Josef Brož

Filozof velkých mediálních bouří

Filozof André Gluksmann (1937–2015), silný reprezentant francouzského hnutí „nových filozofů“, se nikdy nedokázal odpoutat od pupeční šňůry radikalismu, jejž přinesl květen 1968 a následné spory. Svůj radikalismus proměnil v drtivou kritiku nejen praxe, ale i marxistické teorie, jež stála za zrodem komunistické myšlenky.

Nebyl sám, bylo jich více. Když ale v úterý 10. listopadu přišla zpráva, že André Glucksmann ve věku 78 let zemřel, vypadalo to, jako kdyby ze světa odešel poslední z nich. Není to ale pravda: tito „nouveaux philosophes“, jak si v 70. letech říkali, sice ztratili jednoho z posledních, ale stále je tu jeho velký souputník Bernad-Henri Lévy, řečený v akronymu BHL.

Právě BHL také vzápětí napsal na památku svého přítele dlouhý nekrolog do liberálně levicového večerníku Le Monde a odpověděl na všetečné otázky konzervativnímu listu Le Figaro. Takováto komunikace – public relations, chcete-li – byla pro „nové filozofy“ typická. Měli mnoho stoupenců, ale našli se i zavilí odpůrci. Jeden z nich, filozof Gilles Deleuze, o nich dokázal mluvit, jak ironicky poznamenal již v roce 1977, pouze z pohledu teratologického – ve smyslu vědní disciplíny studující příčiny a vznik vývojových vad.

Měl Deleuze pravdu? André Glucksmann, podobně jako i jiní filozofové, byl na počátku především „revoltujícím mužem“. Není bez půvabu, že jeho první knihu, jež mu získala nesmírnou popularitu – totiž La cuisiniere et le mangeur d'hommes, Essai sur l'Etat, le marxisme, les camps de concentration (Kuchařka a pojídač lidí – úvahy o státu, marxismu a koncentračních táborech) – v ČR nikdy nepřeloženou, přesto zásadní, srovnává nyní BHL s díly A. Camuse, a dokonce i J.-P. Sartra.

U nás je znám již především jako salónní intelektuál s bílou hřívou, který na Fóru 2000, kam ho pravidelně zvával prezident Václav Havel, rád pomrkával po mladých dívkách... a elegantně mluvil o porušování lidských práv (podle vlastního uvážení, kde si toho zrovna všiml). Ještě sametovou revoluci v Praze, kam dorazil jen s malým zpožděním, ale vnímal více srdcem než hlavou. To na něm bylo velmi sympatické, protože se dokázal nejen nadchnout, ale i prožít vše, čemu on sám věřil. Dnes se o něm ale mnozí, a často i zajímaví autoři (viz Karel Hvížďala v Českém rozhlasu Plus) dokonce vyjadřují jako o jednom z nejvýznamnějším pravicových filozofů 20. století. Nemůže být ale větší mýlky. André Glucksmann, pokud ho čteme dobře, nikdy pravicový nebyl. Ale ta nálepka tu je, tak jako mnoho jiných, jež se v dnešním čase povrchního glosování na vlnách (nejen rozhlasového) konformismu a všudypřítomné autocenzury staly novinářskou normou. Glucksmann byl totiž od počátku v přímé linii hnutí konce 60. let velmi radikální anarcho-maoista, pro něhož byl stát nástrojem útlaku, jejž je třeba zrušit a nastolit vládu proletariátu. Jako takový žil třídním bojem a působil nějaký čas rovněž v ilegalitě. Na rozdíl od svého dávného přítele filozofa Alaina Badioua, který komunismus neustále promýšlel a hledal jeho východiska, Glucksmann prošel velmi intenzivní osobní proměnou, na jejímž konci stála bohužel velmi tragikomická podpora americkým intervencím v Iráku a Afghánistánu – a dokonce i kandidatury radikálně konzervativního Nicolase Sarkozyho na prezidentský úřad.

Být patetický v jeho případě někdy i znamenalo, že byl směšný. Jak věřit někomu, kdo kritiku promění v nástroj okupace, dominance a službě těm, proti nimž on sám v mládí tolik brojil? Časy se ale měnily, jak zpíval kultovní zpěvák amerického hnutí téže doby Bob Dylan, a s časy se změnil i sám Glucksmann... Nedá se ale říct, že by Glucksmann byl kdy, včetně posledních okamžiků, v zásadě konzervativní – radikální ano, ale slovníkem marxistů by se u něj dalo mluvit spíše o revizionismu. Ne každý s ním rád diskutoval, protože si z takových soubojů odnášel často i šrámy na duši.

Východiskem mu byla kritika ruských gulagů, jež považoval za zásadní obrat v pojetí perspektivy komunismu, obhajoba Alexandra Solženicyna (až do posledních chvil včetně jeho příklonu k autoritářskému tmářství); marxismus se mu stal nakonec předmětem zvrácené kritické nenávisti, již dokázal dovést ad absurdum v dnes již naštěstí překonané snaze reflektovat jej z perspektivy tehdy se rodivší školy totalitarismu.

Je stále zajímavé sledovat jeho diskuse v televizi, která se stala pro Glucksmanna (a všechny „nové filozofy“) tribunou mnohem důležitější než jejich původní maoistické sny na barikádách. Sám sebe ale proměnil v produkt politického mediálního marketingu (proti levici jako takové), v jeho vystoupeních byla vždy důležitější efektní zkratka než samotná obtížná myšlenka. Ne že by o ně nestál, ale často se nehodily, a nahradil je slogany. Tvrzení, jež mu vyneslo věhlas, zní: hledejme zdroje totalitarismu ve zkušenosti komunistických koncentračních táborů! Míra narcismu, s jakou se promenoval médii, byla ale vždy svého druhu pozoruhodná. Jeho carnet de route obsahoval mnoho -ismů. Touha měnit svět mu zůstala, i když ve zcela jiném gardu než na počátku, kdy snil o Maovi, Leninovi a Stalinovi – vystupoval nyní proti Putinovi, podporoval Čečence a Ameriku. Měl rád sofistické obraty a rád se zaštiťoval Montaignem: „Ten, který následuje jiného, nesleduje nic. Nic nenachází, ani nic nenalézá.“ Byl v tom smutek procitlého dítěte. Když Sarkozy uprostřed svého mandátu učinil nečekaný obrat ke kritice motivů studentské bouře roku 1968, probudil se v něm onen starý revolucionář – a napsal o tom se svým synem Raphaëlem knihu.

André Glucksmann, narozený 19. června 1937, jehož rodiče, rakousko-němečtí židé (matka Martha pocházela z Prahy), přivedli na svět bez odvolání, přežil mnohé bouře; snad nyní nalezl klid. Být filozofem v čase médií je svého druhu vždy zrada filozofie. Dokázat projít všemi bouřemi je prostě nemožné. Kdesi v hlubině duše ale zůstalo André Glucksmannovi – skryto to „štěstí“ („Glück“), onen dar malého dítěte, jež stále ještě dokáže vykřičet do světa tu věčnou nespravedlnost zrození.

Je ale vlastně myšlení po „nových filzofech“ ještě možné? To je otázka, již bychom si měli klást... nad hrobem Glucksmannovým.

Josef Brož (1965) je publicista, novinář a kritik, dlouhodobě se věnuje frankofonním zemím.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Brož

Filozof velkých mediálních bouří

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu