Jakub Trnka

Čarovná moc slova

Válka – to slovo zaznělo po pařížských teroristických útocích z celé řady sdělovacích prostředků. Přitom je třeba upozornit, že ona potenciálně velmi důležitá otázka, zda Evropa je či není ve válce, není otázkou faktů. Pojmy jako „terorismus“, „válka“ či „střet civilizací“ neoznačují žádnou faktickou realitu. Označují realitu sociální, která má svá zvláštní pravidla ustavování a vzniku, k nimž mimo jiné patří, že faktické věci a události ve světě jsou pro ni pouze podružné. To doopravdy klíčové je teprve kolektivní víra či sdílený konsensus, s nimiž tyto věci chápeme jako platnou mezilidskou skutečnost. Skrze tuto sdílenou víru a uznání můžeme teprve pojímat například kus papíru jako „peníze“, vybraného faktického člověka jako „prezidenta“ či konkrétní čin brutality a násilí jako akt „války“. Řečeno zjednodušeně, sociální realita má tu zvláštnost, že v jejím rámci je doopravdy skutečné pouze to, co za takové sami považujeme. Rozhodující zde nejsou faktické události jako takové, nýbrž náš způsob jejich vnímání a interpretace.

Tento zvláštní rys sociální reality, že totiž začíná existovat teprve z víry a sdíleného uznání širší skupiny lidí, z ní zdaleka nečiní jen nějaké zdání či chiméru. Naopak, propůjčuje jí razanci a dynamiku, s níž může vznikat a ustavovat se téměř ze dne na den. Často stačí jediné slovo, které zazní z novinových titulků a televizních zpráv po celé Evropě, abychom se znenadání ocitli ve skutečné válce. Není to jen slovo, které pojmenovává a tím i interpretuje konkrétní tragickou událost – je to i slovo, které tímto aktem zároveň vytváří realitu, v níž budeme nadále žít, a to se všemi důsledky, které z toho fakticky vyplývají. Právě proto, že slova mají tuto čarovnou moc, měli bychom je užívat s opatrností. A protože je moc slova tím větší, čím hlasitěji dokáže zaznít, je třeba žádat opatrnost zejména v projevech politiků a komentátorů, neboť právě jejich slova vplouvají do světa tisíckrát zesíleny megafonem sdělovacích prostředků. Nejde přitom jen o slovo „válka“, nýbrž o veškerá slova, která vytvářejí generalizovaného nepřítele a spolu s tím situaci doširoka vyhroceného konfliktu. V jakém světě budeme reálně žít, záleží do značné míry na tom, jakým způsobem o něm budeme hovořit.

Jistě je třeba dbát na bezpečnost a snažit se pokud možno zabránit dalšímu opakování teroristických útoků – formě nátlaku, kterou ostatně Evropa velmi dobře zná a s níž má bohaté zkušenosti už více než sto let. Neměli bychom se ale nechat vmanévrovat do situace války, ať už pod jakýmkoli popisem či v jakékoli formě. Válka je výjimečným stavem, který ze své podstaty zahrnuje výjimečná opatření, a to nejen vůči nepřátelům, ale také – a v jistém ohledu vlastně na prvním místě – vůči svým vlastním občanům. Je koncem politiky v pravém smyslu toho slova. Respektující střetávání různých názorů a pracné hledání konsensu je pro ni příliš zdlouhavé a nepraktické, demokratické principy vlády a správy jen ohrožují akceschopnost a ve svém důsledku hrají do karet „nepříteli“. Jestliže si na základě svého pocitu ohrožení necháme vsugerovat, že jsme v situaci války, je to pro naši demokracii první krok k jejímu zániku. Na to mohou hrát nejen rozšiřující se skupiny pravicových radikálů po celé Evropě, kteří nasazením konfrontační rétoriky usilují o využití vzniklé situace ve svůj prospěch, ale dost možná i samotní strůjci pařížských událostí.

Jestli má vůbec nějaký smysl hovořit o evropské kultuře a jejích specifických hodnotách, pak jsou veřejné štvaní a hledání nepřítele pro tyto hodnoty daleko větším ohrožením než jakákoli armáda teroristů. Xenofobie a nacionalismus se v moderních dějinách objevovaly vždy, nikdy by se ale neměly stát obecnou normou. A to nejen kvůli tomu, že vytvářejí atmosféru latentní války, ale také kvůli tomu, že odvádějí pozornost od mnohem vážnějších a naléhavějších problémů. Nenávist založená na rozdílech etnických či náboženských jen zakrývá skutečnou podstatu celé věci, u jejíchž kořenů stojí zhoršující se ekologická situace, úbytek vody, vyčerpávání přírodních zdrojů, globální hospodářská nerovnost a boj o vliv ve strategicky důležitých regionech. Na Evropě potom je, aby se chopila řešení právě těchto problémů, jejichž není žádnou obětí, nýbrž jedním z původců. To je jediný skutečně odpovědný přístup, kterým by byly současně odstraněny i povrchové symptomy a problémy z této situace vyplývající – migrace a zvyšující se bezpečnostní rizika. Otázkou je, zda mají politici k tomuto jedinému zodpovědnému přístupu odvahu i přesto, že značná část veřejnosti, od které získávají svůj mandát, očekává „řešení“ zcela jiného druhu, totiž postavení plotu...

Jakub Trnka (1980) je filozof, působí v Oddělení pro studium novověké racionality Filosofického ústavu AV ČR.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jakub Trnka

Čarovná moc slova

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu