Antonín Rašek

Ruské vyhlídky se zlepšovaly

Rusko se připojením Krymu a podporou separatistů na východě Ukrajiny ocitlo ve vztazích se Západem v izolaci. Moskvě nezbývá než restrukturalizovat ekonomiku a zahraničněpoliticky se obrátit na východ, jih a do Arktidy.

Rusko mělo do ukrajinské krize k přeměně společnosti lepší podmínky než kdykoli dříve: zvýšila se produktivita práce, snížila nezaměstnanost, lidé na tom byli finančně lépe, od roku 2009 se rodilo více dětí a snižoval počet interrupcí, méně lidí má sklon k alkoholismu a méně je i sebevražd. To vedlo i k vyšší popularitě Putina.

Nyní se Rusko díky pomalu se zvyšujícím cenám ropy otřepává z důsledků sankcí, rubl vůči dolaru sílí a ruští turisté zase pomýšlejí, kam do světa o dovolené. Ukrajinská krize a její důsledky, pokud konflikt nebude pokračovat, mohou být pro Rusy příležitostí k modernizaci. Pokud nepodlehnou militantní psychóze jako v poslední fázi sovětského režimu.

Momentálně Rusko zvýšilo vojenské výdaje o 60 procent, kdežto USA je v posledních pěti letech snížily o 20 procent. USA přesto podle ročenky SIPRI vydávají ročně na armádu dvakrát víc než Čína a Rusko dohromady (610 proti 216 a 84 miliardám dolarů; u USA to je 34 procent, Číny 12 procent a Ruska necelých 5 procent světových vojenských výdajů). Při srovnávání těchto údajů ale musíme být opatrní, protože vojenské výdaje se mohou skrývat i v jiných rozpočtových položkách.

Na východ, na sever, na jih

Směřování Ruska na východ je dlouhodobější. Spočívá zejména v členství v BRICS a Šanghajské organizaci pro spolupráci. Prohlubuje se i vojenská spolupráce. Rusko např. dodá Číně protiraketový systém S-400. Rusku jde ve spolupráci s Čínou zejména o vývoz energetických zdrojů a surovin a budování Sibiře a Dálného východu. K tomu vytváří i příslušné instituce a přemisťuje sem významné státní podniky. V těchto vztazích nebude ale Rusko ve srovnání s druhou polovinou minulého století hrát první housle. Hraje je zatím ve zbraňových systémech a kosmickém výzkumu.

Rusko s Čínou se tak začínají vzájemně doplňovat, co chybí jednomu, má druhý. De facto toto spojení nahrazuje dřívější podobné vazby Rusko – Německo.

Ale může jít ve spojení s dalšími státy BRICS o vytváření aliance zemí s polovinou lidstva, jež by mohla být protiváhou transatlantického spojenectví. Navíc vzhledem k zapojení desítek zemí do čínského projektu Světové rozvojové banky by mohlo dojít k propojení těchto dvou největších světových společenství, což by umožnilo lépe se vypořádat s radikálním islamismem, i když Američané rozhodnutí zachovat si ve světě hegemonii nejsou tomuto záměru nakloněni. Strategickým problémem pro ně je dohodnout Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) s EU.

Vážnou roli při vytváření východní aliance by mohla sehrát Severní Korea, kdyby se zbavila jaderných zbraní a otevřela světu. To by vytvořilo podmínky pro sjednocení obou částí země jako v případě Německa a mohlo by sjednocující se stát víc připoutat spolu s Vietnamem a Pákistánem ke zmíněné alianci.

Rusko využívá toho, že rozmrazování povrchu Arktidy zpřístupňuje prostory pro těžbu surovin. 90 procent území tu není geologicky prozkoumáno. Adeptů využívání této části zeměkoule je logicky víc (Norsko, Finsko, USA, Kanada, Island, Dánsko, zájem projevuje také Čína). Arktida se tím stává objektem mocenského střetnutí a možných konfliktů. Vedou tu nejkratší dráhy pro operace strategického letectva i balistických raket. Rusko tu obnovuje základny hladinového a ponorkového loďstva ještě z dob studené války. Má tu letiště i pro strategické bombardéry. Zřídilo zde Společné strategické velitelství Severní flotily.

Ruský vicepremiér Dmitrij Rogozin při návštěv Špicberků řekl: „Rusko musí přijít do Arktidy navždy a udělat z ní své území. Pak se opravil, že měl na mysli území patřící do ruské zóny. V příštích letech chce Rusko investovat do rozvoje Arktidy 222 miliard rublů.

Na jihu se ruská zahraniční politika soustřeďuje na Egypt, Sýrii, kde má jedinou zahraniční základnu, a na Írán, kam po embargu Rusko dodá protiraketový systém S-300, který změní bezpečnostní situaci v teritoriu. Íránský ministr obrany generál Hossein Dehkan na konferenci o mezinárodní bezpečnosti v Moskvě dokonce vyzval Rusko, aby spolu s Čínou a Indií vytvořily vůči NATO obrannou alianci, a to zvláště proti budování protiraketové obrany v Evropě. Přesto, pokud jde o rusko-americké vztahy v této oblasti, jsou rozhodně lepší než v případě Ukrajiny.

Zajímavě (text vznikl před 24. 11., kdy Turecko na hranicích se Sýrií sestřelilo ruský bojový letoun – pozn. red.) se rozvíjejí ruské vztahy s Tureckem poté, kdy se Rusko rozhodlo vést South Stream přes jeho území. To přibližuje tuto zemi Euroasijskému svazu a multipolární politice. EU se tak půlstoleté čekání Turecka na členství po podepsání asociační dohody vymstilo. Může to být varovný signál pro Ukrajinu. Stejně tak je pro Turecko problémem západní politika na Blízkém a Středním východě, zvláště americká podpora Kurdů.

Překvapivý tah

Vstup Ruska do syrské občanské války a tím i do širšího konfliktu na Středním východě je všeobecně považován za největší vojenskou výzvu NATO od studené války. Je to ale i výzva geostrategická, a to pro celý Západ. Zvláště participuje-li na ruském angažmá do jisté míry i Čína. Nejde jen o pomoc Bašáru al-Asadovi. Pro Západ je precedentní, že Rusko se zapojilo do konfliktu, který se odehrával v režii USA. Je to signál, který by mohl urychlit porážku Islámského státu. Západní spojenci určitě nebudou chtít dopustit snadné ruské vítězství.

Rychlost a rozsah ruské operace spojence překvapily. To by se při dobrém fungování západních zpravodajských služeb a aliančních vojenských schopnostech nemělo stávat. Rusům to rozšiřuje prostor i pro vybudování koalice s Asadem, Íránem, Egyptem a libanonským Hizballáhem. Američané se tím zčásti dostávají ze hry. Dává se to za vinu pasivní Obamově zahraniční a bezpečnostní politice.

Ruské cíle jsou v Sýrii od počátku zřejmé: obhájit svůj velmocenský status, posílit na Středním a Blízkém východě vliv, ochránit svou základnu v Sýrii, eliminovat účast ruských občanů na aktivitách Islámského státu, oslabit jižní křídlo NATO, narušit jednotu aliančních i unijních zemí a zvýšit prestiž Ruska v očích vlastních občanů i občanů evropských a ostatních zemí.

Úspěch ruské letecké operace, podporující pozemní útok syrské armády, záleží na tom, jestli a jak se podaří navázat spolupráci se západními spojenci, zejména Američany, i když to není pro Rusy s jejich vojenskými kapacitami podmínka nezbytná. Zatím se daří dojednávat koordinaci leteckých aktivit.

Rusko se poprvé od své novodobé existence začalo angažovat i mimo postsovětský prostor. Je tomu tak s vysokou pravděpodobností také proto, že na Blízkém východě se předpokládají územní změny, u kterých všichni významní světoví aktéři budou chtít být a uchovat si tu i rozšířit svůj vliv. Rusko se o to snaží v Sýrii i v dalších oblastech. Spojí-li se výrazněji s Íránem, což se po účasti íránských ozbrojených sil v Sýrii předpokládá, obě země si zde v možném spojení s Egyptem a libanonským Hizballáhem mohou upevnit své pozice.

Rozhodující je, jak na tento globální geostrategický proces zareaguje stále rozháranější zahraniční politika USA, kde se rok od roku méně ví, kdo má rozhodující slovo: zda oslabený prezident, nebo dost často uváděný bývalý republikánský viceprezident Dick Cheney či neokonzervativní senátor John McCain.

Překvapením bylo, když se americká zahraniční politika začala orientovat do prostoru jihovýchodní Asie, a stejně tak opětovné přenesení pozornosti do Evropy, konkrétně na Ukrajinu. A to v momentě, kde se Rusko rozhodněji obracelo na východ.

Pro svět je rozhodující, jak dalece je pro USA platná neokonzervativní Wolfowitzova doktrína z roku 1992. Autor ji formuloval takto: „Naším prvním cílem je zabránit opětovnému objevení se nového konkurenta, buď na území bývalého Sovětského svazu, nebo jinde, který představuje hrozbu řádu, kterou dříve představoval Sovětský svaz.“ Wolfowitz z toho vyvozoval: „Toto je dominantní důvod tvořící základ nové regionální obranné strategie a vyžaduje si, abychom se snažili zabránit jakékoliv nepřátelské mocnosti v ovládnutí regionu, jehož zdroje by, za konsolidované kontroly, postačovaly k vytvoření globální mocnosti.“

Barack Obama ve West Pointu jako reakci na toto pojetí definoval představu amerického vůdcovství poněkud jinak, chce nasazovat armádu jen v případě přímého ohrožení bezpečnosti USA. Operace podobné Afghánistánu považuje za anachronické. To znamená, že pochybuje o primární úloze vojenské moci, chce podobně jako Čína víc spoléhat na ekonomickou moc. Přitom vůdcovství nezpochybňoval: „Amerika musí na světovém jevišti vždy vést. Když to neuděláme, neudělá to nikdo jiný.“

Možná nový americký prezident přijde s doktrínou jinou. Ale bude-li to některý z dosud nejsilnějších kandidátů – Jeb Bush nebo Hillary Clintonová –, podstatnější změny očekávat nelze. Tím třetím vzadu s izolacionistickým programem je republikán Randal Paul. Jeho vítězství by ovšem pro Evropu znamenalo podstatně jinou situaci.

Antonín Rašek

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Ruské vyhlídky se zlepšovaly

Na východ, na sever, na jih

Překvapivý tah

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu