Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Rád bych s perským básníkem Rúmím přísahal, že „mé místo bezmístné je“, ale není tomu tak. V mém životě je jedno místo, kde moje duše přicházela na svět, kde jsem se rodil. A rodila se tam i moje poezie. Je to jeden ze sedmi kaštelů poblíž dalmatské metropole Splitu. Kaštel Stari – ani město ani vesnice, spíš kolem bílé tvrze nakupený hrozen šplhající od moře do hor. Jeden ze sedmi. Tam jsem vyrůstal. Tam jsem se poprvé třásl strachy. Tam jsem poprvé miloval. Nedokážu to místo vidět jinak než dětskýma očima, očima bázně a chvění.
Vlastně to byl biblický kraj. Po mnoho měsíců v roce ho spalovalo slunce, milostně, a přece bez milosti. Pořád jsem čekal, že z hory Malačka za domem vyroste obří vousatá Boží hlava. Mezi šutráky ostrými, až se zdálo, že jediné, co chtějí, je obětní krev, mezi zmijemi, které šustily ve žlutých a hnědých travinách, mezi těmi málo stromy, hlavně zkroucenými olivami, o nichž mě učili věřit, že na ně nikdy nesedne kukačka, to kvůli Jidášově zradě, a že se zjeví hrozivý Bůh kosmické msty. I místní, když porcovali melouny na igelitových ubrusech, střásali ořechy nebo kropili vinice, zdáli se jako divní pochopové toho očekávaného neviditelného Monstra. Takže vzadu za domem hory a vpředu moře.
Moře a přístav měly v sobě ovšem cosi pohansky bujarého, tvořily barvitý kontrapunkt k holým biblickým horám. V přístavu jsem také poprvé vycítil sex, když mi jeden místní krasavec na rivě asi z rozmaru šeptnul do ouška: „Copak chlapečku, chce se ti spát? Ale noc je ještě mladá.“ A byla mladá a horká a já si s ní nevěděl rady.
Je ovšem zvláštní, že nejčastěji vídám kaštelský přístav v zimě. Jeho divokost plná hustých černých vln bičujících ulice mě neděsila. Všechno s mořem a námořníky v sobě mělo osvobozující příchuť. V námořní a rybářské auře jsem tušil krásu lidské nedokonalosti. Jejich svět tak trochu čul nekalými kšefty, zpocenými vášněmi, drogami, s nimiž se odevždy ve Splitu a jeho okolí obchodovalo. Rozléhal se zvonivým smíchem a voněl slanou pohlavní něhou, zněl protáhlou italskou chorvatštinou. Tam nahoře, kde jsem bydlel, tam v horách, mezi tolika nedostavěnými domy, tam vládl Bůh, kterého jsem se bál a jehož jsem nedokázal milovat, i když jsem od babičky věděl, že je to smrtelný hřích. (Až později, mnohem později jsem poznal, že Bůh je velké milostné moře.)
Byl to můj Kaštel s ošuntělými renesančními domy, albánskou zmrzlinou, hranatým kinem a kostelem plným krvácejících soch... Kaštel plný sítí... Kaštel s olejovými skvrnami na mořské hladině... Kaštel horkých hlav a horkých srdcí... Kaštel s prasaty za domem... Kaštel s všudypřítomným soudruhem Titem... Kaštel s jeptiškami ve školce... Kaštel s komiksem o Uskocima (bájní zbojníci přepadávající benátské galéry)... Kaštel s tajnou partyzánskou erotikou... Kaštel jako sud s vínem i střelným prachem...
Nedostavěný dům pod černými nebesy, vstoupal z něj uragán, nabíral jsem jej do ruček, plakal, a jeho dráty, beton, zmije, mě prostupovaly, slavnost se snášela na mé tělíčko, můj rozum byl pecka, ale srdce nahlíželo do strašlivých krajin, výronem světla šlehalo rohy světa, obepínalo závratnou zátoku s mořem, jehož tíha se neklidně převalovala.
Tak vážné dny: píchlá guma, krev na spánku, kámen v ruce nejsladšího přítele, moje hlava vířila v hornaté vesnici mezi láskou a smrtí, interval mezi oslí stezkou, kterou putovala Milica dnes a denně, znova a znova, a jasně bílým grobljem, na které jsem chodil kouřit o několik let později, vždycky o vražedné třetí.
Nahání to strach. Malý a jiný pozoruju kropení vinice, z tlusté hadice stříká svěcená voda, protože v téhle vsi je svěcená i kadibudka. Příliš mi okolní duše připomínaly rozšklebený fík, jeho rozčvachtané maso s ostrými střelkami červených vláken, sladkou měkkost, která žahá.
Často jsem nahlížel do klína osamělé Češky, než se přivalil bagr, růže byla moje. Dva samotáři svázaní provazem téhle vesnice s jejími prasaty, olivovým kýčem, s tou brutalitou vyšitých kočiček, a plastového nádobí.
Tak vážné dny. Neustále poražený vyhlížel jsem spásu zpoza hor, z růžového měsíčního vnitrozemí, neměla výraz, mezi zrněním obrazovky a pádem na dno ničemu se nepodobala.
*
Byla moje touha příliš velká? Pokoušel jsem se stisknout tak silně, až z otcova krku vyšel sten a prorazil plášť země a já náhle nahý obr obepnul tělo všeho
*
Znovu stojím v tom nedostavěném baráku, šeptají zdi, hučí, prázdnem píská vítr, sobě naproti o třicet let dál, sestupuji níž, v cihlách tráva vyšší, a mrak menší, menší... a já tu ze stejné sliny hnětu průsvitný osud
Ante měl trať v očích. Moje první láska. Chudák plný vší. V pěti jsme po sobě lezli, bez šatů – matka a otec. Mezi námi horká linka syčícího tušení čehosi strašného. Nikdy už znova
Ve dvaceti vrátil se z války, bral heroin a jeho oči se leskly jako právě nalitý asfalt. Zabil dost Srbů, každého oplakal. Říkal, oni to dělali stejně. Kdo přestal brečet, stal se zrůdou. Ante radši fetoval.
Zima v Kaštelu Starom měla mladé tělo. Vlny zvedala vysoko, v lesklých šlehancích vysokého napětí zrcadlila ostrovní bouři, hnala se ulicemi, v překotné touze přelít se přes práh jara. Ráda převracela koše, rozhazovala smetí, jurodivě se smála, trhala vlajky s pěticípou hvězdou, a byla slaná, slaná pod těžkými nebesy, těmi rychlými, rychlými a temnými tahy. V betonovém kině hrála Desatero s Hestonem. Půlila Rudé moře a zabíjela Egypťany. V druhém sále dávala porno. Její rozpětí vysvobozovalo.
Přisátý k mastnému větru, k tisícovce prstů, k zvířeným tečkám na pláži, přisátý k chlupům a vráskám ořechu, rozcuchaný v přívalu pachů, zoufale ztracený kolibřík s ambicí ukousnout hlavu hoře, vypít ostře narýsovaný obzor, praštit se zeměkoulí o zem.
Musel jsem. Stát na prahu a polykat budoucnost. Třást se a třást, silák chlapeček sál narudlý úsvit, horká křídla ptáčků leskle se třepotala, každý třpyt střihu měl švih, každý byl věštbou.
Otevírala se nebesa, padaly obří kapky, konve rozlévaly se, červená zemina se trhala a drolila, zubožené olivy se hystericky smály, prasata kňučela, kozy mečely, mysl byla zvon, odletěla, den žlutý a červený přelil se do potemnělých vod, záliv klouzal a koulel sudy, přestával jsem vidět, tady se zrodila víra jako blesk rozčísla apokalypsu a mě už nebylo pět, ale sto třicet úderů bušilo na střechy a domy se prohýbaly skoro úslužně, a protože se zrodil prorok, když bouře ustala, zavála mírnost, a jemně zlatá zář se rozpila do okolí, a soucit zaplavil tuhle krutou zátočinu, a já tiše česal její vlasy.
Copak jsem našel v dužině roků záhadu muže, ležícího naznak, konečně na dosah, na pocuchaném prostěradle s úmorně pomalými vteřinami budíku. Zastavená nahota si žádá buď kámen nebo květ, ruka se napíná a její pomalý let tiše dopadá na svalnaté hedvábí, aby sklouzla kořeněným záhybem až k mučivě tvrdé iluzi.
Prázdnem prochází slunce. Ospalost je náhle ostrá. Okenice lžou o život, předstírají pohyb, ale není ho. Voda v láhvi žízní po rtech, teplý neklid vyhání z pokoje. Utíkám ulicí, suché jehličí praská pod nohama, jehlice se prohýbají, z takového násilí vzduch šílí, želvy aut by až poskočily.
Teď teprve můžu vběhnout do lví tlamy, kašna na miniaturním náměstí se mnou soucítí, můžu se roztavit v stříbru vody, konečně slastně nebýt. Je to se mnou ale horší, místo toho vběhnu přímo na rivu a exploduju v tlačenici těl, nervózní moře to palmám vysvětlí: jsem blázen.
Adam Borzič (1978) je básník, publicista, překladatel, terapeut a šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar. Je spoluzakladatelem básnické skupiny Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v Evropě (Malvern, 2013), za kterou byl v roce 2014 nominován na Magnesii Literu, a Orfické linie (Malvern, 2015).
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
