O Jazzové sekci

V září 1985 zasáhla StB proti Jazzové sekci, když provedla domovní prohlídky v jejím sídle a v bytech členů jejího výboru. Ty pak o rok později uvěznila. V roce 1980 se v exilových Listech anonymní autor zamýšlel v článku Rock'n'roll v kvádru nad neradostnou perspektivou rockové hudby v Československu. Vybíráme pasáž týkající se právě Jazzové sekce.

V pozadí tohoto proudu (Nové vlny, pozn. red.)stojí agilní podpůrná dobrovolná organizace Jazzová sekce Svazu hudebníků, jež se z fandovského zanícení jazzovým mainstreamem v první polovině desetiletí dostala přes propagaci jazz-rocku k vytváření aktivní hudební složky mimo oficiální kulturu, existující ovšem zároveň v jejím zákonném rámci.

Při všech výhradách k představě, že lze cokoli hodnotného vytvářet v oficiálním rámci, zaslouží si tento počin pozornost. I když je termín „alternativní scéna“ snad příliš široký a teoreticky by měl v sobě obsahovat i celou oblast undergroundu, zde zahrnuje kapely, tvořící na břitkém ostří mezi oficiální a druhou kulturou. Hudebně tím vzniká nový prostor vně zprofanovaného jazz-rocku i pronásledovaného podzemí, prostor, který dává mladým souborům možnosti k originální seberealizaci od lidového blues po jakýsi free-rock, aniž by hrozil přímý střet s mocí. Neboť, co ta může udělat amatérovi, jenž za svou činnost nebere žádnou odměnu a navíc své skladby nabízí veřejnosti pod hlavičkou sice ne příliš košer organizace, nicméně v každém případě naprosto legálně?

Ve vývoji celé alternativní scény (...) bylo zřetelně dbáno na to, aby se celá oblast znovu nezměnila v pasivní kulturu jako v období jazz-rocku. Neustálý střet starých proudů s novými, doznívajícího jazz-rocku s punks (ano, pět punkových kapel na druhé přehlídce), značně tuto scénu oživoval a dával jí velké naděje do budoucna. Je tedy otázkou, zda bylo takticky správné, když na podzim vystoupila Jazzová sekce v programu Scény alternativní hudby s tezemi, které odhalovaly vztah kulturní politiky státu k veškerému hudebnímu dění. Byl to jistě velmi odvážný počin, jenž řadě lidí pojmenoval některé krizové jevy, ale zároveň i příliš velkorysé odkrytí karet. Napsat, že „není rozdílu mezi manipulací s mladým talentem kdekoliv na světě... všude je podřizován normám, na nichž systémy stojí, buď na obchodních, nebo ideologických...“, to je v dnešních českých poměrech poněkud přespříliš.

Zdá se, že od té doby nemá Jazzová sekce příliš mnoho šancí na přežití. Po několika nezdařilých pokusech o likvidaci byla pro její zničení zvolena metoda „vyhnití“, dosud přehlížený způsob ničení všeho, co příliš samostatně myslí. Není to postup nikterak nový, takhle byla třeba organizována organizace ochránců přírody TIS. Nezvedne se přitom ani jeden obušek, neklapnou ani jedna dvířka cely. Špinavou práci neudělá Bezpečnost, ale někdo jiný. V tomto případě kulturní orgány, jež zřetelně omezí možnosti publikace, organizace koncertů a podobně. Ani k tomu nebude třeba písemných zákazů. Stačí jen důsledné vyžadování, aby byly splněny všechny byrokratické povinnosti, jimiž je hudební aktivita u nás svazována, včetně předem odevzdaného průvodního slova konferenciéra, desítek různých povolení od národních výborů a kulturních organizací, které zase podobné bumážky odmítají vydat. Nakonec nebude co dělat. Sekce se rozpustí sama. K první fázi tohoto postupu už došlo, když nebyly povoleny 10. Pražské jazzové dny v září 1980, na nichž byla plánována účast osmi (!) západních skupin. Pikantní na tom je, že ve všech případech šlo o soubory levicové, mnohdy dokonce s úzkými kontakty na místní komunistické strany.

Archiv Dušana Havlíčka, Listy č. 6/1980, str. 47 nn.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

O Jazzové sekci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu