Jak jste se dostal do Sýrie?
Byl jsem tam několikrát, poprvé před dvaceti lety, to byla ještě jinou zemí. Také globalizace a náhled na islám byly úplně jinde. Tenkrát byli teroristé (z politických, nikoli náboenských důvodů) především křesťané – IRA, ETA – pamatujete? V 90. letech jsem hodně cestoval především do tehdy exotických východních zemí – lákaly mě orientální voňavé věci, egyptská hloubka historie, výšky Himálaje, buddhistické a hinduistické tradice. Na západ mě to netáhlo, tam bylo draho a čisto, na východě se dalo zaít daleko víc srandy. Do Sýrie jsme v roce 2010 letěli s kamarádem na čtrnáctidenní výlet. V Damašku jsme měli známého, u něho jsme strávili pár dní, a pak odjeli na místa, která nás zajímala, či jen tak nazdařbůh.
Jakou atmosféru jste tam před pěti lety cítil?
Přišla mi ještě mírně nadšená, ale také ji trochu uvadající. Nebyli jsme nikde tak dlouho, aby se s námi někdo váně bavil o politice. Od známého, který tam il, jsme však určité informace měli. Po nástupu Bašára Assada zavládla naděje na uvolňování reimu. Tu ale utnuli generálové jeho otce, říkalo se, e ho nutí dělat věci, které nechce – zkrátka jako vdy, kdy se očekávání nenaplňují a k někomu jste se upnuli. Lidé v Sýrii jsou přátelští, Československo znali z dob socialismu. Jednou se s námi dal do řeči člověk na zastávce, a kdy zjistil, e jsme ze země, kde studoval jeho bratr, přímo nám vnutil, e nás oba i s batohy odveze na motorce k Assadovu jezeru, kam jsme mířili.
Pohybujete se v širokém rozpětí výtvarných ánrů. Z čeho ona mnohooborovost plyne?
Je to jednoduché: původně jsem grafik. Od malička jsem věci kreslil, modeloval, chodil do výtvarných krouků. Chtěl jsem jít na uměleckou školu, ale nebylo mi to z rodinných důvodů za komunismu umoněno a musel jsem vzít zavděk strojařinou – alespoň jsem se naučil čistě kreslit. V roce 1992 jsem zkusil přijímačky na AMU, ale neměl jsem tu potřebnou střední školu. Začal jsem pracovat v tiskárně jako litograf, k tomu cestoval a vystudoval reprodukční grafiku. Od 90. let jsem pak také jako jeden z prvních pracoval s počítačovými grafickými programy, našel jsem úplně nový svět moností. Ale já chtěl jít dál a fotografická škola byla logická volba – v roce 2001 jsem byl přijat na Institut tvůrčí fotografie a tam mi změnili obzory pro fotografické vnímání světa. Fotografii jsem ale vdy bral jako koníček.
Černobílý dokument není vaše oblast stěejní...
Na začátku nového století jsem ve škole naopak jako jeden z prvních preferoval barevnou fotografii, speciálně jsem se věnoval barevným panoramatům. Barvě ve fotografii jsem pak zasvětil i všechny školní teoretické práce. Ale jako grafik mám rád i černobílé a grafické vyznění fotek. Neomezuji se – beru to tak, e mám vizi a tu vyjádřím – a čím, to je úplně jedno, jestli je to barevné, černobílé, hýbající se, trojrozměrné, namalované nebo jen mluvené. Mám i rád jen tvary pro tvary, bez nutného sáhodlouhého vysvětlování v pozadí.
-tt-
Jan Dyntera (1974) se věnuje grafice, malbě i digitálním technologiím. Studuje jako doktorand na ITF fotografie v Opavě. Cyklus Pohádku Blízkého východu vytvořil v r. 2009. Více na www.dyntera.com.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.