se prý chce otrávit a je ochotný mluvit jedině s Černým. Ostražitá matka však trvala na tom, že syna samotného nepustí. Když přijeli na místo, zůstala v autě a Miloš se vydal do bytu. Po chvíli se vrátil a vysvětloval, že musí zůstat, že je tam Jana sama s otráveným studentem, že jí musí pomoct. Tehdy ještě Marie Černá celé historce uvěřila. Miloš mohl zůstat na noc.

Zůstával však stále častěji. Místo aby jel se školou na několikatýdenní brigádu, vydal se do bytu v ulici V Horní Stromce. Následujícího dne na dveře zabouchala SNB.

Honza zkrátka z potíží vůbec nevycházela. V té době už neměla moc peněz, nadále nemohla disponovat většinou dědictví po dědečkovi, menší získaná část byla dávno utracená. Výdaje však pokračovaly ve velkém, pokud zrovna nepořádala mejdan u sebe, vysedávala se známými po barech. A často platila za ostatní. Po městě se pohybovala výhradně taxíkem. A tak se stalo, že když byla jednoho dne na návštěvě u Blanky Sochorové, odnesla si od ní pár věcí a trochu hotovosti. Konkrétně: čtyřicet tisíc korun, dva sáčky filatelisticky cenných známek v hodnotě přes padesát tisíc, dva nože, vidličku a dvě kávové lžičky. Všechno to patřilo Blančinu otci Stanislavu Sochorovi, který neváhal a šel ohlásit krádež na bezpečnost.

Když příslušníci zabouchali na dveře, propadla Jana panice. Známky zavinula do kapesníku a strčila je Milošovi.

„Vyhoď to do záchodu,“ rozkázala, a kluk běžel na toaletu, aniž by věděl, co má v ruce. K panice byl důvod. V bytě se nacházely nejen kradené věci, ale také cyklostyl a 100 kusů ilegálně vytištěných tiskovin, propagujících myšlenku surrealismu – sborník Židovská jména.

Z celé věci nakonec vyvázli. Jana dostala roční podmínku a pracovní příkaz. Soud uznal za polehčující okolnost zanedbané vychování a to, že ji k činu přiměla těžká finanční situace. Prokurátor se proti rozsudku neúspěšně snažil odvolat:

Z výpovědí obžalované totiž vyplývá, že se rozhodla ke krádeži, aby si tím sjednala zdroj výživy – tedy z nouze. Naproti tomu bylo prokázáno během vyšetřování, a to i doznáním obžalované, že tato peněz krádeží získaných použila převážně k jízdám autodrožkami, k útratám ve vinárnách (částky až 3.000 Kčs) a k nákupu likéru, což vše nasvědčuje tomu, že obžalovaná byla zvyklá žíti rozmařilým životem a že čin spáchala jen proto, aby k takovému způsobu života měla dostatek prostředků.

(...) Navrhuji proto, aby odvolací soud odvolání vyhověl a trest obžalované na svobodě přiměřeně zvýšil a uložil nepodmíněně.

Po propuštění z vazby se už nemohla vrátit do svého bytu. Přespávala u známých, občas i v otevřených kanálech u Strakovy akademie. V té době se Zbyněk, v červnu propuštěný z bohnického ústavu, považoval za vyléčeného ze svých osudových citů k Honze. Věděl také o Černém a to ho v jeho přesvědčení utvrzovalo.

Krutě se mýlil.

Prudce jsem odmítl s ní byť jen hovořit. (...) Ale Honza plakala, naříkala, zapřísahala mne, volala, jak mne jediného miluje – a ještě toho večera jsme byli konečně poprvé spolu v posteli, a to dokonce u nás doma v Podolí.

Člověk vydrží víc než pes, a v mládí ještě nad to, psal po letech Bondy ve svých vzpomínkách. Rok 1949 byl teprve začátkem Janina mnohaletého přebíhání mezi ním a Milošem. To léto, kdy se znovu sešli, Jana vymyslela první ze svých naprosto nereálných životních plánů: že se bude živit výrobou knoflíků nebo šitím modelových rób (...). Došla k závěru, že se jim snáze bude hledat byt, když odejdou z Prahy. Jak se stalo, že skončili v hostinci Sokolovna v Mníšku pod Brdy, si už Bondy po letech nepamatoval. Kamenem úrazu byly od počátku peníze: známí už jim nechtěli půjčovat, své vlastní neměli. A tak jezdili každý den stopem do Prahy a tam žebrali. Byli jsme, jakožto nezaměstnaní, bez lístků, a tak jsme mohli jíst jen v drahých restauracích, kde se dalo zaplatit jídlo načerno bez lístků, a to bylo drahé. Museli jsme tedy denně vyžebrat relativně velké částky. Dělali, že jsou sourozenci, vymýšleli si, že Janu zrovna propustili z nemocnice a nemá na vlak, na jídlo pro děti, na cokoliv. Většina lidí jim hrozila přivoláním bezpečnosti, nadávala jim, muži Janě nabízeli peníze za sex. Jen někteří jim dali něco k jídlu, peníze jen výjimečně. A do večera jsme museli sehnat aspoň na autobus a každý týden na zaplacení pokoje v Sokolovně. Honza byla nevyčerpatelným pramenem srandy, srandy nejtvrdšího kalibru, ale většinou i jí docházela odvaha a dostávala hrozné hysterické záchvaty (...). Na Mníšek jsme se vraceli utahaní a vyplivnutí, s hrůzou příštího dne.

(Kapitoly 23–25.) Z polštiny přeložil Jan Jeništa.

Anna Militz (1988, Varšava) vystudovala bohemistiku na FF UK v Praze, nyní studuje na FF UP v Olomouci. Při práci na knize o Janě Černé objevila dopisy Mileny Jesenské z nacistických věznic, které byly považovány za ztracené. Vyšly v Listech č. 2/2013.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Anna Militzová

Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu